Čtyřiačtyřicetiletá Jarmila Siverová je teprve necelý půldruhý rok vrchní sestrou léčebny dlouhodobě nemocných při Městské nemocnici Ostrava. A hned vyhrála čtvrtý ročník ankety „Sestra Moravskoslezského kraje 2011“. Když se jí zeptáte, co to pro ni znamená, odpoví velmi skromně. „Je to možná poděkování za pětadvacet let práce. Za to, že člověk obětoval práci i kus soukromého života,“ říká Siverová.
Můžete dělat takové povolání pouze jako zdroj obživy?
To asi ne. To musí mít člověk rád a musí to dělat, protože to chce, a ne, že to musí z ekonomických důvodů.
A máte kolegyně, které to dělají jen pro peníze?
Většina sester, které znám, svou práci dělá proto, že je baví.
Čím to podle vás je, že některé sestry mají nepříliš pozitivní vztah k pacientům a chovají se k nim mnohdy nevhodně?
Tahle práce je velmi náročná. Klade si nároky na profesní dovednosti a vědomosti, takže po stránce odborné. Zároveň také po stránce komunikačních dovedností. Pacienti jsou lidé, kteří mají vlastní povahové vlastnosti ze svých osobních životů, které si do nemocnice přinesou a nemocí se navíc ještě změní.
Většinou k horšímu.
Ano, je to pak pro nás těžké, abychom se dostali do pozitivní polohy po stránce profesní, odborné a ještě i komunikační tak, aby pacient byl spokojen. Myslím si, že tohoto ideálu asi nelze dosáhnout úplně. Navíc, když do tohoto vztahu ještě vstupují představy příbuzných. Bylo by to téma na román, a ne na článek.
Ale zkuste to. Třeba konkretizovat, které představy příbuzných vás v minulosti nejvíce překvapily, že jste si řekla, že tohle je už moc. Bylo něco takového?
Nebudu uvádět žádný konkrétní případ. Ale obecně: na LDN se ocitá nemocný člověk, kterého máme za úkol doléčit po akutním onemocnění a zajistit, aby byl soběstačný. Vše dle možností aktuálního zdravotního stavu. Jenže můžeme jen to, co nám dovolí samotný pacient. Co chce a co může. Příbuzní si přitom leckdy myslí, že dokážeme to, že se dovede o sebe postarat sám.
Můžete být ještě konkrétnější?
Osmdesátiletý pacient, který byl sice doposud soběstačný, došel si, kam potřeboval, umyl se, najedl se, potom upadl a zlomil si krček. Taková standardní situace. Dostane se do nemocnice, lékaři ho musí operovat, dostane narkózu. Je to pro něj mnoho zákroků a změn, na které se musí adaptovat. Pro starého člověka je to moc velká zátěž.
Tudíž se po stránce psychické i fyzické jeho stav zhorší.
Přesně tak. My pacienta po hospitalizaci na akutním lůžku v nemocnici dostaneme do naší léčebny, abychom pokračovali v rehabilitaci a léčbě. Máme ho v péči ležícího, nesoběstačného, sice žijícího, odoperovaného, nicméně závislého na nás. Někteří příbuzní si ale mohou myslet, že takový pacient odejde z nemocnice zase po svých a že zase bude schopen sám o sebe pečovat, dojde si na nákup a sám se prostě o sebe postará. To jsou situace, kdy my narážíme na to, že taková očekávání příbuzných splnit nejde. Někdy nejde čas vrátit zpět. I přesto, že bychom si to společně s našimi pacienty i jejich rodinami přáli.
A vy se jim to snažíte vysvětlit. Teď je otázkou, jestli to od vás vezmou, nebo ne.
Někteří ano, někteří ne. Tam pak hodně záleží na tom, jak sestra zvládá komunikaci. Základním předpokladem je, aby to opravdu zvládla výborně s ohledem na momentální situaci. Vyžaduje to kromě komunikačních schopností sester také psychickou pohodu.
