Na Havaj jezdím pracovat, říká terénní triatlonista Jan Kubíček

V Krušných horách trénuje nejčastěji Jan Kubíček, nejlepší český závodník v terénním triatlonu.

Jedenatřicetiletý Jan Kubíček, který loni pronikl mezi absolutní světovou špičku v xteře, tedy závodníky v terénním triatlonu, má málokdy špatnou náladu. Snad jen, když má za sebou těžký trénink. To nemluví vůbec.

Jeho přítelkyně Bára si prý už na to zvykla. I na to, že Prahu vyměnila za Krušné hory a místo bot na podpatcích víc času stráví v běžeckých teniskách či pohorkách. Sama terénnímu triatlonu totiž propadla také. A Krušnohoří si oba zamilovali stejně.

Jak se v zimě připravuje terénní triatlonista? Potká ho člověk spíš na horském kole, nebo bude trénovat v bazénu? Ani jedno. Ve vesničce Horní Blatná, kousek od Božího Daru, má běžky na nohou. Kolem něj je parta dospělých, které zřejmě učí, jak správně na lyžích běhat.

„Pořádáme spolu s lyžařem Milanem Šperlem výukový kemp pro dospělé. Jsem fanouškem běžeckého lyžování a pro mě samotného jsou běžky výborný doplněk tréninku,“ tvrdí Kubíček.

Jak vás něco takového napadlo?

Vyplynulo to z kamarádství s Milanem. On ukončil závodní kariéru a už nemá potřebu jít sám na běžky, ale předávat zkušenosti ostatním. To ho baví. Na myšlenku něco takového připravit mě přivedli padesátiletí pánové – závodníci, s nimiž jsem se setkal na Havaji. Uvědomil jsem si, že aktivit pro děti je spousta, ale pro dospělé, kteří se chtějí něco učit, nic. Navíc učit někoho, kdo ví, co chce a je rád za každou radu či doporučení, je nádhera. Proto už chystáme i letní verzi – kemp běžecký či na horských kolech.

Jdou běžky s triatlonem dohromady?

Je to nejlepší pohyb, který se v zimě dá dělat. Člověk si na běžkách komplexně posiluje celé tělo, přitom nezatěžuje šlachy ani klouby. Jsem rád, že si tak mohu odpočinout od toho, co provozuju většinu roku. Tedy jízdu na biku, běhání a plavání. Přece jen se závodění věnuji už hodně let, a jak známo, stereotyp zabíjí. Naopak změny pohybu rozvíjí tělo dál. Mně to dělá dobře psychicky, hlava si odpočine. S trenérem Mírou Víchem vyhledáváme co nejpestřejší tréninkové prostředky.

Mnoho jiných závodníků trénuje v tomto ročním období v teplých krajích. Vás to neláká?

Vyzkoušel jsem si přípravu v teple, kdy jsem na zimu odjel třeba do Austrálie. Ale nesedí mi to. Navíc tím, že je mistrovství světa vždy v říjnu či listopadu, mám dost času se připravit i v našich podmínkách. Navíc běžky mi dávají velký fyzický fond.

Do hor jste se odstěhoval natrvalo?

Nejdřív jsme bydleli v Jizerských horách, protože tam Bára studovala vysokou školu. Teď jsme se přesunuli blízko k mé rodině. Hory jsou pro mě dneska už i trochu nutnost. Vyjíždět denně na kole a stresovat se tím, které auto mě kde srazí? Tady v Krušných horách jsem v klidu. Můžu se soustředit na trénink i meditovat, a navíc to tady mám moc rád.

Vaše dlouholetá partnerka také jezdí závody xterra, i když v amatérských kategoriích. To jste ji k tomu donutil?

Ne. Závodila na horských kolech a dostala se do stavu, kdy už jí to po letech nepřinášelo radost. Což je jeden z důvodů, proč sport přece děláme. Proto začala víc běhat a zjistila, že jí to jde. Pak už byl jen kousek k tomu, zkusit si závody v duatlonu a nakonec i triatlonu. Je skvělé mít partnerku, která sportuje. Dokáže mě tak víc i chápat. A mě těší její úspěchy.

Vaším nejlepším výsledkem je deváté místo na světovém šampionátu na Havaji, kde jste porazil i bývalého profesionálního cyklistu Lance Armstronga. Jaký to byl zážitek?

Závodit s legendou jeho formátu je samozřejmě něco. On tomuto závodu dal šmrnc, punc kvality. Nechal se zlákat a místo na klasického Ironmana, vyrazil na ostrov Maiu na xterru. Moc se přitom neví, že právě s triatlonem Lance začínal svou sportovní kariéru. Dva roky ho jezdil, než se dal profesionálně na silniční cyklistiku. Pro mě byl závod s ním zážitek na celý život.

