Na věk nežehrají, v práci přesluhují, chtějí být prospěšní

Mohli by ležet třeba na gauči a dívat se na třistapadesátýšestý díl mexické telenovely. Nebo by my mohli celé dny luštit křížovky. Nebo by taky nemuseli dělat vůbec nic. Jen sedět u okna a sledovat život venku přes sklo. To však odmítají. Od mnohých svých vrstevníků v důchodovém věku se liší tím, že chtějí pracovat a být mezi lidmi. Cítí se totiž pořád mladí.

Život u klavíru

Do důchodu odešla Květa Rázlová v roce 1991. Bylo jí dvaašedesát. Jedna z nejuznávanějších frýdecko-místeckých učitelek hry na klavír po sobě zanechala řadu úspěšných klavíristů. Patří mezi ně třeba klavírní virtuos Ivo Kahánek – absolutní vítěz Pražského jara a držitel mnoha mezinárodních cen.
Žena, které přibývající léta neubírají na kráse, ale naopak jí přidávají na oduševnělosti, učí stále. „Prostě nemůžu přestat. To, že se dostanu mezi děti a mladé lidi, mě neskutečně nabíjí. Určitě je to lepší než někde klábosit se starými drbnami,“ směje se Rázlová, která žije v rodinném domě sama se psem Aronem. „Manžel mi zemřel před osmi lety, tak jsme tady zůstali sami dva,“ říká směrem k pudlovi, který se od ní nehne. Psychicky se cítí stále silná, ale stěžuje si na úbytek sil fyzických.
„Nestačím už sama na to, abych udržovala barák v pořádku. Díky pomoci lidí z charity, kteří mi jezdí pravidelně uklízet, to ale zvládám, a mohu se tak stále věnovat těm, kteří o mé služby stojí,“ říká subtilní žena, která má sedmačtyřicetiletou dceru Zoru – herečku. Ta však žije se svým mužem v Německu.
Šarmantní učitelka se zaměřuje na děti předškolního věku. Učí také dospělé.
„Každý rok máme v sále zdejší základní umělecké školy večírek, na kterém si navzájem předvedeme, kolik jsme toho v uplynulém roce zvládli,“ vypráví Rázlová. Dodává, že si spolu také pěkně popovídají. „Bývají to úžasná setkání,“ říká učitelka. Poslední předehrávku žáků měla letos v dubnu. „Když program skončil, vytrhla jedna moje pětiletá žákyně mamince z ruky kytici, skočila mi kolem krku a dala mi velikou pusu. To jsou momenty, které pro mě hodně znamenají a jsou tím největším poděkováním, jaké si můžu přát,“ uzavírá žena.

