Na ostří nože? Ne, pojí je ledové ostří

Boleslavská krasobruslařka Michaela Kulichová a útočník extraligového týmu BK Mladá Boleslav David Vrbata spolu sedí na ochoze zimního stadionu. Na chvíli se z Davida i Míši stali reportéři v seriálu týdeníku Sedmička Sportovci o sportovcích.

Vrbata: Baví tě celý život brzy ráno vstávat na tréninky?
Kulichová: Dělám sport dlouho, tak si na to moje tělo zvyklo. Navíc ranní tréninky máme jen v sobotu.

Vrbata: Nemáš trému, když jsi na ledě sama?
Kulichová: Nervozita je tam určitě. Jakmile se pustí první minuty jízdy, nervozita postupně upadá. Potom, když skončím první skok do výjezdu, lidé tleskají a to je už mnohem lepší pocit.
Vrbata: Máš radost a stoupne ti sebevědomí.
Kulichová: Povede-li se mi první skok, a celkově když zajedu dobrou jízdu, tak mám mnohem větší sebevědomí. Říkám si, tak už jen tohle dopiluji a budu zase o kousek lepší. Vrbata: To je všude stejné. Jako když se ti něco povede hned v úvodu zápasu, tak vypadá pak hokejové utkání jinak, než když je to naopak.

Vrbata: Když se ti ale první skok nepovede, tak jsi asi nervózní víc.
Kulichová: Nervozita je taková, že druhý skok musím skočit za každou cenu. A když se ani ten nezdaří, tak to klesá pod nulu. Taky asi, když hraješ zápas, a jedeš sám na bránu a říkáš si, musím dát gól nebo při nájezdech.
Vrbata: Ne, já tak nepřemýšlím. Jedu a buď to dám, nebo nedám, svět se nezboří.

Kulichová: Nemotivuje tě to?

Vrbata: Ale to sice ano, ale když jedu, tak si prostě nic neříkám. Gól dáš, nebo nedáš. Když ano, tak máš radost, že se to povedlo a že týmu pomůžeš získat nějaké body. Že bych jel a nad něčím přemýšlel, to ne. Je to tak rychlé, že nemů- žeš přemýšlet, zda něco uděláš. Uděláš to automaticky. Je to zažité.
Kulichová: To je pak plus pro tvoji chladnou hlavu.
Vrbata: Někdo je nervák, někdo ne.

Sedmička: Ty se Davide nemůžeš moc vymlouvat, zrovna na nájezdy jsi specialista, většinou všechny proměníš. Zajímá mne, jaký je ten recept?
Vrbata: Je to buď, a nebo. Musí ten člověk něco umět, jinak by ho asi na nájezd ne-dali. Kulichová: V čem spočívá umět nájezdy?

Vrbata: Hráč musí být šikovný.

Kulichová: Aby třeba nezakopnul o brusle?
Vrbata: My nemáme zoubky, abychom zakopli. Taky přece víš, že když máš jízdu dobře natrénovanou, tak nepřemýšlíš nad tím, že bys skok neměla skočit.
Kulichová: To máš pravdu.
Vrbata: Máš to přece zažité za tu

dobu, co trénuješ. Jedeš, rozjedeš se a uděláš, co máš naučené.
Kulichová: Ale může se stát, že spadnu.
Vrbata: A to samé je přece při nájezdu. Je několik mož- ností. Buď to brankář chytí, nebo se špatně trefíš. To je to samé, jako v krasobruslení. Děláš věci, které máš naučené z tréninků. Kulichová: Já ti rozumím, prostě dřina.

Vrbata: Je krasobruslení dřina?
Kulichová: Každý den na ledě, když máme možnost, tak v létě i dvakrát denně.

Vrbata: Litovala jsi někdy toho, že děláš sport?
Kulichová: Ne vůbec. Mne na brusle postavil děda a říkal: „Z tebe budu mít krasobruslařku.“ Strašně jsem brečela, že nechci z ledu, tak mne přihlásil do krasobruslení.

Vrbata: Soustředíte se na vlastní sport, když se tady pohybuje hodně hokejistů?
Kulichová: Určitě. Samozřejmě, když jsme na stadionu dennodenně, tak se po hokejistech poohlížíme. I mezi námi nějaké vztahy jsou.

Vrbata: Jaké?
Kulichová: Vzhledem k tomu, že krasobruslařky nemohou hledat partnery v běžném životě kvůli zaneprázdněnosti, tak si většinou hledají hokejisty.
Vrbata: Já jsem nehledal krasobruslařku a hledal jsem v běžném životě.
Kulichová: Pak musí být velmi ohleduplná, protože máš zápasy, tréninky. Já zatím žádného tak tolerantního přítele nenašla.