Kdo cestuje, nezlobí. Novou verzi českého pořekadla by si za svou mohli vzít mladí dobrodruzi z jihu Čech. Jen tak nasednout do letadla či autokaru není nic pro ně. Spojuje je vášeň něco dokázat, proto své cesty podnikají na starých motorkách či v autech, které už mají dávno svá nejslavnější léta za sebou. Sedmička přináší jejich příběhy.
V práci se zabývá ochranou lesů a myslivostí, učí vysokoškoláky na brněnské univerzitě, ve svém volném čase má ale rád motocyklové veterány. Třicetiletý Miloň Dvořák z Boršova nad Vltavou se s kamarádem a známým českobudějovickým sběratelem motorek Petrem Hošťálkem chystá na cestu do Ruska. Jejich cíl bude ve Volgogradu a pojedou na německých motorkách BMW R12.
„Osm let renovuji tři BMW R12 od Petra Hošťálka. Jednu úplně z gruntu, sanitní verzi v polní šedé, které již familiérně říkáme šedivka. Druhou, které chyběl sajdkár, zadní blatník a spousta dalších detailů, ale jinak stála téměř pojízdná v Jihočeském motocyklovém muzeu. Ta je v barvě pouštního písku, je to naše pískovka. No a třetí ,er dvanáctka‘, to je vlastně můj honorář za věrné služby. Ta je zatím ve stadiu značného rozpracování,“ vypráví Dvořák.
Jako Zeppelin
Další jeho německou klasikou třicátých let minulého století bude motorka R12 v civilním provedení s hliníkovým sajdkárem Steib, klasického tvaru vzducholodě Zeppelin.
„Bavorák je model vyloženě turisticky založený. Má dostatečně robustní konstrukci, relativně silný motor, ovšem s nijak přehnaným výkonem, což je osmnáct koní. Díky tomu se klikový mechanismus, válce, písty i ventily velmi pomalu opotřebovávají. Celkově je to motocykl velmi spolehlivý, protože ač precizně vyrobený, je naprosto jednoduchý a k napájení jeho magnetového zapalování ani není třeba baterie,“ vysvětluje Dvořák.
„Když k takovému motocyklu připojíte prostorný vojenský sajdkár, je dost místa na veškeré potřebné vybavení na cestu jak pro vás, tak pro spolujezdce. Proto Petr okamžitě, jak začala šedivka růst do své finální podoby, začal vymýšlet, kam by se s nimi dalo vyrazit na pořádný výlet,“ říká s úsměvem třicetiletý lesní inženýr.
Volba padla na bývalý Stalingrad. Při válečné mašinérii, kdy se hitlerovské Německo snažilo dobýt Rusko, měly právě zde BMW R12 svou důležitou roli.
„Láká nás ta dálka vonící dobrodružstvím. Ukrajina, Rusko, mizerné silnice, přátelští lidé, boršč, kvas, maroženoje a ještě k tomu ta historická souvislost,“ vypočítává mladý veteránský nadšenec.
Záhy doplňuje další podrobnosti. „Při tažení a drsném obléhání Stalingradu sloužily do roztrhání karterů právě er dvanáctky. My bychom si to s těmi stroji rádi zopakovali, ale rozhodně tu nejde o nějaké hraní si na vojáčky wehrmachtu, to je nám zásadně proti srsti. Jedeme prostě na motorkách na dovolenou,“ objasňuje Dvořák.
Potíže na hranicích
Zatím Dvořák s Hošťálkem shánějí další nadšence se stejnými stroji, kteří by se do Ruska vydali také. Na cestu by tak mohli vyrazit zhruba o letních prázdninách. A v plánu mají ujet šest až sedm tisíc kilometrů.
„Únava materiálu nepřipadá v úvahu. Náš výlet bude spíš pořádné vzkříšení starého železa. Na celé cestě se nejvíc obávám byrokracie na hranicích. Několikrát jsem cestoval na Ukrajinu a zdržení na hranicích byla dost nepříjemná, a to jsme jeli jen autobusem,“ vzpomíná nadšenec.
„Jsem zvědavý, co řeknou ty široké čepice na takové atypické turisty. Snad nám motocykly dodatečně nezabaví jako válečnou kořist. S pískovkou mám odjeto kolem dvou tisíc kilometrů po různých srazech a jediné, co zlobilo, bylo vždycky to, co nebylo původní, vinutí a díly zapalování. To si ale pro jistotu povezeme náhradní. Jinak co upadne, to se v nejbližší dílně přivaří,“ odmítá Dvořák, že by se technika mohla někde na trase poroučet.
Jejich cesta ale nebude závodem o nejrychlejší dojetí do Volgogradu. Dobrodruzi si svou cestu plánují přibližně na tři týdny. Nejen Hošťálek, ale i Dvořák mají za sebou cestování na motocyklech po Nepálu.
