K jeho oblíbeným předmětům patří francouzština a společenské vědy. Žije s babičkou, je nejstarší ze tří sourozenců a bydlí na Haiti. Přestože žije tisíce kilometrů daleko a z rodné vesnice se nikdy nevzdálil, rozšířil sedmnáctiletý Ronaldo Massier před třemi lety rodinu Braunerových z Olomouce.
Bez její pomoci na dálku by neměl šanci usednout do školní lavice. „Vím, že už je z něj velký kluk, ale stejně mu pořád říkám chlapeček,“ říká Petra Braunerová při pohledu na fotku, na které vypadá Ronald o ještě pár let mladší.
Matka tří dětí o adopci na dálku uvažovala dlouho. „Když jsme se rozhodli, mé vlastní děti už studovaly střední školu. Ptaly se mě, jestli je nás málo, když chci ještě další,“ vypráví s úsměvem žena, která pracuje jako účetní.
Zvláštní požadavky neměla, a když jí Arcicidiecézní charita Olomouc nabídla Ronalda, neváhala. Až pak se začala víc zajímat o středoamerickou zemi, odkud její nevlastní syn pochází. „Je to tam hodně divoké, mnohdy horší než v Africe. Měli jsme o něm málo zpráv,“ říká Braunerová, kterou vystrašilo lednové ničivé zemětřesení, při němž přišlo o život přes dvě stě tisíc Haiťanů. V místě, kde Ronaldo žije, ale naštěstí zůstala země klidná.
S chlapcem si píše, dostala od něj pozdrav k Vánocům i vysvědčení. Za šest a půl tisíce korun ročně mu platí školné, pomůcky k vyučování, uniformu, základní zdravotní péči a jedno jídlo denně. „Chtěli jsme mu dopřát vzdělání, aby uměl číst, psát, našel si práci. A měl život v drsných podmínkách lepší,“ zdůvodňuje Braunerová své rozhodnutí.
Na svého nevlastního bratra už přispívají i její tři dospělé děti. „Dcera vystudovala Vyšší odbornou školu sociální Caritas a ráda by se na podobných projektech podílela. Třeba se někdy na Haiti dostane, bylo by úžasné, kdyby se s ním mohla setkat,“ říká žena.
„Ženské to mají těžší“
Adopci na dálku v nejchudší zemi západní polokoule zahájila Arcidiecézní charita v Olomouci před čtyřmi lety. Od té doby se projektu zúčastnilo už přes pět set dětí. Pomáhá i Olomoučanka Marta Konrádová. K adopci ji přivedl článek o indických novorozencích, kterých se rodiče zbavují jen proto, že jsou to děvčátka. „Ženské to mají v životě těžší, proto jsem raději chtěla adopotovat dívku. Ale samozřejmě bych podporovala i chlapce,“ vysvětluje Konrádová.
Protože olomoucká charita adopci do Indie nezajišťuje, vybrala si dítě z Haiti. „Pomoc potřebují všichni. Sestra zase přispívá na dítě z Pobřeží slonoviny,“ říká Konrádová. První dívka Claire, kterou začala před čtyřmi lety podporovat, má patnáct let a školu už dokončila. Proto nabídla charita ženě k adopci nové dítě. „Určitě budu pokračovat. Ty peníze člověk mnohdy utratí za zbytečnosti. Pro ně je to přitom zásadní částka,“ podotýká Konrádová.
Idonel Moïse z Riviere Henne nemá jen jednoho adoptivního rodiče, ale rovnou desítky. Peníze na jeho školné a stravu jdou z příspěvků rodičů dětí ze základní školy v Droždíně a z akcí, pořádaných školou.
Skuteční rodiče desetiletého Idonela se živí jako zemědělci, otec například vyrábí dřevěné uhlí. Cesta do školy trvá chlapci hodinu. „Když jsme si o jeho osudu a situaci na Haiti povídali, žáky to hodně zasáhlo. Vědí, že na světě jsou místa, kde jsou na tom lidé hodně špatně,“ říká učitelka Kateřina Konečná.
Idonela berou děti z Droždína jako svého spolužáka. Před prázdninami mu poslaly dopis, fotky a drobné dárky. Od něj zase přišly namalované obrázky a vysvědčení.
