Na prales protkaný řekou Curaray padá soumrak a brněnský zoolog Miroslav Šebela s domorodými rybáři vyrážejí na lov. Krvelačné piraně jdou totiž „spát“ a muži konečně můžou na kánoích vyrazit na rybolov ekvádorských obrů.
„Chytáme přes noc, piraně by ve dne hned sežraly kilové ryby, které slouží jako návnada na arapaimy a až dvousetkilové sumce – anténovce vláknovité,“ říká devětapadesátiletý zoolog Moravského zemského muzea. Do vlhkého ráje v Jižní Americe Šebela spolu s vědeckým kreslířem a ilustrátorem Janem Dungelem z Brna a parazitologem Antonínem Prouzou jezdí od roku 1992.
Stokiloví obři
„Zpočátku jsme mapovali obratlovce v nedostupných oblastech řeky Orinoko ve Venezuele. Zaměřili jsme se ale na ryby, které jsou nejméně zmapované. V roce 1998 se ale situace ve Venezuele vyhrotila a vědci se přesunuli do Ekvádoru. Dopravu do pralesa zajišťují stará letadla armády. „Zpočátku létala čtyři. Po poslední expedici se zřítilo předposlední,“ popisuje Šebela riziko svého povolání.
Ryby vědci loví, ale kupují je i na tržišti. „Hned je fotíme, kreslíme a popíšeme. Jak se loví obří sumci a jedna z největších sladkovodních ryb arapaima nám ukázali domorodci z kmene Kičua,“ říká Šebela.
Obry rybáři chytají pomocí osmdesátimetrových lan. Přiváží je ke stromu a natáhnou od břehu do řeky, kde je ukotví pytlem s pískem. Z lana vybíhají kratší návazce s „olůvky“ z motorových svíček a železnými háky, které ukula brněnská strojírna.
„Jeden hák ryba dokonce zlomila. Podle domorodců musela mít dvě stě kilo. Jindy ryby zlomí strom s lanem. Uloveným rybám muži protáhnou tlamou a skřelemi lano a přiváží je ke kmenu,“ říká Šebela. Zabijí je, teprve až se budou po čtrnácti dnech lovu vracet do tábora. Rybí maso by se totiž zkazilo.
Obřích arapaim, které dorůstají více než dvou metrů délky, v minulosti kvůli lovu výrazně ubylo. „Do ruda zbarvená ryba je dnes chráněná. O jejím lovu, třeba kvůli některému ze svátků, rozhoduje rada vesnice, která to dovolila i nám. Domorodci vědí, v jakých lagunách mají stokilové kusy,“ líčí Šebela. Největším postrachem domorodců kupodivu není piraňa. „Daleko více obětí má na svědomí až padesátikilový elektrický úhoř. Výbojem jen omráčí, ale člověk pak utone,“ líčí Šebela. Úhoří maso podle něj domorodcům nevoní, proto jej nejí. Piraňám naopak maso lidí chutná. „Děti, které chutné dravce loví, často přijdou o kus prstu. To když vytahují háček z tlamy omráčené ryby, která se náhle probere,“ popisuje muž nástrahy života v džungli.
Vojenská pocta za ryby
Tři sta vojáků, kteří hlídají hranici Peru a Ekvádoru kvůli poruchám letadel často hladoví. „Když jsme jednou přivezli pár set kilo masa ryb, nechal kapitán nastoupit mužstvo na naši počest,“ vzpomíná Šebela na poctu, které se zoologovi obvykle nedostane. Kromě ryb se Šebela věnuje i obojživelníkům a ptákům. „V roce 2005 jsem v pralese kamerou natočil ptáka, kterého jsem nedokázal rozpoznat. Kresbu opeřence (na obrázku v textu) jsem rozeslal světovým odborníkům,“ říká zoolog.
Ti ptáka také nepoznali, dokonce Šebelu podezřívali, že si z nich utahuje. „Za ptákem jsem se vypravil znovu a nahrál jeho hlas,“ říká Šebela. Pták velký jako sojka by podle něj mohl být příbuzným druhu cotinga. Tajemný opeřenec bude cílem i další cesty badatele z Brna.
