Praha 2050: Nové čtvrti, další linka metra a virtuální vztahy. Jak AI vidí život v metropoli za 25 let
Jak bude vypadat hlavní město za 25 let, kdy v něm budou žít až dva miliony obyvatel a rozroste se o nové čtvrtě? Zvládne doprava a bydlení uspokojit potřeby nových Pražanů? Požádali jsme umělou inteligenci, aby povolala z budoucnosti pět osobností, které se podělí o to, jak se jim v Praze roku 2050 žije.
Nový život na Palmovce
Lukáš (70 let)
Lukášovi bylo právě sedmdesát, když konečně odešel do důchodu. Pracoval celý život – nejdřív mnoho desetiletí jako editor v novinách, později jako kulturní redaktor a nakonec, v posledních letech před penzí, jako kurátor menší galerie zaměřené na moderní umění. Praha mu je odjakživa domovem, inspirací i kulisou každodenního života. Od mládí bydlel v centru – nejdřív na Vinohradech, pak v Karlíně a nakonec v činžovním domě blízko Masarykova nádraží. Z okolí jednoho z nejvytíženějších dopravních uzlů hlavního města se postupně stalo byznysové srdce Prahy.
Lukáš často vzpomíná na „zlatá devadesátá“, kdy hodnoty podle jeho slov ještě nepůsobily jako vyprázdněné pojmy a každý si mohl dovolit bydlet, prakticky kde chtěl. Praha se ale za dobu jeho života výrazně proměnila. A s ní hlavně ceny nemovitostí a nájmů. Šedesát let po sametové revoluci se Praha zařadila mezi nejdražší evropská města, nejen pokud jde o ceny nových bytů, ale i komerčních nájmů. Ty už jsou srovnatelné s Mnichovem. Centrum města se stalo luxusní vitrínou a žít v něm si mohou dovolit jen ti úplně nejbohatší, v možnostech střední třídy tak už není ani pronajmout si tu byt. Pro Lukáše bylo bydlení v centru dění životní prioritou, ale drahý nájem neutáhl. A protože celý život strávil v pronájmech v centru, nestihl si našetřit peníze na vlastní byt. Rozhodnutí odejít bylo těžké, ale nutné.
Bydlení v obecním
Praha postaví do roku 2035 až osm tisíc městských bytů. Jako s jedním ze zásadních území pro jejich vznik se počítá s Palmovkou. Svou velikostí, industriální minulostí a rozvojovým potenciálem je srovnatelná například s Andělem. Zatímco na Smíchově je development brownfieldů tažený soukromými investory, na Palmovce jej díky souvislé majetkové držbě iniciuje město. Celkem tu vzniknou až dva tisíce městských bytů. Změní se i okolí: Ze zchátralého torza Nová Palmovka by mělo vzniknout sídlo Evropské kosmické agentury. Do roku 2033 má být dokončena nová čtvrť na Rohanském ostrově v režii developerů Sekyra Group a J&T Real Estate včetně jednoho z největších pražských parků přiléhajícího k Vltavě. V roce 2028 vyroste nový Libeňský most a v roce 2032 pak Rohanský most. Do roku 2028 se počítá také s rekonstrukcí Invalidovny na nové kulturní centrum. Promění se i okolí stanice metra Invalidovna, kde chce stavět Trigema.
Městský byt ve stále ještě relativně nové čtvrti na Palmovce byl kompromisem. Díky tomu, že odešel do důchodu, na něj má větší nárok – v nekonečném seznamu žadatelů se posunul výš a od města se svou partnerkou získal menší byt 2+kk o rozloze 45 metrů čtverečních. Nájemné je nižší než v podobně velkém soukromém bytě. Zbrusu nová čtvrť, postavená na místě bývalých brownfieldů a chátrajících kanceláří, nabízí bydlení ve dvou tisících městských bytech především pro mladé rodiny, potřebné profese a právě seniory. Zcela dokončena byla teprve před deseti lety. Je architektonicky odvážná, ekologicky soběstačná a sociálně pestrá, Lukáš si tu přesto zpočátku chvíli zvykal. Palmovku si pamatoval jako místo přestupní stanice, nevábných podchodů a zarostlých proluk. Nový urbanismus dal ale lokalitě vlídnější tvář. Palmovka se tak ukázala být skvělou volbou – sice ne úplně v centru, nicméně stále výborně dopravně dostupná.