„Přímou a nejkratší cestou je to z Českých Budějovic do Volgogradu necelých 2700 kilometrů. Rozhodně ale nebudeme nikam chvátat a hodláme si výlet pěkně vychutnat. Rád bych se podíval na Krym nebo jinam k Černému moři, druhou cestou můžeme jet severněji, přes Charkov a Kyjev nebo třeba až přes Voroněž. Také váháme, jestli vůbec někoho vzít do sajdy. Petr navrhoval vzít s sebou milenky, ale to by bylo vzhledem k pravděpodobné medializaci akce dost zaděláno na domácí problémy,“ uvědomuje si Dvořák.
„Termín výletu směřujeme na srpen letošního roku. Počítáme se třemi týdny, ale nebudeme se bránit, pokud bude pádný důvod si výlet o nějakých pár dnů až týden prodloužit,“ podotýká veteránista.
Oba stroje jsou z roku 1941. Pohání je plochý čtyřtaktní dvouválec typu boxer o objemu 750 kubických centimetrů.
„Převodovka je tu čtyřstupňová s ručním řazením, bez zpátečky, bez pohonu sajdkáru. Maximální rychlost je pětaosmdesát kilometrů za hodinu, předpokládaná spotřeba pak šest až sedm litrů. Pohotovostní hmotnost 320 kilogramů. Odpružené je pouze přední kolo, a to teleskopickou vidlicí s hydraulickým tlumičem. Zadní i sajdkárové kolo odpružené není, což se úspěšně snaží vynahradit dobře odpružené sedlo řidiče a listovými pery odpružená karoserie sajdkáru,“ popisuje Dvořák svoji motorku.
Na motorce do Alp
Svou porci dobrodružství na starých strojích si chtějí užít i členové jihočeského ČZ klubu. I když jejich plány nesahají tak daleko jako v případě ruské expedice. Prvního června tak nastartují strakonické motocykly a vydají se z Trhových Svinů směrem na rakouskou horu Grossglockner.
„Náš člen Zdeněk Rosenzweig to vymyslel. Protože Grossglockner je oblíbená motorkářská trasa na dovolenou a kluci ze Svinů se nechali hecnout, že to zvládnou také na starých babičkách. K tomu ještě pojede na novém stroji Stanislav Kopaničák a Zdeněk Rosenzweig. Nejvíce lidí pojede na čezetách stopětasedmdesátkách sport z šedesátých let. Pak tam máme Jiřího Kroneisla na dvěstěpadesátce s přívěsným vozíkem PAV 40,“ vypočítává člen ČZ klubu Michal Hojda.
Milovníci českých motocyklů najedou přibližně osm set kilometrů.
„Musíme ale najít trasu mimo dálnice, pěkně po okreskách, abychom se mohli i kochat. Samozřejmě, že s sebou musíme vzít i náhradní díly. Bez toho by to nešlo,“ říká s úsměvem Hojda.
Pořádný výlet už má za sebou také Petr Steinbauer z Křemže. Spolu s kamarády Michalem Kačenkou, Ondřejem Zemkem a Alešem Bučkem se zúčastnili charitativní rallye z Budapešti až do afrického Bamaka. Soutěžní speciály si udělali z Fiatu 126p a Trabantu Kombi.
„Moji přátelé z Maďarska jeli tento závod v loňském roce a velmi mne to zaujalo. Kamarádovi jsem řekl, že bych se chtěl také zúčastnit. Volba auta u mě byla jasná. Jsem dlouholetý maluchář, tak od začátku bylo jasné, že vyrazím s polským Fiatem 126p. Kluci chvíli přemýšleli, jaký bude jejich automobil, a pak se naskytla dobrá koupě Trabanta Kombi a bylo rovněž jasno,“ podotýká Steinbauer. Na cestě se museli potýkat s nejrůznějšími překážkami.
„Ondra a Michal startovali v trabantu a ve Francii jsme měnili motor. Dále jsme po cestě opravovali dobíjení a zapalování. Trabant bohužel do cíle nedorazil, po více než sedmi tisících kilometrech se rozbil vyměněný motor, který jsme se pokoušeli opravit, ale nakonec se nám to nepodařilo. Ve fiatu nám v Itálii začal unikat olej a museli jsme přetěsňovat olejovou vanu. Další závadu jsme měli poté, co trabant zemřel, tak jsme všechny potřebné věci a Michala vzali do fiátka,“ popisuje komplikace při rallye.
Jenže ani to nebylo vše. „Fiátek byl přeložený a netrvalo dlouho, začalo se nám vytrhávat z karoserie uchycení ramena předního kola. Naštěstí chvilku před upadnutím se nám podařilo najít opraváře, který nám to zavařil,“ doplňuje Steinbauer.
Už chystají další cestu
Na svých cestách se mladým dobrodruhům podařilo zdolat 8980 kilometrů. A podle jejich slov se rozhodně nejednalo o první a poslední expedici. „Nějaké nové nápady už máme, doufám, že vše klapne a opět někam vyrazíme. Ale je pravda, že většina přátel a spolupracovníků nám říkala, že jsme blázni a že by nikdo v žádném případě těmito auty nejel. Natož rallye do Afriky,“ říká s úsměvem jihočeský dobrodruh.