V čem je Havaj vlastně tak výjimečná?

Pro Středoevropana je to zcela jiné prostředí. U nás se počasí mění každý den, tam je celý rok téměř stejně – teplo a vlhko. Můžete tu ochutnat tropické ovoce, zaplavat si v moři s obrovskými želvami, které jsou ale sakra rychlé. Na ně rčení Plaveš jako želva rozhodně neplatí. Mně se podařilo tam potkat i lachtana, což je stejné asi jako když k vám na louce přijde srna.

Šlo určitě o nezapomenutelné zážitky. Vy jste ale jel i jiné extrémní závody, že?

Na Havaj poletím letos už poněkolikáté, protože je to má práce. Už to není výlet jako poprvé, ale chci tam jet za vylepšením výsledku. Ale třeba etapový závod v Maroku na horských kolech, kdy jsme každý den jeli sto kilometrů v poušti, byl také silný zážitek. Tím, že nejsem bikový specialista, se ode mne nečekalo umístění a mohl jsem si to vychutnat. Ne, že bych nešel na doraz, ale nemusel jsem být první. Podobně jako na etapovém závodě po Tasmánii. Pořádal ho jezdec F1 Mark Webber a šlo o kombinaci kajaku, běhu a biku. To byla pecka! Že jsme nakonec s týmem vyhráli, to pro mě byla jen třešnička na dortu.

Při závodě jedete všechny tři disciplíny, tedy plavání, kolo a běh bez přestávky. Tak to i trénujete?

Není to tak, že jdu ráno do bazénu zaplavat si, odtamtud jedu na kole domů, kde položím bika a hned vyběhnu do lesa. Disciplíny trénuji odděleně a vždy je mezi nimi pauza na regeneraci a zotavení. Ale během dne je všechny tři vystřídám, to ano.

Fotbalisté trénují hodinu dvě denně, stejně jako třeba basketbalistky. Pro představu, kolik času to zabere vám?

Záleží na období. Ale už teď nemusím tolik trénovat objemy a sedět třeba pět hodin na kole jako před lety. Naopak se víc věnuji intenzitě, rychlosti, která věkem odchází. Takže už netrávím na tréninku devět hodin za den, ale jen polovinu. Zato ve vyšší intenzitě.

Ve vašem sportu je hodně důležitá i výživa. Prý na rozdíl od svých kolegů jíte docela málo.

Nemohu soudit, jak jedí ostatní. Já se snažím nepřejídat. Navíc, když máte náročné tréninky, nemáte ani na jídlo chuť. Vždyť si zkuste rychle dobíhat třeba autobus, máte pak chuť něco sníst? Když bych se po tréninku hned najedl, trvalo by tělu mnohem déle, než by se vypořádalo nejen se zátěží, ale i s jídlem.

Hlídáte si, kolik vážíte?

Určitě, na váhu stoupám často. Jet a nejet s pětikilovým batůžkem do kopce je rozdíl. Zbytečně bych si tak přidával zátěž. Ale pozor: být hubený zákonitě neznamená rychle běhat. Už Emil Zátopek zkoušel, jak váha výkon ovlivňuje. Shodil dvě kila, myslel si, že bude rychlejší a ono to bylo naopak. Je to zkrátka jedno s druhým. Navíc, co jednomu prospívá, nemusí druhému sedět. Každý jsme jiný.

Jaké zajímavé podniky vás letos čekají?

Nabídky na extrémní závody přicházejí vždy neplánovaně, takže uvidím, co život přinese. Co ale plánovat musím, je lepší umístění na světovém šampionátu. To znamená být lépe než devátý. Tam už s jinými plány jet nemůžu. Také jsem dostal pro nadcházející sezonu možnost od bike teamu Česká spořitelna Specialized jezdit závody v seriálu Kolo pro život a měřit se tak s nejlepšími závodníky v republice na biku. I to mi pomáhá zlepšovat se. Všemu ale předchází dobré zdraví a také to, aby mě sportování pořád bavilo.

JAN KUBÍČEK

• Narodil se 16. března 1980.
• V šestnácti letech začal závodit v duatlonu. Po komplikované zlomenině vřetenní kosti se začal zaměřovat na triatlon.
• Je nejlepším českým závodníkem v terénním triatlonu, který sestává z 1,5 km plavání, 33 km na horském kole a 10 km terénního běhu.
• Na posledním MS v této disciplíně na Havaji byl devátý.

www.jankubicek.cz