Na vlastní kůži: když si chce gepardí slečna hrát, tak to bolí

Mnohé děti i dospělí o tom sní. Redaktorka týdeníku Sedmička to vyzkoušela: na jeden den byla ošetřovatelkou v zoo. A teď léčí modřiny.

Po zimní přestávce otevřela návštěvníkům svou bránu zoo- alogická zahrada v Chlebech, vůbec nejmenší zoo v Česku. Na jeden den jsem opustila redakci Sedmičky a ujala se krmení zvířat a úklidu klecí.

Vstávám pro mě nezvykle už v šest hodin ráno, abych stihla start směny. „Už jste snídala?“ ptá se na uvítanou ředitel chlebské zoologické zahrady René Franěk. Můj první úkol v roli pomocnice v zoo totiž dobrému apetitu zrovna nesvědčí.

Ranní test odolnosti

„Připravíme snídani pro nosály,“ vysvětluje ošetřovatelka Lenka Valková, která mě na celý den dostala k ruce. „Tyhle mrtvé myši je potřeba nakrájet na třetiny. Pro geparda je nechte celé, jen je stáhněte z kůže a vykuchejte,“ dodává. Na úvod si na mě ve Chlebech připravili pěkný test odolnosti…

Statečně krájím. Vlastně je dobře, že jsem se nestihla nasnídat. Mrtvé myšky zrovna nevoní vábně.
Další úkoly už jsou snadnější. Nastrouhat mrkev a jablka, nakrájet papriku, banány, melouny. Každé zvíře má jídelníček trochu jiný. Některým se k zelenině přidávají vitaminy, tvaroh či kousky masa.

Nejprve jdeme krmit zdejší chloubu – gepardici Mzuri. Ve svahilštině její jméno znamená „krásná“. A krásná vskutku je.

Půlroční šelmu víc než donesené kuřecí a mrtvé myši zajímáme my. Chce nás na hraní. Podobně jako hrající si kotě se stáčí kolem nohy a okusuje boty. Na rozdíl od kotěte však váží mnohonásobně víc: kolem dvaceti kilo.

Mezi krmením je nutné ještě vyčistit stáj a výběh u tyrolských koní. „To chcete dělat taky?“ ptají se zaměstnanci zoo. Samozřejmě, od koukání tady nejsem. Navrch jsem zbavila trusu i výběhy klokanů a ocelotů.

Ocelot, ač šelma nesrovnatelně menší než gepard, vzbuzuje hrůzu. Zvlášť když jako chlebská ocelotí samice Lady chodí kolem plotu a výhrůžně vrčí. „Asi se mrouská. Letos je k sobě ještě nepustili,“ vysvětluje ošetřovatelka Valková. Samce Draka to moc nezajímá. Leží, zívá a baští donesené kuřecí maso.

Další na řadě s krmením jsou giboni. Roztomilé opičky, řeklo by se. Ale klamou podobou. „Buďte ostražitá. Mají takovou sílu, že dokážou člověka i zabít,“ radí Franěk fotografce, aby si nenechávala pásek od fotoaparátu kolem krku. „Dokázal by vás uškrtit,“ tvrdí Franěk s vážným výrazem.

U gibonů mají mříže proti opicím a elektrický ohradník proti lidem. „Nestačí napsat, že jsou giboni nebezpeční. Pán si nechá ukradnout mobil, který strkal skrz mříže, aby si opici vyfotil. A pak si ještě stěžuje,“ říká šéf zahrady. I proto je na giboní kleci cedulka: Mobil patří chytřejšímu.

Příběh místních gibonů je vůbec zajímavý. Po dvaceti letech v olomoucké zoo, kde se je marně snažili rozmnožit, darovali párek do Chleb. A tady se zadařilo. Čím to? „Lidi si taky nejčastěji přivezou dítě z dovolené. Chtělo to změnu prostředí,“ říká Franěk s úsměvem.

Focení, které docela bolí

Posledním úkolem dne je vyfotit se s gepardicí Mzuri. Nečekala bych proceduru horší než stahování mrtvých myší.

Když sedí v kuchyni u Fraňkových a čeká, zda paní domácí něco nespadne od ruky, připomíná Mzuri jakéhokoliv domácího mazlíčka. Po bytě však uhání neuvěřitelnou rychlostí, občas narazí do židle či shodí sušák s prádlem. „Téměř necítí bolest,“ tvrdí René Franěk, když ho „kočička“ div že nesrazí ze židle.

Donutit gepardici spolupracovat při focení je nadlidský výkon. Chce si hrát, fackuje mě tlapkami a okusuje ruce i nohy. Já i fotografka si odnášíme několik škrábanců, modřin a kousnutí. Ale snímek à la hodná pózující kočička pořád ne a ne vyjít. Gepard je šelma jak se patří, poručit si nenechá.