Sázet ředkvičky? To ne

Sedmdesátiletý Leoš Bílek je majitelem nejznámějšího a nejstaršího knihkupectví ve Frýdku-Místku. A přestože už má právo odpočinout si od všech objednávek a uzávěrek, na odchod do důchodu nepomýšlí.
„Stokrát jsem mohl být na chatě, ležet na gauči nebo sázet ředkvičky. Vím ale, že bych se v noci s hrůzou budil, co se v mém obchůdku děje a jestli jsou holky, co tam prodávají, v pořádku,“ říká Bílek. Ctí rodinné tradice, a proto po revoluci převzal obchod, který vybudoval jeho otec Lev. Ten založil knihkupectví v roce 1929. V padesátých letech mu ho komunisté znárodnili. Prodejna se stala součástí družstva Kniha lidu a o tři roky později tam vznikl antikvariát. Nakonec obchod převzal státní podnik Kniha, který obnovil prodej knih a gramofonových desek. Leoš Bílek vyrůstal a chodil do školy v Místku. Přirostl k tomuto městu a je rád, že se může setkávat se svými vrstevníky. „Navzájem si pomáháme a společně stárneme. Víme o sobě, můžeme se na sebe spolehnout, a to je úžasný pocit. Také proto pořádám v knihkupectví různé výstavy, aby to v Místku trochu žilo,“ dodává Bílek. Tvrdí, že chtěl s prací skončit už několikrát, ale už ani neví jak a kdy. „Prostě si neumím představit, že bych nepřišel každé ráno do práce, kde na mě čekají moji zaměstnanci,“ vysvětluje Bílek. Také prý myslí na to, že ve městě je velká nezaměstnanost. „Vím, že kdybych odešel, museli by odejít i mnozí z nich. Nemůžu je prostě nechat na holičkách,“ shrnuje Bílek argumenty, proč si nedopřeje klidný důchod. Na zodpovědnou práci byl zvyklý celý život. Roky byl technickým ředitelem Státního divadla Ostrava. Divadlo bylo jeho láskou od mládí. Po obchodní akademii vystudoval divadelní a rozhlasovou tvorbu na pražské DAMU. Do knihkupectví svého otce se vrátil po revoluci v září 1992, když rodina dostala dům zpátky. Budovu na rohu místeckého náměstí koupil v roce 1901 otec jeho matky Rudolf Foglar, který tam měl řeznictví. „Nejsem knihkupec, ale když nám knihkupectví vrátili, považoval jsem za svou povinnost pokračovat v otcových šlépějích. Podnikat jsme začali s bratry a synovcem,“ říká Bílek. S příbuznými otevřel také malou Galerii v Podloubí, kterou vede dodnes. „Když něco budujete léta, těžko se s tím loučíte. Neumím si představit, že bych seděl doma a koukal z okna. To by mě asi zabilo,“ vypravuje Bílek. Lékařka Eva Vašíčková patří k vitálním starším dámám. Do důchodu měla odejít už dávno. Její ordinace v budově místecké polikliniky je ale stále plná lidí. Přestože ortopedka pracuje už jen v úterý a ve čtvrtek, dny bez svých pacientů si neumí představit. „Když odešel před lety manžel do důchodu, pomáhal mi s administrativou,“ říká lékařka, která prožila osmačtyřicet let v krásném manželství. Manžel jí ale před rokem zemřel.

Ortopedie jako koníček

„Celý život jsme se navzájem doplňovali, ani jeden z nás nebyl solitér. Měli jsme společné zájmy, cíle i názory na život. Najednou jsem byla sama, a abych psychicky neselhala, musela jsem se zaměstnat,“ vypráví Vašíčková. Cítila, že potřebuje řád, a věděla, že chce být ještě užitečná. „Když chodím do práce, nemám čas myslet na nemoci a samotu. Setkání s lidmi mě udržuje v dobré kondici,“ dodává lékařka. Když mohla nastoupit do ordinace a věnovat se ortopedii, která pro ni byla vždycky i koníčkem, byla spokojená. „Je krásné, že některé pacienty sleduji doslova od narození. Třeba mi sem přijde pán o holích a já pak zjistím, že jsem mu, když byl miminko, kontrolovala kyčle. Všechno to tak utíká,“ konstatuje Vašíčková. Ve volných chvílích pracuje na své velké zahradě a udržuje dům. Ani na krok ji nepouští její věrný pes. „Když mám doma všechno v pořádku, chodím na výlety, na výstavy, snažím se žít i kulturně,“ dodává žena.
A co říká na svůj věk? „Nikdy bych nechtěla být někomu na obtíž nebo být směšná,“ říká lékařka. Vzápětí vypráví, jak jí nedávno jeden pacient zahrnoval komplimenty. Rozplýval se prý, jak dobře vypadá a že je úžasné, že pořád pracuje. „Pak se mě ale potichu zeptal, kdy už půjdu konečně do důchodu,“ vypráví se smíchem žena, které by její věk nikdo nehádal.

Útěk před mužem

Vlasta Sikorová pracuje ve třiasedmdesáti letech v bistru s rychlým občerstvením v Místku. Také by nemusela. Na rozdíl od lékařky či hudebnice ji nevyhání do práce samota. Jde jí na nervy manžel. „Než bych se dívala, jak leží celý den na gauči a pije pivo, tak budu raději v práci,“ tvrdí žena. Pořád prý čekala, že v důchodu budou s mužem jezdit na výlety, k moři. „Ale můj Pepa na to není. Nejraději leží u televize a hledí na fotbal nebo něco jiného. Dívá se pravidelně třeba na seriál Prostřeno, ale že by něco uvařil, to ne,“ stěžuje si Sikorová. „Jo, to jsem dopadla,“ říká, ale směje se u toho a na odpočinek se nechystá.