Na sedmimílových botách trénují salta

Na sedmimílových botách člověk skáče jako klokan. V Brně takto hopsá stále více lidí.

Šťastný majitel sedmimílových bot urazil v pohádkových příbězích jediným krokem rovných sedm mil. Ty současné spíš než boty připomínají nohy robota, které umožní člověku vyskočit dva metry vysoko.

„Boty pérují díky pružině ze sklolaminátových vláken. Tuhost pružiny se volí podle váhy skokana, který může mít až sto dvacet kilo,“ vysvětlil skokan Lukáš Medek. Konstrukce boty se dvěma klouby je z hliníku, podrážce boty říkají skokani kopýtko. „Nohy skokan upne do snowboardového vázání pumpovacími přezkami, přezkou a páskem fixuje i koleno,“ uvedl Medek. Patent na sedmimílové boty z roku 1999 vlastní Němec Alexander Böck.

Třiadvacetiletý Medek si sedmimílové boty koupil teprve před rokem a už na nich zdolá laťku ve výšce 210 centimetrů. „Skákacím botám jsem propadl až ve chvíli, kdy si je pořídili i kamarádi. Dnes je dvakrát týdně trénuji,“ říká Medek, který se živí jako grafik. Pětičlenné jádro komunity skokanů z Brna nacvičuje s choreografkou vystoupení, která předvádějí na plesech a jiných akcích. Dalších deset Brňanů ve věku od sedmi do pětačtyřiceti let skáče rekreačně.

Boty, kterým na jižní polokouli říkají klokaní, Medek se svými přáteli půjčuje a pořádají i kurzy skákání. Hodina výuky stojí 370 korun. „Při koupi skákacích bot se nevyplatí jít pod pět tisíc korun,“ varuje Medek.

Brňané skokanům na sedmimílových botách říkají „avataři“ nebo „koně“. První název je podle výšky modrých stvoření z filmového hitu, druhý kvůli podobnosti s nohou koně a klapání kopýtek bot. Jakmile skokani vyrazí do ulic, vždy přitáhnou pozornost Brňanů.

Pád z výšky bolí

Medkovy sedmimílové začátky byly bolestivé. „Učil jsem se sám a brzy jsem si myslel, že boty dokonale ovládám. O opaku jsem se přesvědčil při prvním pokusu o seběhnutí kopce. Pod kopcem mi na štěrku podjela kopýtka a při pádu jsem si roztrhl dlaň a rameno,“ líčí Medek.

Sprint se sedmimílovými botami je náročný. „Člověk brzy nabere takovou rychlost, že nestihne kmitat nohama a zakopne,“ říká Medek. Rekreační skákání podle něj není nebezpečné. „Člověk posílí svaly, o kterých ani nevěděl. Začátečníci se učí běhat a trénují výskoky. Pokročilejší trénují skupinové choreografie nebo triky,“ říká Medek. Salto zatím zkoušíme jen v tělocvičně s měkkým dopadem. „Člověk se musí do pružin pořádně opřít. Příští rok už to zkusím na dlažbu,“ těší se Medek.

Ve městě skokani vyhledávají rovné betonové plochy bez nečistot, protože bota podklouzne i na listí. „Scházíme se třeba u hotelu Boby nebo na Kraví hoře. Už jsem ale zažil i desetikilometrový orientační běh v lese po dešti, to byl teprve adrenalin,“ říká Medek.

Češi jsou špička

Loni byl v Brně sjezd skokanů z Česka, ale i Polska. Soutěží se v různých disciplínách, třeba skoku do výšky a dálky, štafetě na dvě stě metrů nebo freestylu, kde skokani předvádí krkolomné triky. Čeští skokani patří v těchto disciplínách mezi špičku. „Radek Baran z Ostravy, který na skákacích botách vystupoval v soutěži Talentmania, drží světový rekord ve skoku do výšky s hodnotou 240 centimetrů,“ uvedl Medek.

Skokani měří síly po celé Evropě. „Na zahraničních srazech se inspirujeme jinými zkušenými borci. Francouzi často překonávají překážky v ulicích, Poláci skáčou do výšky s využitím roznožky, zatímco my pokrčíme nohy v kolenou,“ srovnává skokan.

Výskok zkoušel s přáteli využít také při hraní basketbalu, klokaní skok zase při fotbalu. „Pustili jsme se i do vybíjené, ale ta je jen pro otrlé. Pády z výšky nejsou nic příjemného,“ uzavírá Medek.