„Na ledě jsem ztrácel motivaci. N emohl bych tak fungovat“

Litoměřický rodák, trojnásobný mistr světa, olympijský vítěz z Nagana. Sto šest odehraných utkání za reprezentaci. Vynikající brankář. To jsou charakteristiky Milana Hniličky, nového sportovního manažera boleslavského hokejového klubu. „Vedení mě oslovilo, abych se ujal této funkce. Sešel jsem se s Cyrilem Sukem a domluvili jsme spolupráci,“ vypráví Hnilička.

Měla tedy nabídka na post ve vedení Bruslařského klubu vliv na ukončení kariéry? To ne. Rozhodoval jsem se delší dobu, kariéra nekončí ze dne na den. Ta nabídka ale byla určitě jedním z faktorů, který přispěl k mému rozhodnutí.

Napadalo vás loni, kdy jste chytal v Liberci a tři zápasy na Slavii, že je to možná vaše poslední sezona?
Nikoliv. O konci kariéry jsem začal uvažovat až v létě, kdy jsem hodně trénoval a už jsem se cítil unavený. Ztrácel jsem motivaci. Jako sportovec bych takhle fungovat nemohl, a to bylo rozhodující.

Určitě vám přišlo vhod, že jste dostal nabídku z hokejového prostředí.
Taková nabídka je pro sportovce, který skončí s kariérou, lákavá. Je to zajímavá práce v oboru, proto jsem za ni byl strašně rád.

Nastěhoval jste se z hokejové kabiny do kanceláře. Jaký je to rozdíl?
Obrovský. Přestup na druhý břeh není jednoduchý, každý si to musí zažít sám. Mockrát jsem to dříve slyšel od hráčů, kteří skončili a dostali se do podobné situace jako já. Až teď si dokážu představit, jak to vypadá v reálu.

Co jste za krátkou dobu ve funkci stihl udělat?
Stihli jsme moc věcí. Mužstvo je už hotové, připravuje se na sezonu. Do toho vůbec zasahovat nebudu. Teď musíme učinit rozhodnutí ohledně Kanaďanů, kteří jsou v Boleslavi na zkoušku. Taková záležitost je týmovou prací, proto budeme spolupracovat s trenéry.

Jaké jsou v pozici sportovního manažera vaše povinnosti?
Zodpovídám za to, v jakém složení bude mužstvo hrát. Koho si trenéři vyberou, je z největší části na nich. Mojí starostí jsou smlouvy pro hráče, administrativa a věci kolem boleslavského hokeje.

Máte v Mladé Boleslavi nějaké kamarády, které znáte z ledu?
S Borisem Žabkou a Lukášem Pabiškou jsem hrál v Liberci. Ostatní jsem znal jako protihráče.

Jak se změnil váš pohled na klub, proti němuž jste ještě nedávno hrál, zatímco nyní patříte do jeho vedení?
Taková je dnes doba. Teď jsem v Boleslavi, a za ni budu bojovat. Je to tým, pro jehož úspěch jsem odhodlaný udělat cokoli.

Pomohou vám sportovní zkušenosti v nové práci?
Doufám. Myslím, že jsou hlavním důvodem, proč si mě Boleslav vybrala. Kdyby neznali mé hodnoty, lidské i sportovní, asi by si mě sem nebrali. Pevně věřím, že splním očekávání, vedení. Je to týmová práce, chceme se společně vyhnout baráži a vystoupat v tabulce výš.

Dojíždíte z Kladna. Neuvažujete o stěhování?
Nevidím v tom problém. Kdybych se cítil unavený, můžu přespat v hotelu na zimním stadionu. Protože už nedělám fyzickou práci, nemám s dojížděním problémy. Nevadí mi přijet domů v deset hodin večer, protože tato práce si to někdy vyžaduje.

Za národní mužstvo jste odehrál sto šest zápasů. Reprezentoval jste zřejmě rád?
Odmalička bylo mým snem hrát za reprezentaci. Ani jsem tak nestál o NHL, vždy jsem tíhnul k národnímu týmu. Nevím, jestli jsem takový vlastenec, ale prostě jsem ho měl rád. To pořád platí a na reprezentaci mám jen dobré vzpomínky. Překonal jsem své sny, takže si nemám na co stěžovat.

Jak se vůbec stane, že brankář odehraje tolik mezinárodních utkání?
Něco jsem asi musel umět. Trenéři pravděpodobně vycítili, že jsem se pro národní tým uměl vydat. Vždy jsem se řídil srdcem a měl jsem to štěstí, že jsem hrál s lidmi, kteří táhli za jeden provaz. To byl ten největší důvod, proč jsem odehrál tolik zápasů. Naše parta vydržela jen s malými změnami pohromadě hodně dlouho.
Které medaile si nejvíce ceníte? Je to nějaká z mistrovství nebo ta z Nagana?
Zlato z Nagana je samostatná kapitola. Jednak to bylo o hokeji, jednak v nás zanechal vzpomínky přílet domů. Pro mě bylo silnějším zážitkem vítězství na mistrovství světa v roce 2001. O necelý měsíc později se mi narodila dcera. Byl to nejhezčí rok mého života.

Co se děje v letadle, když se úspěšní hokejisté vrací do vlasti? Jsou dojatí?
Samozřejmě, o tom je sport. Je o emocích. Někdo má větší, někdo menší, někdo je ukazuje, někdo ne.

Najde se ve vaší kariéře člověk, který vás hnal kupředu?
Určitě mi k úspěchu pomohla výchova. Byl jsem typ ctižádostivého hráče. Odmala na mě vyvíjel tlak táta. To ostatně znají asi všichni hokejisté. Pak pro mě byla důležitá rodina, protože bez ní bych nebyl tam, kam jsem se dostal. Kariéra nejsou jen úspěchy. Jsou to také hodiny dřiny, které přijdou vniveč, když se prohraje nebo se nedaří. Samozřejmě média vyzvednou i ty nezdary. Právě v těch momentech je nejdůležitější rodina.

Máte ještě nějaké sny? Třeba si ještě vyzkoušet nějakou jinou práci?
Sny mám. Původně jsem si myslel, že po hokeji takhle rychle něco dělat nezačnu, ale ta nabídka ve mně probudila soutěživce. Je to práce, kterou jsem si představoval, která mě naplňuje. Momentálně se musím věnovat pouze tomu, o nic jiného nemám zájem. Chci být úspěšnou součástí klubu. Co bude potom, nikdo neví.

Nechyběla vám větší pauza na odpočinek?
Tím, jak jsem půl roku nebyl pořádně v klubu, jsem si odpočinul. Poslední rok a půl, co mě přepadl nepříjemný virus, jsem byl jen s rodinou.

Jste spokojený s množstvím času, které můžete rodině věnovat?
Co se týče nové práce, tak to není s časem na rodinu úplně ideální, ale naštěstí mám chápající a vnímavé blízké. Vědí, že když se do něčeho pustím, nepřestanu, dokud to není hotové. Věřím, že díky rodině se mi znovu podaří být úspěšný.