Je jich pět a na svých sportovních motorkách i chopperech se nejen po Jindřichohradecku společně prohánějí už tři roky. Říkají si Čertice CZ a jsou prakticky jedinou ženskou skupinou mezi motorkáři. Monika, Bobina, Dorotka, Bětka a Terka si ale na všudypřítomnost mužů rozhodně nestěžují.
„Být mezi tolika chlapy je vlastně strašně fajn. Motorkářek pořád ještě není nijak moc, a když nás navíc přijede i pět najednou, to každý jen kouká,“ říká Dorotka.
K dobru přidává historku z letní vyjížďky, kdy se jich
s dalšími kamarádkami sešlo dokonce devatenáct. „Zastavily jsme před kempem a všichni včetně majitele automaticky čekali, že jedou chlapi. Když jsme sundaly helmy, nikdo nechtěl věřit, že mezi námi není ani jeden,“ usmívá se.
Spolu s Monikou a Terkou jezdí na motorce nejdéle. Jediná Terka se ale nebojí posadit za sebe i svou malou dceru. „To já obvykle nikoho nevozím. Jednak motorka je záležitost pro jednoho, a navíc ta zodpovědnost za někoho dalšího mi jednoduše vadí,“ dodává Monika.
To ovšem v žádném případě neznamená, že by se na silnici chovaly bláznivě. Na rozdíl od srazů, kde se Čertice dokážou pořádně odvázat, se totiž právě na motorkách mění tak trochu v beránky.
Na úraz nebo smrt dopředu nemyslí
„Samozřejmě nepřemýšlíme pořád o tom, že by se nám něco mohlo stát. Zároveň ale nemáme zapotřebí nějak machrovat nebo zbytečně spěchat. Snažíme se v pořádku dojet,“ přibližuje myšlení Čertic Bobina.
Při společných vyjížďkách se prý jindy nezkrotné dámy mění dokonce v „kapučíno tým“. V praxi to znamená ujet kolem třiceti kilometrů, pak si dát v klídku kafíčko
a cigaretu a stejně volným tempem zase pokračovat dál. I přes veškerou opatrnost se ale všechny motorkářky na cestách už někdy s nějakou nepříjemností potkaly. Vůbec nejhorší je podle nich štěrk, který na silnicích zůstává po zimě a klouže.
K pádu pak stačí opravdu jen maličko. „Jasně, že občas spadnu. Nedosáhnu z motorky na zem, takže udržet ji může být problém,“ přiznává Monika.
A právě v takových chvílích Čertice víc než kdy jindy ocení přítomnost silných chlapů. Zvednout i přes tři sta kilo těžkou motorku, to chce pořádnou páru.
Nepomáhají jim přitom ale jenom kamarádi. Nejednou je prý sbíral traktorista nebo jiný řidič. „Lidi jsou na nás hodní. Třeba při jednom výletě
v Brně jsme se zasekly na křižovatce a nevěděly, kudy jet dál. Šofér, co stál vedle, hned přispěchal na pomoc,“ přikyvuje spokojeně Dorotka.
Džentlmensky se k nim ostatně chovají také policisté. Motorkářka je na českých silnicích pořád ještě rarita, a tak jí občas projde víc než ostatním. Čertice toho podle svých slov nijak nezneužívají. Na motorkách přece nejezdí proto, aby porušovaly předpisy.
I když by jejich naleštěné stroje klidně zvládly rychlost přes dvě stě kilometrů v hodině, na tachometru u nich obvykle víc jak stovku nikdo neuvidí.
Bláznivá jízda, co to dá, nebo myšky mezi auty pro ně nejsou. Setkávají se s tím ale hodně
u mladých motorkářů. Snahu politiků, aby řidičák na silnější motorky byl až pro starší jezdce, proto všechny jednohlasně schvalují.
Důvodem, proč práci
v kadeřnických salonech, kancelářích nebo za barovým pultem mění o víkendech za motorku, není totiž rychlost, ale adrenalin a pocit svobody.
„Když holky nemají čas, ráda vyrazím někam ven i sama. Pocit takové té nepopsatelné a přitom úžasné volnosti je pro mě jednoduše nenahraditelný,“ libuje si Bobina. Stejně jako její kamarádky si život bez motorky vůbec nedokáže představit. V zimě se prý dokonce občas chodí na svého miláčka aspoň podívat. Aby jí dlouhé čekání rychleji uteklo.
„Kvůli bezpečnosti jezdíme většinou od konce dubna do listopadu. To je moc krátká doba na to, abychom volno věnovaly něčemu jinému,“ dodává Bobina.
Srazy nejsou o pití, ale o kamarádech
Za sezonu zvládnou bez problémů najezdit až šest tisíc kilometrů. Zatím co u auta při tankování na cenu benzinu věčně nadávají, u motorky ji zatím neřeší. „Prostě motorku musím mít, i kdyby na chleba nebylo,“ vysvětluje Monika.
Společné vyjížďky s kamarádkami ale rozhodně nejsou jedinou radostí jindřichohradeckých motorkářek. Často také vyrážejí na motorkářské srazy
a další akce. Na rozdíl od minulých let jich ovšem letos samy moc pořádat nechtějí. Stojí to prý hodně sil, a především času. Příprava letošního plesu jim zabrala skoro čtyři měsíce. A úplně volno neměly ani přímo na plese. Na kamarády pak moc chvil nezbývá.
„Potkat se s lidmi, které normálně i rok nevidíte, protože třeba bydlí na druhém konci republiky, je přitom na srazech to nejlepší,“ dodává Bobina.
Pomluvy, že se na motosrazech jenom pije, Čertice razantně odmítají. „Mezi motorkáři je dokonce dost abstinentů. Odvázat se člověk přece může i bez alkoholu,“ dodává na závěr motorkářka Bětka.
Modlitba motorkáře
Bože, můj Otče, svoji motorku musím řídit já sám, ty však řiď mé srdce a mou mysl, abych se bezohledně nesnažil dostat vždy vpřed, abych neriskoval příliš rychlou jízdou, dej mi klidnou mysl, bdělý zrak a pevnou ruku. Připomínej mi často, že ohrožení života, ať mého či druhých, je příliš velká cena za moji lehkovážnost. Pošli mi svého anděla, ať mne provází na všech mých cestách a moje cesta životem ať jednou skončí u Tebe.
