Netrpělivě vyhlížejí teplejší měsíce roku, aby mohli nasednout do vlaku a vyjeli objevovat krásy Česka. S pořádnými spacáky, v kanadách a maskáčích vyrážejí manželé Barešovi z Litvínova na čundr nejméně jednou za měsíc. Jsou už třetí generací trampů v rodině.
A vychovávají svého nástupce. Na letošní trampské vítání jara bude Jiřinu a Radka doprovázet tentokrát i jejich šestiletý syn Martin. „Letos to pořádáme v březnu na hradě v České Kamenici,“ těší se čtyřiatřicetiletý Radek Bareš.
Od vandru je neodradí žádné počasí, spát budou jako všichni trampové pod širákem.
„Na vítání jara bereme zimní spacáky. Jsou do minus třiceti. Přes léto stačí lehké cyklospacáky. Přikryjeme se přes noc igelitem, přes den jsou věci pod pončem,“ popisuje osmadvacetiletá Jiřina. Když nejede i syn Martin, je v partě trampské osady Severák nejmladší.
Stan jen kvůli miminu
Vítání jara však pro Martínka nebude úplně prvním čundrem. Když se před šesti lety v lednu narodil, v létě už byl s rodiči na týden na Moravě. „To byl jediný případ, kdy jsme s sebou měli stan. A hodně letitý. Měli jsme super kočárek, který se lehce do stanu strčil a my v něm měli Martina mezi sebou,“ vzpomíná Radek.
Už z prvního čundru, kdy bylo Martinovi půl roku, si nese jméno Barýsek, zatímco Radek má přezdívku Bary. Jiřině neřeknou přátelé jinak než Jiřík. „Naše přezdívky vycházejí ze jmen, ale kamarádovi, se kterým jezdíme nejčastěji, se říká Vlčák. Původně byl Toulavej vlk, ale časem jsme to zkrátili,“ vzpomíná Jiřina.
Když začal Barýsek chodit a objevovat krásy přírody, tak s ním trampové neměli šanci někam dojít. Proto na pár let místo na vandr jezdil k babičce a dědovi.
Bez kytary a usárny
Tihle litvínovští trampové stejně jako ostatní ctí zákony přírody a svoje odpadky si vždy sbalí s sebou. Jezdí na vandry, spí pod širákem a drží se nepsaných trampských pravidel. Přesto něčím vybočují. „Z naší čtveřice, ve které jezdíme nejčastěji, na kytaru nehraje nikdo,“ popisuje Jiřina první trampskou „anomálii“.
Zpívání si vychutnávají na větších srazech, kdy se potkávají s přáteli z celé republiky. Tam už kytary nechybí. „Scházíme se ve velkém dvakrát do roka. Jinak je lepší jezdit v menším počtu. Snadněji si vybereme cíl cesty a nemusíme se dohadovat o kolik piv déle budeme v hospodě, než vyrazíme dál,“ podotýká Bary.
Stejně tak nevyrážejí do přírody ani s typickými usárnami, tedy vojenskými brašnami. „Máme velké spacáky, takže nosíme klasické outdoorové krosny,“ vysvětluje praktický důvod Jiřina.
Jen jednou také vyrazili na vandr místo vlakem vlastním autem. „A šeredně se to nevyplatilo. Auto nám vykradli,“ vzpomíná Bary.
Tradičně však před výjezdy vyrábějí camrátka, tedy dřevěné placičky, na které vyřežou datum a cíl čundru a dírkou provlíknou provázek. Pak si je pověsí na knoflík košile nebo bundy. Když potom přijedou domů, přidají je na hřebík k desítkám dalších z jiných cest. Syn Martin dostal svoje camrátko i k narození.
Po návratu také sepíšou cancáky. Což je jakási kronika, kam si zaznamenají ušlou trasu. Jiřina navíc sbírá turistické známky, zatímco Radek s Martínkem získávají turistická razítka do notýsků.
„Tím, že nemáme vlastní osadu, jezdíme spíš na vandry, než na potlachy,“ dodává Jiřina.
Tento trampský termín označuje posezení u ohně u osadního srubu, kde se schází trampská parta.
Přitom rodiče jejího tatínka patřili k těm, kteří stavěli osady na Českém Jiřetíně. Srub El Paso dosud stojí a má ho jeden kamarád. „Kdybychom jednou vyhráli peníze, budeme také žít ve srubu. Tady v Krušných horách,“ zasní se Jiřina.
Zatím jí ale stačí oblíbené vandry. „Nejlépe to vystihl kamarád Libor z Příbrami. Leželi jsme pod nádhernou hvězdnou oblohou a on povídá, že lidé se pachtí za tím, aby spali v pětihvězdičkovém hotelu. Přitom my spíme v hotelu, který má hvězd na tisíce,“ vypráví Jiřina.
Služby takového luxusu letos využijí u Mariánských lázní, v Beskydech a také na Ukrajině u Koločavy.