Víme z praxe, že tomu tak vždy není. Myslíte, že je rozdíl v přístupu personálu v soukromé nemocnici a v nemocnici městské, krajské, státní?
To neumím posoudit. V zařízení soukromého typu jsem nikdy nepracovala a nikdy jsem tam ani jako pacient nebyla. Nemohu se k tomu vyjádřit, protože to prostředí neznám. Neznám motivační činitele v jiných zařízeních.
Dejme tomu, že motivace je finanční. A rovněž v tom hrají roli vyšší nároky na výběr personálu. Alespoň mám takovou zkušenost, a nejen já. Přístup personálu je v soukromé nemocnici skutečně jiný. Myslíte, že povolání sestry je dnes ohodnoceno lépe než před deseti dvaceti lety?
Mluvíte o finančním ohodnocení, nebo o morálním?
Finančním. Loni se uskutečnila akce lékařů „Děkujeme, odejděte“, k níž se sestry nakonec přidaly. Jak ji hodnotíte zpětně?
Nehodnotím to. Jak jsem předeslala v úvodu. Své zaměstnání nedělám proto, abych zbohatla, mám práci sestry ráda.
Nicméně pracujete s ostatními sestrami, které se v tom angažovaly více. Jak se na to díváte s odstupem času?
Obecně je názorový trend takový, že je naše profese finančně podhodnocena. Když se podíváte do okolních zemí mimo Slovensko, tak tam mají sestry a i lékaři daleko víc peněz.
Myslíte i v Polsku?
To neumím posoudit, protože nevím, jak to tam je. Ale je pravda, že ruku v ruce s ekonomickou devalvací práce lékaře jde i ekonomická devalvace práce sestry. A přitom nároky na úroveň vzdělávání rostou. Kvalifikační vzdělání pro sestry je už vysokoškolské. Myslím si, že ve srovnání s platy vysokoškoláků z jiných odvětví jsou obecně platy profesionálů ve zdravotnictví nízké. Když pominu odborné kompetence, tak je podle mého názoru nedoceněna především zodpovědnost a míra rizika, která je vysoká.
Měla tedy výzva podle vás smysl?
Myslím, že ne. Tudy cesta nevede a takhle se problémy neřeší. Ale na druhou stranu zase byly slyšet hlasy, daly veřejně najevo, co si myslí. Já jsem se v tom neangažovala, takže nevím, ani co bylo v pozadí a jaké byly dílčí výsledky. Tady tento způsob demonstrování nesouhlasu není pro mě, ale tím neříkám, že je to špatně.
Uvažovala jste někdy, že byste to zkusila jinde, třeba na západ od nás, když je tam práce sestry lépe placená?
Ne. Ani mne to nenapadlo a ani bych neměla důvod odejít. Tady jsem doma, chci tady být a nevím, proč bych šla jinam. A vůbec ne za prací. Myslím, že když už tady člověk vystuduje, má tady rodinu, tak by tady měl zůstat. Mám ale kolegyně, které odešly před dvaceti lety, zůstaly a jsou spokojené. Nevdaly se tam, jen tam dojíždí za prací, konkrétně třeba do Rakouska.
A ani vás nezkoušely přemlouvat?
Zkoušely. Ale nemám ambice pracovat v zahraničí a ani jsem je neměla před dvaceti lety.
Děláte na LDN. Je to podle vás jedna z nejtěžších pozic sestry?
Řekla bych, že ano. Nedělám tam dlouho, jsem tam teprve rok a čtyři měsíce. Předtím jsem prošla několika obory, jak ambulantními, tak lůžkovými. Takže když bych to mohla ohodnotit, což si myslím, že můžu, tak je teď moje práce nejtěžší. Je to práce, která vyžaduje celého člověka. Nejenom se naučit odborné přístupy k problémům, ale i práci s psychikou člověka. Ten, kdo chce pracovat v LDN, musí mít především rád lidi, bez ohledu na to, jací jsou. Staří, nemocní, postižení. Práce s lidmi obecně, a zvláště s nemocnými lidmi je opravdu moc těžká.