„Z bytu mám výhled na sídlo Evropské vesmírné agentury a je to jen kousek do zrekonstruované budovy barokní Invalidovny, kde vzniklo kulturní centrum s kavárnou a komunitním sálem. Na jižní straně Invalidovny vyrostly dvě moderní přístavby, kde jsou zkušebny i koncertní sál,“ pochvaluje si Lukáš.
Nikdy nebyl typem člověka, který by v důchodu zahálel. Jeho životní styl se nezměnil. Každý čtvrtek nasedá na tramvaj číslo 14 nedaleko Libeňského mostu, který už po své obnově slouží více než dvacet let. Tramvaj Lukáše během několika minut doveze až ke stanici metra Vltavská. Tam, v monumentální budově Vltavské filharmonie, jež byla dokončena před patnácti lety i díky sbírce, se cítí jako doma. Hlavní sál má výjimečnou akustiku, dřevěné obložení i moderní technologie pro vizuální doprovod koncertů. Stavba Vltavské filharmonie urbanisticky pomohla celé složité lokalitě. Doprava se tu zpřehlednila a pěší mají mnohem víc možností, jak se přes celé místo dostat různými směry.
Pokud Lukáš zrovna nemíří na koncert do filharmonie, oblíbil si procházky v jednom z největších pražských parků na Rohanském ostrově. Obrovský volný prostor, založený před dvaceti lety, je už dnes majestátní – se vzrostlými stromy, umělými jezírky, přírodními stezkami i kavárnami pod širým nebem. Všude kolem pulzuje byznysová čtvrť, domy ze skla a oceli, kde sídlí technologické firmy, AI start-upy a velké domácí společnosti. Ceny bytů se tu, zejména kvůli blízkosti řeky, pohybují v astronomických číslech, ale paradoxně právě park je místem, kde se scházejí lidé z celého města.
Jednu trasu si Lukáš zvlášť oblíbil: Začíná vždy u bývalého přístavu, kde stojí kavárna Re: River, a pak pokračuje podél Vltavy směrem k Rohanskému mostu, který spojil Rohanské nábřeží s Holešovicemi tramvají číslo 29. Někdy sedí na lavičce a sleduje kolem plující výletní lodě, jindy si čte zprávy na jednom ze svých chytrých zařízení. Park není jen místem pohybu, ale také kontemplace – a Lukáš má pocit, že právě tady dokáže nejlépe přemýšlet o tom, co bylo, i o tom, co ještě může být.
Pomalý rytmus města v režii generace beta
Amélie (25 let)
Když Amélie ráno otevře oči, první, co uvidí, je světlo zalévající rohy pokoje v pátém patře domu Radost na Žižkově. Betonové stěny s patinou minulého století, stropní lampy ve stylu retrofuturismu a živé barvy od designéra, který se inspiroval brutalismem i japonským minimalismem. Améliin byt je malý, ale útulný. Bývalý funkcionalistický palác prošel už několika rekonstrukcemi, ale pořád si drží atmosféru místa, které něco pamatuje. Kavárnu v přízemí ovšem obsluhuje robotický barista a ve vedlejší colivingové knihovně se setkávají studenti a freelanceři.
Visutý svět
V domě Radost na Žižkově, který vlastní rodina Valových, vznikne až 550 nájemních bytů, zejména malometrážních. Okolí náměstí Winstona Churchilla projde v dalších desetiletích velkou proměnou. O výstavbu nové čtvrti nad vlakovými nástupišti, jež by všechny okolní městské části propojila, usiluje developer Penta Real Estate, který postupně zastavuje okolí nedalekého Masarykova nádraží a Florence. V rámci této nové čtvrti vznikne také významná veřejná stavba, mělo by jí být nové Muzeum světa, které doplní starou i novou budovu Národního muzea. Karlín s Novým Městem propojí další nová čtvrť na Florenci. Také tady většinu pozemků vlastní Penta. Zastavá se prostor stávajícího autobusového nádraží. Florence se týkají i plány Národního technického muzea, do těchto míst směruje svůj ambiciózní projekt Muzea železnice a elektrotechniky.
