Ačkoli jsme do českobudějovického studia Českého rozhlasu zašli původně jen kvůli fotografování a rozhovor pak měli naplánovaný v kavárně, chvíle ve studiu se protáhla. Bylo vidět, že je tam Ludvík Mühlstein ve svém živlu. V jeho komorní atmosféře se rychle rozpovídal o daleko větším chrámu. Tímto slovem označuje přírodu.
Zdejší rozhlasový archiv má díky vám stovku záznamů ptačích hlasů, což je pro rádio zcela unikátní bohatství. Jak dlouho jste je shromažďoval?
Je to vlastně dokument o existenci ptáků žijících v jižních Čechách v druhé polovině minulého století. Nahrávky jsem pořizoval čtyřicet let. Kdybych nasčítal délku svých cest za ptactvem, už jsem objel rovník.
Vydal jste osm knih o přírodě, z nichž pět doprovodil svými fotografiemi váš syn. Vy jste k ptačímu zpěvu přidal komentář, on obraz. Čím si vysvětlujete, že mají tyto pořady a knížky tak velký úspěch?
Myslím, že každý člověk by měl vědět, co žije kolem něho. Hlavně v minulém režimu byly pro mnoho lidí únikem chaty či chalupy – a je přece slušnost znát řeč svého souseda. Co volá, co zpívá. Pro současný hlučný svět, který ovládá technika, je zastavení v přírodě nutným protipólem. Chvíle prožité v tichu jsou léčivé.
To ticho je dost relativní, protože třeba jarní les je pěkně rušný.
Jistě, jaro je v přírodě intenzivní. Ptáci se chystají hnízdit, takže zpívají nejkrásněji. Samec vábí samici a přemlouvá ji zpěvem, aby zůstala v jeho teritoriu.
Vy jste se ale uměl narodit! Narozeniny se dvěma šťastnými sedmičkami oslavíte 16. června. Jarní datum je pro ornitologa jako stvořené, na oslavě mu zpívá ptactvo nejhezčí písně. Který hlas vám v poslední době udělal radost?
Třeba bukač, pět let jsme ho neslyšeli a najednou se zas objevil. Jeho hnízdiště ale nesmím prozradit. Hlas kosa nebo racka získáme poměrně snadno, ale většina ptáků žije utajeně a najít jejich hnízda vůbec není snadné. Mnohokrát jsem se vracel s nepořízenou. Nahrávky u hnízd jsou nejlepší, protože hodně prozrazují o tom, jak je příroda rozmanitá. Třeba takovou zajímavost, že mláďata pěnice černohlavé dovedou zpívat hned, jak se narodí, zatímco slavík se to teprve musí učit.
Vaši vizitku zdobí fotografie ledňáčka, kterým to všechno začalo.
Trávil jsem dětství v borovanském mlýně a když jsem chodil na ryby, vždycky tam jako šíp proletěl ledňáček. Toužili jsme ho s kamarády najít, objevili jeho hnízdo a naplno propadli ornitologii. Líbila se nám barevnost i úžasná bezbřehá volnost letu ptáků. Třeba když se káně spustí z nejvyššího stromu do údolí, je to neuvěřitelná závrať.
Dosud jsme mluvili o tichu přírody protkaném zpěvem ptactva. V naprostém kontrastu je vřava na stadionu, kde jste léta komentoval lední hokej.
Sport, hlavně hokej, byl můj velký koníček už od dětství. Bylo mi sedm, když mě táta zavedl ke slepému rameni Malše, kde se hrával hokej na zamrzlé hladině. Elektrárna pak někdy ještě upouštěla vodu a hladina se poté propadla, takže hřiště bylo třeba ručně vysekat a hrálo se na velké kře. Místo do branky občas puk spadl do koryta řeky.
Čím vás zlákala sportovní reportáž?
Rozhlas je úchvatný fenomén, věrný přítel. Nastoupil jsem tam hned po maturitě a zůstal po celý život. Působil jsem v něm především jako režisér, k čemuž byla má pětadvacetiletá éra sportovního reportéra vhodným protipólem. Byla to i možnost vnést do reportážní mluvy bohatší slovník. Vždycky mě mrzí, když vidím, jak málo a nevhodně se využívá bohatství češtiny.
Rozumíte řeči ptáků, ale hlavně jste velkým milovníkem češtiny a literatury. Z toho důvodu chodíte do rozhlasu za žáky moderátoské školičky.
Dětský dramatický soubor jsme založili s Otakarem Bílkem v roce 1956 a vedl jsem ho čtyřicet let. Vystřídaly se v něm stovky dětí, byl po vzoru pražského Dismanova souboru studnicí dětských hlasů. Tak bohatou, že některé pořady sice vznikaly autorsky v Praze, ale točily se u nás.
Mezi dětmi běží čas pomaleji.
Vlastně jsem ani nepostřehl, že už jsem v důchodu. To je jedno z mých štěstí. Tak jako najít vzácné hnízdo. Jen se ho dotknout zrakem a nepromluvit.
