Na účes si Buriánek nenechá sáhnout ani od vyhlášeného kadeřníka | E15.cz

Na účes si Buriánek nenechá sáhnout ani od vyhlášeného kadeřníka

Táborský zpěvák a kytarista Karel Buriánek pomohl proslavit skupinu Sunshine na turné po Evropě, Japonsku i Americe. Tam zaujal vyhlášené hudební vydavatelství.

Upoutal pozornost legendární zpěvačky Lindy Perry, ale dal přednost Čechám. Po návratu z Ameriky začal být Karel Buriánek obdivovaný, ale potýkal se i s kritikou. Teď žije v Praze a dál se snaží dělat muziku po svém. Bydlí blízko Letné, oblíbeného místa.

Nezkazil by vám Letnou návrh Chobotnice od Jana Kaplického?

Jsem v tomhle liberální. Přišlo mi to jako sympatický nápad.

Vidím trochu spojitost mezi jeho architekturou a vaší hudbou. Šokovat, nutit lidi přemýšlet, jak vylézt z ulity a přitom zůstat na zemi.

Nevím, jestli je mezi námi přímá úměra. Každopádně jeho futuristické stavby jsem viděl v Anglii zasazené do konzervativního prostředí, které je i na Letné, a nepůsobily vůbec jako rušivý element. Kauza je důkazem, že tady neprožíváme zrovna nejšťastnější časy.

Slávu a potom rozčarování jste zažil po návratu z Ameriky podobně jako Kaplický i vy.

Český Universal musel koupit a licencovat naší desku nahranou v Los Angeles. To byl sám o sobě precedens. Jenže label (hudební vydavatelství – poznámka redakce) přepálil kampaň. Stalo se novinářským klišé, že jsme kapela, která si musela zažít nějakou ságu v Americe, protože tady si jí nikdo nevšiml. Na vyprodaných koncertech bylo plno lidí, kteří si nás přišli prohlédnout ve stylu, tak nám ukažte, co jste zač, když kolem vás je takový humbuk. Chápali nás jako partu uřvaných kreténů, kteří si projeli Ameriku, a teď na ně děláme ramena.

Uklidnilo se to?
Částečně. Lidi přicházejí na to, že jsme normální, ale furt se to s námi vleče. Stačí nějaký exces, a hned si na to někteří vzpomenou.

Bylo vaším úmyslem prosadit se hudebně v Los Angeles?

Vůbec ne. V Čechách jsme udělali desku Necromance, ale já už v té době měl zkušenost s životem v Los Angeles. Kapela fungovala mezikontinentálně. Kluci jezdili za mnou třeba na turné po Kalifornii, ale měli jsme i větší šňůru po Evropě. Na jednom koncertě v Los Angeles za námi přišel producent, že s námi chce spolupracovat. Vyvrcholilo to v nabídku od Lindy Perry, točit pro její label desku.

Šlo všechno podle představ, nebo jste se museli podřídit producentům?

Člověk vždycky trochu platí daň. Ale panují předsudky, že velké firmy jsou zlo, protože se tě snaží nasměrovat tam, kam velí marketing. Nikdo nedělá věci programově tak, aby na něj lidi nechodili, ale to neznamená podbízivost. Všechno zároveň funguje na mediální masírce a reklamě.

Vy jste měli takovou podporu?

Asi jo. Ale ani tak ti nikdo nemůže garantovat úspěch. I když jsme měli nálepku kapely, která přilítla z Marsu, byl problém v jiných věcech.

V jakých?

Deska byla udělaná ve špatnou dobu. Nepadaly jen mrakodrapy v New Yorku, ale i velké hudební korporace. Řekli nám, že když nebudeme všichni žít v Americe, udělají pro nás, co budou moct, ale ať si od toho moc neslibujeme. Nemohli jsme totiž absolvovat spoustu věcí, jako jiné kapely, typu týdenních kol rozhovorů. My se nakonec rozhodli vrátit.

Jak jste cítili, že vás lidi vnímají?

Byli jsme taková ukřičená hardcorová kapela, která se vymezovala jakémukoliv proudu.

Nevytvořili jste tak trochu vlastní styl?

Myslím, že v té době trochu jo. Byli jsme etablovaní na hudební scéně, do určité míry malé a limitované. Pravověrný hard core vycházející z punku má spoustu klišé, až militantně dodržovaných. My si přesto řekli: Fajn, uděláme ostrou desku, ale budou tam elektronický prvky, protože nás to baví.

Neodrazovali jste si tak potencionální fanoušky?

Lidi neakceptují odchod z malých vydavatelství, kde je údajná svoboda. Tenhle krok udělali třeba Green Day. Podepsali smlouvu s Reprise, klipy jim hrálo MTV a spousta pankáčů, co na ně chodili, po nich začalo flusat.

O vás je ale pořád v zahraničí zájem. Možná jako o jedinou kapelu v Čechách?

Jedinou ne. Ale je pravda, že jich moc není.

Nikde jsem se nedočetl, co teď chystáte?

Také jsme dlouho nedělali žádné rozhovory. Připravujeme skoro po dvou letech novou desku. Proto teď odjedeme pryč z Prahy, mimo civilizaci. Bereme si s sebou komplet nástrojovku, všechno zapojíme a budeme čtrnáct dní vařit.

Na listopad plánujete vystoupení v táborském Orionu. Co předvedete?

To, co mě hodně baví. Postarám se o afterparty po koncertě jedné kapely. Ve světě je běžné, že členové kapel, kteří se pohybují v našem ranku, často fungují jako dýdžejové. Necháváš nahlídnout lidi do kuchyně. Můžou poznat, co považuješ za dobrý, popřípadě inspirativní. Je to, jako bys někomu ukázal album s fotkami.

Sloužíte hudbě, jak to o sobě jednou řekl Jaroslav Svěcený?

On je virtuos. Hudba v něm má vynikajícího interpreta, aby se mohla otevřít její hloubka a krása. U nás je to trochu jinak. Nejsme typ kapely, která řekne, zahrajeme čtvrtou věc z druhé desky. Můj náhled a způsob hraní se mění intuitivně, aniž bych to dokázal ovládnout.

Ve vašich textech prý ani nemá nikdo hledat nějaké poselství?

Nejsou to úplně bláboly, ale je tam minimum autobiografických prvků. Spousta lidí se mě ptalo, jestli nemám sebepoškozovací sklony, protože tyhle obrazy se tam objevují. Nemám. Texty jsou skládané tak, jak pracujeme s emocemi.

Aspoň menší sebepoškozování určitě přiznáte. Pořád si stříháte sám vlasy?

To jediné platí. Důvod je takový, že nikdy nebudu spokojený s tím, jak vypadám. Mám známého, pankáče, který má vyhlášený kadeřnický salon. Když se někde potkáme, říká: Tak já už vím, jak bys to chtěl. Byl jsem u něj jednou jedinkrát, ale před první výlohou jsem si musel účes zničit.

Proč nežijete v Táboře?

Chci cítit tep města. Nevadí mi tramvaje, zácpy ani spousta lidí. Nevyhledávám noční život v hospodách, ale potřebuju lidi potkávat na ulicích.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!