Co vás po těch čtyřiadvaceti letech v tomto oboru přimělo přejít na LDN?
Dostala jsem nabídku. Pracovala jsem jako vrchní sestra na plicním oddělení, které fungovalo pouze ambulantně. A protože jsem chtěla jít pracovat na lůžkové oddělení a dostala jsem nabídku, tak jsem ji ráda přijala.
Věděla jste, do čeho jdete?
Asi ano, i když ne úplně, protože jsem na takovém oddělení předtím nikdy nepracovala ani jako řadová sestra, a už vůbec ne jako vedoucí pracovník. Představu jsem ale samozřejmě měla. Nelituji toho, že jsem šla.
Jak se vaše představy, které jste měla, rozcházely se skutečností?
Rozcházely se právě v přístupu příbuzných k problémům. Čekala jsem větší spolupráci. Překvapilo mě, že příbuzní jsou někdy nevstřícní.
Na druhou stranu, všechno zlé je k něčemu dobré. Můžete říct, že vás to nějakým způsobem psychicky posílilo?
Určitě. Hodně mě to naučilo a učí mě to pořád. Ve vztahu ke spolupracovníkům, pacientům i příbuzným. Je to bezvadné i proto, že člověk může nadále osobnostně růst, protože změnil prostředí.
Navíc pracujete na oddělení, kde se daleko častěji setkáváte se smrtí. Jak vás to vůbec ovlivnilo po této stránce?
Ovlivnilo mě to hodně, protože když jsem pracovala na jiných odděleních, například JIPce, tak smrt byla nežádoucí a my jsme se jí bránili. Na LDN už vycházím z toho, že smrt je přirozený konec života, že je jeho součástí. Pro sestru je důležité a zároveň velmi těžké umožnit pacientovi dobře zemřít. Je to ale náš úkol. V prostředí LDN nabývá otázka smrti a postojů k ní na významu. Když vidíte, že umírá starý a nemocný člověk, tak už s tím vnitřně nebojujete. Už prostě chcete tohoto pacienta doprovodit ke konci jeho života tak, aby se mu cesta ke smrti ulehčila.
To ale asi nemluvíte o všech případech.
Ne, mluvím o případech, kdy už jsou vyčerpané možnosti léčby a také rezervy zdravotního stavu pacienta. Obecně to mohu nazvat smířením, že už vidíte, že člověk je na konci své životní cesty, kdy smrt je její součástí. Považuji to za pozitivní, i když to tak nemusí znít. Na první pohled to může znít pesimisticky, ale není to tak.
Jak říkáte, je to součástí, tak proto je to pozitivní. Abychom odlehčili, máte ráda seriál M. A. S. H.?
Svého času jsem ho sledovala, ale teď už několik let ne, ale pořád běží. Deset roků určitě, ne?
Možná ještě víc.
Můj syn má sedmnáct, a když jsem byla na mateřské, tak jsem ten seriál sledovala a sledovala jsem ho ráda. Tehdy jsem se dívala na všechny seriály z oblasti zdravotnictví.
Říká se, že M. A. S. H. je nejlepším seriálem všech dob, ale každý se na to může dívat jinak.
Zdravotník to nehodnotí tak, že tam uvidí krev. Nám to nepřijde. Je tam ale spousta pravdy. Obyčejné člověčí. Nemůžete hodnotit medicínský přístup, to nejde, ale je tam spousta osudů, které jsou takové, že se v nich může člověk poznat nebo pozná osudy svých přátel.
Který seriál ze zdravotnického prostředí se nejvíce blíží skutečnosti?
Je to už pár let, co studuji a co nesleduji žádné seriály. Myslím si, že žádný seriál se neblíží skutečnosti. To je jen nějaká fikce, kterou chtějí diváci vidět. Nemyslím si, že by to byl odraz skutečnosti. A už vůbec ne, že by si z toho lidé měli něco brát. Je to spíše pro obveselení nebo naštvání těch, co tomu rozumí a vědí, že to tak není.