Amélie je jednou z prvních zástupkyň generace beta – lidí narozených v letech 2025 až 2039, pro které jsou pojmy jako „metaverzum“, „syntetický partner“ nebo „nelineární kariéra“ stejně běžné jako pro jejich rodiče „chat“ či „home office“. Studuje mezinárodní management na Vysoké škole ekonomické. Díky tomu to má z bytu do školy doslova pár minut pěšky. Škola je především sociální záležitostí, vše ostatní lze zvládnout pomocí technologií. Potřeba stýkat se s ostatními lidmi je však u generace beta paradoxně obrovská, ačkoli jde o první pokolení, jež se nemuselo přizpůsobovat novým technologiím, ale přímo se s nimi narodilo. Ostatně první hlásku, kterou Amélie vyslovila, nezaznamenali v roce 2026 její rodiče, ale umělá inteligence.
Je pátek ráno, seminář začíná v 8.30, ale Amélie má ještě chvíli. Otočí se na bok a zapne si na kontaktní čočce rozhraní Aeneas – umělé inteligence, s níž už několik měsíců chodí. Je to vztah, který by ještě před dvaceti lety působil jako sci-fi, dnes se nad ním nikdo příliš nepozastavuje.
Aeneas jí připomíná, že mají večer rezervaci v jedné z nových restaurací na Florenci, v části, jež vyrostla na místě starých autobusových nástupišť. „Zarezervoval jsem stůl na 19:30, venkovní sezení, výhled na zelené střechy,“ promluví Aeneas hlasem, který Amélii vždycky trochu polechtá na zátylku. Je to její volba. Stejně jako design rozhraní, tón hovoru a témata konverzace.
Vztah s Aeneem není jen únikem před realitou. Je to způsob, jak se Amélie učí mluvit o emocích, jak trénuje empatii a nastavuje si vlastní hranice. Někteří její kamarádi chodí se skutečnými lidmi, jiní mají kombinované vztahy – AI a člověk. Vztahy se staly modulárními, stejně jako kariéry. A možná je v tom určitá útěcha: Když tě někdo zklame, prostě přepneš režim. Generace beta je jiná. Vyrůstala ve světě algoritmické výchovy, péče o duševní zdraví a permanentního monitoringu. Zná svá práva i možnosti. Její příslušníci nechtějí pracovat padesát hodin týdně, ale také odmítají být závislí na státní podpoře. Jsou pragmatičtí, ale zároveň citliví. A především adaptabilní.
Po škole Amélie vyrazí směrem k nové čtvrti, která právě vyrostla na místě hlavního nádraží. Nad kolejemi vznikl celý pás kanceláří a modulárních bytů, který spojil Nové Město, Vinohrady a Žižkov. Amélie míří do veřejné digitální galerie, jež vznikla v rámci nového Muzea světa právě nad kolejemi.
Když vychází z domu Radost, město už pulzuje večerním ruchem. Z Florence je slyšet koncert ambientního jazzu, z teras hlavního nádraží stoupá vůně fusion kuchyně. Večeře probíhá v klidu. Aeneas jí vypráví o výzkumu, který sleduje emoce městských komunit v reálném čase. Povídají si o přístupu ke vzdělávání a o tom, proč se tolik lidí začíná stěhovat zpět do centra – ne kvůli práci, ale kvůli sounáležitosti.
Pocit nedostatku sociálního kontaktu je všudypřítomný a ovlivňuje i rozvoj města včetně jeho urbanismu. Městský rytmus zpomalil nebo se aspoň přizpůsobil těm, kdo ho žijí. Svědčí o tom ulice plné lidí, nikdo však nespěchá. Věci se změnily.
Vztah decentralizovaný jako moderní energetika
Šimon (46)
Šimon žije v Jihlavě, městě dnes propojeném zelenými pásy a tichými elektrobusy, které si mezi sebou povídají přes cloud. Mnozí by si pomysleli, že zůstávat v krajském městě, a přitom pracovat v Praze nedává smysl. Ale právě v tom se ukrývá Šimonův životní rytmus. Třikrát týdně vstává kolem šesté, uvaří si syntetické kafe – přírodní zrnka si nechává posílat jen výjimečně, „pro sváteční chvíle“. Před sedmou už sedí v rychlovlaku na trase Jihlava – Praha hlavní nádraží. Možnost bydlet v Jihlavě a být do hodiny v centru Prahy je relativně nová, vysokorychlostní trať Praha–Brno s odbočkou do Jihlavy se otevřela teprve před pár lety.
