Asi jen málokdo přes osmdesátku má myšlenky na to, aby hrál fotbal. Miloš Raveane, někdejší dlouholetý hráč jihlavského Sportovního klubu, si ale občas nejenže zakope, ale nyní se rozhodl, že se pokusí zmapovat i poválečnou historii jihlavského fotbalu. „Snažím se sepsat to, co si pamatuju,“ vysvětluje Raveane.
Spolu s kamarádem Jaroslavem Vlčkem loni oslavil pětaosmdesátku a při té příležitosti se pustil do sepisování osudů svých fotbalových souputníků. „Nebudu tady věčně. Jsme s Jarykem asi už poslední pamětničtí mohykáni poválečné éry a bylo by určitě škoda, kdyby se zapomnělo na ty, kteří se o jihlavský fotbal tolik zasloužili,“ říká.
Po dvojicích
Své vzpomínání pojal jako příběhy fotbalových dvojic, zejména hráčů SK a Motorpalu, jak se přes v té době časté změny názvů dvěma největším jihlavským klubům říkalo. „Chci ukázat, že i když mezi námi byla na hřišti řevnivost, byli jsme dobří kamarádi. Jednotlivé dvojice jsem poskládal podle toho, co je spojovalo. Buďto byli kamarádi, bratři nebo je spojoval třeba stejný pohyb po hřišti,“ říká Raveane.
On sám narukoval do Jihlavy po válce a hned začal hrát za vojenskou jedenáctku. V té si jej vyhlédl trenér tehdejšího SK. Do rodných Rosic u Brna ani do Zlína, odkud do Jihlavy přišel, se už nevrátil. „Jsem taková rarita. Hrál jsem pořád v jednom klubu, ale jako jediný jsem zažil pět názvů – Jiskra, Jiskra Modeta, Slovan, Dynamo a pak už zase zpátky SK,“ popisuje Raveane.
„Tenkrát se hrála první A třída, tehdy třetí nejvyšší soutěž v zemi. Pak jsme jako první mužstvo v jihlavském kraji přestoupili hranice kraje a hráli takzvanou oblastní soutěž. V ní hrály exligové celky doplněné o týmy z krajů. „Tam jsme zůstali jen dva roky a pak jsme hráli krajský přebor. Nebyly peníze na doplňování hráčů a oblastní soutěž byla nad naše síly,“ říká Raveane, profesí energetik v jihlavské Modetě.
Za SK sehrál více než tisícovku zápasů a až do roku 1964, kdy se soutěžními zápasy skončil, nastupoval na místě levé spojky. „Tehdy se hrálo s pěti útočníky, ale spojky už byly stažené. Dnes by se dalo říci, že jsme byli něco jako ofenzivní záložníci,“ popisuje. K domácím zápasům byl zvyklý nastupovat na místě dnešního autobusového nádraží, ale byl i u toho, když SK otevíral nový stadion Na Stoupách. „Tehdy přijela Bohemka a já jsem byl v mužstvu, které stadion otvíralo, už jediný starý pardál,“ vzpomíná.
Fotbal na mezi
Po ukončení hráčské kariéry nastupoval do sedmdesáti let za odborářské týmy. „Fotbal si ještě zahraju občas s klukama na mezi, jezdím na kole a hlavně hodně chodím,“ popisuje vitální penzista.
Čtyři roky též trénoval dívky jihlavského Startu. „Teď už jsem je delší čas neviděl, ale z výsledků vidím, že se zlepšují. Dřív se hrálo každý rok na jiném hřišti, nikde jsme nebyli doma. To, že budou mít holky lepší podmínky, pro ně bude jistě dobré,“ soudí Raveane.
Současný fotbalový život v Jihlavě vidí ale spíš skepticky. „Region na první ligu asi nemá dost peněz. Není tady velký sponzor a zdá se mi, že se ztrácí i divácký zájem. Pořád se omílá první liga a lidi to už asi trochu unavuje,“ soudí jihlavský fotbalista Miloš Raveane.
