Na koloběžce dojel z Istanbulu do Čech

Za šestadvacet dní zvládl koloběžkář Oldřich Kostka
2150 kilometrů. Do tureckého Istanbulu se dostal letecky a pak přes Bulharsko, Rumunsko, Srbsko, Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko a Rakousko dojel na koloběžce až domů do Kosova u Českých Budějovic. „Před žádnou cestou jsem netrénoval, ani teď. Koloběžka leží jedenáct měsíců ve stodole a vždycky ji vytáhnu až před odjezdem. Takže největším překvapením bylo, že mě na této cestě nic nebolelo. Ani nohy, ani záda, ani za krkem,“ raduje se šestačtyřicetiletý muž s vousy spletenými do copánku.
Světák na podivném stroji budí pozornost všude, kam dorazí. „Zase jsem byl exot,“ usmívá se.
Jeden starý muž v bulharské vesnici se ho zcela vážně ptal, zda to náhodou není on, kdo se stal předlohou pro hrdinu seriálu Flinstounovi. Srbové jeho anabázi srovnávali s během filmového hrdiny Forresta Gumpa od oceánu k oceánu.
Bulharští a rumunští cikáni mu projevovali sympatie vším, co měli. „Ráno už mi nesli kafe, pak přišel jeden s igelitkou plnou rajčat, další s taškou paprik, třetí s okurkami. V cikánských osadách jsem měl pravidelně problém, co s tím, protože na posezení patnáct kilo rajčat nesním, i kdybych chtěl,“ líčí pohostinnost nejchudších obyvatel.
Spal obvykle ve stanu, výjimky udělal, jen když promokl a musel sušit nebo prát oblečení. Přívěs za koloběžkou totiž uveze jen to nejnutnější. Ale zjistil, že třeba plynový vařič veze celou dobu úplně zbytečně. „Zrovna ty bomby na plyn, které jsem potřeboval, nikde neměli. Holt byl vařič na výletě,“ dokazuje, že i tak zkušený cestovatel se někdy mýlí. Za posledních deset let už projel Evropu, Austrálii i Rusko. To ho zaujalo nejvíc. „Západní Evropa je pořád skoro stejná a všechno tam funguje. Zato v Rusku jsem měl tolik zážitků, že jsem chtěl znovu na východ,“ vysvětluje dobrodruh. Nakonec ale nic šokujícího nezažil. Místní cikáni ho neokradli, toulaví psi nepokousali. Kostka jezdí zásadně bez navigace a když tápal, vždycky mu někdo poradil, kudy dál.
Největší radost dělal dětem, které ho doprovázely přes celou vesnici a chlubily se mu svými dopravními prostředky. „Děti jsou všude stejné, dovedou se radovat i z mála. Předváděly se mi, jak umí jezdit nebo brzdit. Viděl jsem tam různé konstrukce, třeba kolo vyrobené z kočárku, hadice a drátu,“ vzpomíná Kostka. V Istanbulu měl štěstí, že ho asi desetiletý kluk na kole vyvedl přes půl velkoměsta na cestu, po níž mohl jet dál. „V takovém dopravním chaosu to byl zázrak. Všem Turkům bych sebral řidičák,“ říká.
První noc strávil mezi cikány, kteří dělali na milíři dřevěné uhlí. Kuriózní nocleh měl i v bulharském přístavu, kde čekal na loď. Jela až další den ráno, ale když posádka viděla koloběžku, nabídl mu kapitán azyl ve své kajutě a sám šel spát jinam. Ověřil si také solidaritu mezi sportovci. „Na hřišti jsem spal ve stanu mockrát. Fotbalisti jsou všude v pohodě, zato golfisti jsou nafrnění,“ shrnuje. Hodně prý mu pomohlo, že má na koloběžce nálepky už třiadvaceti států, které postupně projel.
Cíl byl i letos ve stodole v Kosově u Budějovic, kde si teď „kolobrnda“, jak Kostka svému stroji říká, chvíli poleží. Pokud se jejímu majiteli povede sehnat sponzory, rád by příští rok absolvoval slavnou trasu Paříž
- Dakar. Chce ale vyrazit z osady Paříž poblíž Suchdola nad Lužnicí. Nikdo ho prý nemůže obvinit, že si cestu zkracuje, bude totiž asi o čtyři sta kilometrů delší než z Francie.
V Africe nepojede po písku, ale po asfaltových silnicích na pobřeží. Cestu chce rozdělit na dva díly. V roce 2011 dorazí k Gibraltaru a o rok později navštíví zbylou část. Přes západní Saharu si bude muset zaplatit vojenský doprovod. Podrobnosti o svých plánech píše na www.kickbike.ic.cz. „Závodil jsem třináct let se psím spřežením, pak jezdil na kánoi, na kajaku. Sjel jsem sedm set třicet kilometrů na kanoi po Yukonu a v okolí Klondike vyrýžoval zlato na svou náušnici,“ vypočítává vousáč svá dobrodružství. Na cestu do pouště by se rád vydal příští květen.