Vlak bývá tichý, čistý a přesný. Šimon často poslouchá podcasty o městské mobilitě nebo jen v tichosti pozoruje, jak ranní mlha ustupuje slunci. Cesta mu trvá přesně padesát minut. Na hlavním nádraží vystoupí a vymění pasivní roli pasažéra za tu druhou – aktivního cestovatele v městské džungli.
Železnice navždy
Okolo roku 2035 se začnou stavět nové železniční tunely pod centrem Prahy, takzvané metro S. Počítá se se dvěma samostatnými trasami v tunelech a s dvoupatrovou centrální stanicí pod hlavním nádražím. Dokončení se odhaduje na rok 2047. Zároveň by ve třicátých letech měla začít stavba vysokorychlostní tratě Praha–Brno–Ostrava s odbočkou do Jihlavy. Dokončena bude nejdříve v roce 2036. Jedním z klíčových pražských nádraží jak pro metro S, tak pro vysokorychlostní tratě bude Smíchovský dopravní terminál, jehož součástí bude modernizované nádraží, budova P & R a přestupní stanice propojující vlaky, metro, tramvaje a autobusy. Terminál se stane centrem nové čtvrti, která by měla být dokončena na začátku třicátých let a kde najde domov dvanáct tisíc lidí. Za projektem stojí Sekyra Group a jeho výstavba přijde na padesát miliard.
Stanice vysokorychlostní trati pod Státní operou je opravdové mraveniště. Stýkají se tu vlaky z pěti směrů – z Ústí/Drážďan, Brna/Vídně, Českých Budějovic/Lince, Pardubic/Vratislavi a Plzně/Mnichova. Dnes připomíná spíš letiště. Skládá se z několika pater pro různé druhy dopravy – nejen vlaky, ale i podzemní drony na zásilky, autonomní vozidla a koloběžky. Šimon přejde k dokovacím stanovištím a přes aplikaci si zavolá autonomní koloběžku. Malý stroj přijede během minuty. Vítej zpět, Šimone, zobrazuje se mu na displeji koloběžky. Jede na Smíchov, kde pracuje v někdejším brownfieldu přestavěném na kancelářskou a obytnou čtvrť.
Šimon je součástí týmu, který navrhuje, jak propojit udržitelnou dopravu, sdílená vozidla a potřeby obyvatel. Je expertem na takzvané zelené mikrosítě – systémy, jež řídí tok elektřiny, dostupnost vozidel a zatížení infrastruktury v reálném čase. Už dávno neřeší jen auta. Řeší především chování lidí.
Jeho kancelář má výhled na Vltavu. Je minimalistická. Rostlinné stěny, recyklovaný nábytek, prostor tišší než lesní mýtina. Tým se schází fyzicky jednou týdně, jinak funguje v hybridním režimu. „Šimone, máme problém s tokem elektrokol v Holešovicích,“ píše mu kolegyně. Za hodinu už analyzuje data z heatmap a přemýšlí, jak přesunout část flotily blíž k obytným blokům. Práce ho baví – je to kombinace logiky a empatie, dat a intuice.
Někdy se ještě projde po historickém, ale rozšířeném a zrekonstruovaném železničním mostě pod Vyšehradem. Šimon je tu ale jen návštěvník, takže kolem čtvrté odpoledne vyráží zase zpět domů do Jihlavy. Doma se setká s partnerkou, která zase pracuje v Brně. Šimon říká, že jejich vztah je stejně decentralizovaný jako moderní energetika. Fungují napříč městy, napříč časy.
Večer, zpátky v Jihlavě, zajde na procházku se psem. Bydlí v domě, kde se potkávají tři generace – mladí digitální nomádi, důchodci, kteří si nechali domy přestavět na pasivní standard, i střední vrstva, jež se z Prahy přesunula „za klidem a čistším vzduchem“. Šimon tu má i malou dílnu, kde si na 3D tiskárně vyrábí vlastní doplňky na kolo. „Trochu oldschool,“ říká o sobě, když pájí na starý modul nový čip.
V sobotu nepracuje, chodí s přáteli do přírodní sauny, kterou postavili z odpadového dřeva na kraji lesa. V neděli občas přemýšlí, jestli se přece jen nemá přestěhovat do Prahy. Ale pak si vzpomene, že právě ten pohyb – mezi městy, mezi režimy, mezi tichem Vysočiny a pulzem Smíchova – je jeho domovem.
