Na stupátku kuka vozu za popelářskou romantikou | E15.cz

Na stupátku kuka vozu za popelářskou romantikou

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Rozzářené dětské oči a nadšené mávání. To nejede Ježíšek, ale kuka vůz firmy AVE. Redaktorka Sedmičky si vyzkoušela, jaké je být popelářem.

Profese popeláře si dávno získala srdce všech malých dětí. Dodnes vyhrává i v debatách mezi dospělými muži. To když vzpomínají, čím chtěli v dětství být. Jako první se jim do úst dere právě popelář. Pokud zrovna neřeknou, že chtěli být kosmonautem nebo kominíkem. Redaktorka Sedmičky si tuhle práci vyzkoušela na vlastní kůži a objela s partou veselých mužů z kuka vozu jeden rajón.
„Jó děti, to je ještě dobrý. Ty na nás alespoň mávají. Starší si ale zacpávají nosy,“ říká krátce po šesté ráno řidič Petr, který za volant popelářského auta usedá už sedmnáct let. A dělá to prý rád.
Posádka bílého vozu s rozblikaným majákem vyráží do Staré Role. Petr na kameře vidí svoje kolegy, kteří jako sehraný tým seskakují ze stupátek a běhají od jednoho kontejneru ke druhému. „Popelář je vlastně závozník se vším všudy. Ukazuje mi, kam až můžu zajet a ještě u toho vysypává odpadky. Co je mimo popelnici, ale nebere. Lidé platí jen za ni, ne za to, co položí vedle,“ říká. Avšak právě takové nevyvezené odpadky jsou nejčastějším důvodem stížností. Na druhou stranu se popeláři setkávají s tím, že lidé do svých kontejnerů házejí věci, které do nich prostě nepatří. „Nejčastěji vyhazují suť, trávu a žhavý popel. Každá posádka s sebou vozí foťák, aby si vše mohla zdokumentovat a následně doložit,“ vysvětluje dispečer Miroslav Mottl z karlovarské pobočky firmy AVE. Mezi odpadem popeláři nacházejí i věci, které na skládce neskončí. Miroslavu Mottlovi jimi často dovybavují kancelář. Kromě téměř kompletního kola se v ní skví i zánovní rádio. „Pamatuju si, že v jedné popelnici kluci objevili walkmana. Potom ho celý den poslouchali,“ vzpomíná Petr.

Překážková trať

Než zážitky stihne dopovědět, už musí řešit složité zajíždění ke kontejneru. V křižovatce mu totiž stojí bílý peugeot, jehož řidiče způsob parkování evidentně netrápil. „Takoví lidé nám zbytečně komplikují práci. Nejhorší je to v zimě, protože mám těžké auto. Když pak šlápnu při takovémhle vytáčení na brzdu, kolikrát mi auto na náledí ujede,“ popisuje Petr.
Protože je zkušeným řidičem, naučil se nepříjemné situace zvládat. Sednout za volant popelářského auta však není pro každého. „Když přijmeme nováčka, okamžitě poznám, jestli jízdu zvládne. Už se nám sem hlásili i řidiči autobusů, ale po pár dnech práci vzdali,“ říká. Stejné je to i s profesí popeláře. Kromě výborné fyzické kondice musí mít zájemce o toto zaměstnání také dobrou paměť. Aby se vyznal ve změti klíčů a popelnicích samotných. Ze začátku se musí připravit i na montérky bez poklopce. „Máme dva druhy. Náš služebně mladší kolega za námi pořád chodí a prosí, aby dostal ty s poklopcem,“ prozrazuje dispečer Mottl a v kabině je opět veselo. Řidič Petr se k „montérkové problematice“ vzápětí vyjadřuje také. „No jo, je holt mladej, tak dostal bez poklopce,“ usmívá se.
Kluci závozníci, neboli popeláři, si svou práci nemohou vynachválit. Podle řidiče Petra jsou na své profese náležitě hrdí. Popelařina je jednoduše chytla u srdce. „Jednou jsem odešel a pracoval na montáži, ale pak jsem se vrátil. Popelářem jsem chtěl být už jako malý kluk, takže se dá říct, že jsem si splnil svůj dětský sen,“ usmívá se jeden za závozníků. Jeho kolega se k hovoru pochvíli přidává. „Já chtěl být spíš řidič kamionu. Jsem tady sice jen čtyři měsíce, práce mě ale moc baví,“ říká. Za oněch pár měsíců prý přibral osm kilo. O špecích ale nemůže být ani řeč. Každodenním posilováním s popelnicemi mu narostla svalová hmota.

Hlavně včas

Jestli popeláře opravdu něco tíží, pak je to čas. Musí totiž dodržovat limity. Jednak kvůli povinným přestávkám pro řidiče, a pak kvůli rušení nočního klidu. „Rychlost je důležitá. Jezdíme ranní a odpolední. Ráno vyjíždíme v šest a večer musíme být hotoví do deseti. Jeden rajón trvá tak osm až devět hodin,“ popisuje Mottl. Komunální odpad končí na skládce v Činově, která je v celé své kráse vidět z Andělské Hory. „Ta skládka je krásná. Je to taková popelářská romantika,“ popisuje nezvyklé panorama Mottl. Přidává i jedno optimistické zjištění, že Češi nejsou tolik nepořádní. Daleko horší situace je podle něj v jižních státech. „Jestli se kvalita člověka dá poznat podle jeho odpadků? No vidíte, to je docela zajímavá otázka,“ dodává na závěr a výborně se baví.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.