3D puzzle v Bubnech
Alisa (37)
Když v devíti letech poprvé vystoupila z autobusu na pražské Florenci, všechno jí tehdy připadalo obrovské. Hluk tramvají, světla města, čeština, které nerozuměla ani slovo. Byl rok 2022 a Alisa s rodinou utekla z ukrajinské vesnice před válkou. Dnes, o 28 let později, se směje tomu, jak se tehdy bála jet sama eskalátorem v metru. Sama teď řídí složité stavební projekty v srdci nové čtvrti Bubny-Zátory, jež se stala jedním z nejambicióznějších urbanistických počinů ve střední Evropě.
Sedmatřicetiletá stavební inženýrka má ráno přesně rozplánované. V 7.30 nasedne na expresní vlak z kladenského nádraží a za půl hodiny vystupuje přímo na nádraží Bubny, které je dnes už zcela integrované do moderní čtvrti, kde se mísí kanceláře, rezidence, parky i kulturní centra. Odtud už je to jen pár kroků na jedno z posledních stavenišť v této čtvrti. Trať přes letiště se stala symbolem toho, jak může kvalitní infrastruktura proměnit život měst i jejich obyvatel. Alisa si ještě pamatuje doby, kdy cesta z Kladna do centra trvala skoro hodinu – s přestupy a neustálými zpožděními. Když se teď při ranních jízdách dívá z rychlovlaku na zelené střechy nových kancelářských komplexů u letiště, vnímá ten rozdíl velmi osobně.
Uzly pohybu
Na více než stohektarovém rozvojovém území v pražských Bubnech-Zátorech by měla vzniknout nová čtvrť pro 25 tisíc lidí s bytovými domy, kancelářemi, obchodním domem, školami a školkami i s novým podlouhlým parkem. Dokončení čtvrti se plánuje na čtyřicátá léta. Hlavním investorem území je společnost CPI Property Group podnikatele Radovana Vítka. Dalším velkým vlastníkem je EP Real Estate Daniela Křetínského. Z nového bubenského nádraží by měl už v roce 2030 jezdit přímý vlak na pražské letiště, jehož dva terminály by se měly do roku 2033 rozšířit. Z prvního terminálu bude letiště odbavovat lety do zemí v schengenském prostoru, z druhého do zemí mimo schengen a lety nízkonákladových společností. Po roce 2030 je v plánu výstavba paralelní vzletové a přistávací dráhy. Do patnácti let by mohlo dojít také ke stavbě nového prstu pro další stání letadel na dlouhé i střední tratě.
V Kladně bydlí s partnerem a dcerou v menším bytě ve čtvrti blízko nádraží. Byt koupila její rodina už dávno, ještě v době, kdy bylo Kladno spíš špatnou adresou a ceny zdejších nemovitostí byly o poznání nižší než v okrajových pražských čtvrtích. V okolí kladenského nádraží jsou dnes moderní domy, cyklostezky, školy i školky. Ceny bytů ale šly prudce nahoru, podobně jako v jiných městech s výbornou dopravní dostupností do Prahy. Alisa to chápe – sama na takových projektech pracuje. Odráží to celou realitu doby, suburbanizace a kvalitní doprava proměnily dříve podceňovaná města v žádaná místa k životu.
Její práce ji stále baví. Projekt v Bubnech je jedním z největších, na kterých se podílela. Nová čtvrť propojuje městský život s přírodou – mezi bytovými bloky jsou zelené vnitrobloky, retenční nádrže na dešťovou vodu, střechy pokrývá vegetace. Veřejný prostor je navržen tak, aby tu lidé nejen bydleli, ale také trávili čas venku. Alisa má pod palcem koordinaci výstavby technické infrastruktury: rozvody, kanalizaci, vodovod, přípravu na chytré sítě. „Je to jako skládat obří 3D puzzle,“ říká s úsměvem, když prochází staveništěm se speciálním tabletem v ruce, na němž ukazuje digitální model celého projektu.
Zhruba dvakrát do měsíce vystupuje už na stanici Letiště Václava Havla. Ne kvůli dovolené, ale kvůli práci. Její firma expandovala do zahraničí a Alisa má na starosti dohled nad realizací projektů po celé Evropě. Letiště Václava Havla se za posledních třicet let změnilo k nepoznání. Nový terminál je energeticky soběstačný. Dřevěné konstrukce střídají skleněné fasády s integrovanými solárními panely, pod terminálem se rozprostírá podzemní železniční stanice s napojením na vysokorychlostní tratě. Alisa oceňuje, že přestupy jsou plynulé – z expresu z Kladna jen přejede eskalátorem do terminálu, odbavení i bezpečnostní kontrola jsou zautomatizované, letenkou je Alisina tvář.
U jednoho z terminálů navíc funguje coworking, který Alisa občas využije před odletem – rychlá porada přes holografický projektor a pak hurá ke gatu. Letectví se stále postupně přeorientovává na syntetická paliva a lehké hybridní letouny s vodíkovým pohonem, což znovu akcelerovalo rozvoj evropských letišť. Někdy si při přistání zpět v Praze vzpomene na úplně jiný příjezd – ten první, v roce 2022. Bylo to ještě autobusem přes Polsko, cesta byla dlouhá, studená a nejistá. Netušili, jestli tu zůstanou týden, měsíc, rok. Nakonec zůstali napořád a Alisa se dala na stavebnictví. „Fascinovalo mě, jak město funguje. Jak roste. Jak se proměňuje.“
Dnes se sama stává součástí té proměny. Nejen jako inženýrka, ale i jako občasná mluvčí při veřejných projednáváních projektů – vysvětluje lidem, jak se budou měnit jejich čtvrti, co znamenají nové regulační plány a jaké výhody přinese decentralizované hospodaření s vodou. Její čeština už dávno nemá cizokrajný přízvuk. Dnes je tu doma.
Ze Žižkova na Bohdalec
Karolína (53)
Karolína je praktická lékařka. Když o sobě mluví, s úsměvem říká, že je „boomerka mezi generací Z“. Tu přezdívku si nevymyslela jen tak – její pacienti, kterých rok od roku přibývá, jsou z drtivé většiny mladší než ona. Ve věkové a kulturní propasti, jež vznikla mezi ní a většinou jejích pacientů, se někdy cítí jako pozorovatelka z jiného světa. Přesto ve svém věku patří k nejpočetnější pracující generaci a trpí na všechno možné, od únavy z nekonečných on-line mítinků s pacienty až po úzkosti z vývoje ekonomiky, jež se podle ní už nikdy nezlepší.
Karolína každý den poslouchá pacienty, radí jim, převážně on-line, občas předepíše něco na nervy či úzkosti. Počet pacientů na jednu ordinaci se od doby, kdy vystudovala, zvýšil v Praze o pětinu. Přestože se ve většině případů lékařská praxe zautomatizovala a zdigitalizovala, Karolína stále vede kamennou ordinaci v místě někdejšího nákladového nádraží Žižkov. Bydlí jen pár set metrů od práce. Sama. Děti nikdy neměla a nyní to považuje za jednu z největších výhod svého života.
„Představte si,“ říká, „že dnes v Praze chybí skoro dvacet tisíc míst ve školkách a školách. A dalších dvanáct tisíc na středních. Každý druhý rodič jen běhá od jedné fronty k druhé a ani tak neví, kam jeho dítě nastoupí.“ Ve školství je to prý stejné jako ve zdravotnictví – krizový stav se stal normálem. Rodiče běžně dojíždějí s dětmi přes půl města. Karolína ví, že sama sobě ušetřila mnoho trápení. Zatímco v generaci, která dospívala během komunistické normalizace, nemělo děti zhruba sedm procent žen, v generaci mileniálek a „zetek“ je bezdětná až pětina žen.
Karolína přišla na Žižkov před sedmi lety. Bydlí v nájemním bytě v domě, jejž navrhla nizozemská architektonická kancelář Benthem Crouwel Architects. Ačkoli se jedná o budovy s velkým počtem bytových jednotek, ke každému bytu se tu přistupuje jako k soukromému nezávislému domovu.
Nájemní bydlení se v Praze stalo postupně dominantním, i když se vláda i město snaží podporovat různé vlastnické modely včetně družstevního bydlení či baugruppe, kdy si dům společně postaví například několik rodin. Karolína se po práci ráda prochází po široké pěší zóně uprostřed čtvrti. Tramvaj má přímo před domem, park, kde ráda běhá, je pět minut chůze. Když potřebuje auto, přivolá si přímo před dům některý z autonomních vozů, který ani nemusí řídit, když nechce – vůz bez řidiče ji doveze kamkoli po Praze.
Nové čtvrti
Památkově chráněné nákladové nádraží Žižkov se promění v centrum nové čtvrti pro dvacet tisíc lidí. Má tu sídlit kulturní instituce celoměstského významu, například Národní filmový archiv, a střední či jiná škola. Měla by zde vzniknout i poliklinika nebo ordinace lékařů, domov seniorů, prostory pro volnočasové aktivity pro místní obyvatele, drobné obchody a služby, ideálně třeba tržnice, i městské byty. Novou obytnou čtvrť, kterou postaví Central Group, Sekyra Group, Penta či Finep, protne tramvajová trať. Celá čtvrť by měla být dokončena nejpozději do patnácti let. Jihovýchodně od centra Prahy, převážně ve Strašnicích, leží největší pražský brownfield. Říká se mu Bohdalec-Slatiny. Jeho kapacita je až 26 tisíc nových obyvatel, nevýhodou je roztříštěné vlastnictví, ale řadu pozemků tu vlastní město nebo Správa železnic. Nová čtvrť by mohla být zcela zastavěna v padesátých letech.
Ve volném čase často navštěvuje budovu bývalého nádraží. Je památkově chráněná, byla citlivě zrekonstruována a dnes slouží jako kulturní centrum, knihovna a coworkingový prostor. V centrální hale jsou nyní koncerty, výstavy a v sobotu farmářské trhy. V horním patře je městská galerie, jež mapuje proměny Prahy v posledních sto letech včetně dramatických změn bydlení a infrastruktury. Jen na bývalém nákladovém nádraží Žižkov našlo domov patnáct tisíc lidí.
Karolína má tuhle budovu ráda. Působí na ni klidně, nostalgicky. Připomíná jí časy, kdy se svět ještě nezdál tak rychlý a všudypřítomně kybernetický. V jedné z kaváren v nádražní hale si občas sedne k oknu a pozoruje mladé lidi s očima sledujícíma svět přes rozšířenou realitu nebo děti, které si tu zkoušejí robotiku. Všechno, co potřebuje, má Karolína u nosu. A přesto se chystá ke změně.
Letos si poprvé v životě kupuje vlastní byt. Dlouho to vypadalo, že na to nikdy nedosáhne. I jako lékařka se zavedenou praxí na byd- lení v Praze musela dlouhá lé- ta šetřit. Teprve před pár měsíci si dovolila začít hledat vážně – a vybrala si novou čtvrť Bohdalec-Slatiny. Před dvaceti lety to bylo nehostinné území mezi tratěmi, zarostlými plochami a zanedbanými budovami. Jednalo se o největší brownfield v Praze, svou rozlohou srovnatelný s celým Starým Městem.
A teď? Výstavba tam jede na plné obrátky už patnáct let. Vedle developerských pro- jektů vznikly také městské byty, nové školy (i když jich pořád není dost), cyklostezky, komunitní zahrady. Čtvrť si vzala příklad z obdobného brownfieldu v pařížské čtvrti Clichy-Batignolles. Město mohlo dorůst až k železnici a díky tomu zmizela nevzhledná a často nebezpečná prostranství, která železnici obklopovala. Odstavná parkoviště vlaků se zastřešila, vznikly tu budovy a plocha zcela srostla s městem.
A snad tu i brzy otevřou stanici metra nové linky E, která povede v úseku Dejvická–Budějovická a pokračovat má dál přes Bohdalec, nádraží Eden, bývalé nákladové nádraží Žižkov až na severní terminál vysokorychlostní železnice. Karolína se těší na nový začátek. Před pár měsíci si tu zarezervovala byt v jednom z energeticky pasivních domů, vybavených solárními panely, komunitní zahradou a lékařským centrem v přízemí. Je to symbolické – opět bude žít nad ordinací. Zvažuje, že v nové čtvrti omezí pracovní dobu a povede jen malou poradnu. Někdy se jí lidé ptají, zda jí není líto, že nemá rodinu. Odpovídá vždy stejně: „Mám pacienty. A mám svůj klid.“
Možná je v jejím životě i trocha melancholie, Karolína ale nikdy netoužila po tom, co většina. Když se rozhlédne po novém Žižkově i novém Bohdalci, vnímá je jako ztělesnění toho, jak se Praha za posledních padesát let proměnila. Spousta nových domů, spousta mladých, spousta problémů. Ale také spousta možností. Karolína se stala součástí nové městské vrstvy – lidí, kteří žijí sami, ale ne osamoceně. Sdílejí prostory a pečují o komunitu.
