Na vlastní kůži: v roli průvodce na Kuksu. Všetečné otázky zaskočí

Zatímco návštěvníci si prohlížejí portréty rodové obrazárny Šporků, z vedlejší místnosti se ozývá pronikavý dětský křik. Průvodkyně se ho snaží přehlušit hlasitějším výkladem. I taková je práce průvodce po památkách. „Dnes je tu rušno, jinak to je klidnější,“ svěřuje se studentka kulturních dějin na pardubické univerzitě Martina, která Hospitalem Kuks provádí už pátou sezonu. Za chvíli ji vystřídám. Návštěvníky mám provést lapidáriem, které ukrývá jeden ze světových unikátů – galerii soch alegorií Ctností a Neřestí od barokního mistra Matyáše Bernarda Brauna. Na přečtení téměř osmdesáti stran, což jsem stejně nezvládla, a naučení asi tří stran textu mně zbyl jeden necelý den, začínám být nervózní.

„Nacházíme se v lapidáriu, které dřív sloužilo jako hlavní sál hospitalu se čtyřiatřiceti lůžky. Jak vypadal, si můžete prohlédnout na fotografiích u vchodu,“ začínám svůj výklad.

Tréma ze mě začíná opadávat. Úvod a prvních čtrnáct soch zvládám celkem dobře, pak však přichází socha uprostřed – Náboženství. Okřídlená dívka, kterou její víra povznáší až k nebesům, písmena alfa a omega v knize připomínají, že Bůh je první i poslední, počátkem i koncem všeho, kostlivec v této pozici, že víra vítězí nad smrtí. Tuším, že jsem na něco zapomněla. Ještě u jedné plastiky chvilku váhám a přemýšlím, co vlastně ta kamenná holka ve vztyčené ruce držela? „Gratuluji, zvládla jste to dobře,“ dostávám od Martiny na závěr pochvalu i přesto, že jsem pár vět opomněla.

Říkám si, že podruhé to napravím. Jenže ouha, jiný průvodce mě představil jako novinářku, která si chce průvodcovství vyzkoušet, aby o tom mohla napsat. Cítím na sobě pohledy mnohem početnější skupiny návštěvníků než v prvním případě a mám pocit, že čekají, kde udělám chybu. Opět se mě zmocňuje tréma. Už ani nevnímám, co říkám, co jsem řekla, na co zapomněla. Sochy raději obcházím a čtu si tabulky s nápisy, abych se ujistila, že popisuji tu správnou ctnost či neřest. Nakonec jsem ráda, že to mám za sebou.

„Když jsem tady začínala, byla jsem strašně nervózní. Dvakrát jsem si okruh prošla s průvodcem a třetí a čtvrtou skupinu jsem už vedla sama. Na nastudování textu jsem měla jen deset dní, byla jsem původně náhradnice,“ vysvětluje Martina.

Občas se člověk přeřekne. „Když jsme byli v lapidáriu, jednou jsem řekla, že jsme v bývalém hlavním špitálním sádle,“ usmívá se dívka.

Průvodce musí zvládnout nejen text prohlídky, ale umět odpovědět i na všetečné otázky návštěvníků. Některé stojí skutečně za to a mohou zaskočit i zkušeného průvodce. „Zažila jsem, že se mne návštěvníci ptali, jestli v těch skříních máme červotoče. Kolegy se zase dotazovali, kolik měl hrabě Špork paruk,“ vypráví Martina.

A jací jsou nejméně poslušní návštěvníci? Kupodivu to nejsou děti, které rodiče většinou usměrní, ale cizinci. Mezi nimi pak prý vedou Holanďané, nejsou zvyklí na to, že se při prohlídce na nic nesahá a nesmí se fotit. Jedinou místností, kde se fotografovat smí, je Lapidárium soch Matyáše Bernarda Brauna.

Kvalitní průvodci obvykle přecházejí z jedné sezony do druhé. Noví zájemci se hlásí většinou přes elektronickou poštu.

„Pošleme jim formulář, kde mají jméno, základní informace, kdy by provázeli. Vyplní, jaké jazyky umí, což je důležité. Nicméně máme kolikrát takovou zkušenost, že do dotazníků napíšou, že umí německy, anglicky, francouzsky nebo španělsky, ale jakmile je pošleme provádět, text v cizím jazyce samozřejmě dostanou, tak to je někdy problém. Proto tady máme stálé průvodce nebo provázím já,“ vysvětluje kastelán Hospitalu Kuks Libor Švec. A zahraničních turistů jezdí na Kuks poměrně dost.

Do užšího výběru postoupí ten zájemce o místo průvodce, který dostane pozvání k osobnímu pohovoru. Minimálně měsíc předem obdrží základní průvodcovský text, z něhož se naučí některou z částí, a kromě něho i podrobnější text, aby ho pokud možno nezaskočily otázky návštěvníků. Absolvuje prohlídku s průvodcem, který si jeho výklad poslechne. Jak vystupuje před návštěvníky, je dalším kritériem, který rozhodne o tom, zda uspěje.

Hospital Kuks, který je národní kulturní památkou, patří k nejvýznamnějším barokním památkám na našem území. Lázně, které svou výstavností ve své době předčily i Karlovy Vary, doplněné hospitalem, začaly v kukském údolí vznikat koncem 17. století. Jejich zakladatelem byl hrabě František Antonín Špork. Na výstavbě a výzdobě se podíleli největší umělci baroka, jako architekt Giovanni Battista Alliprandi, sochař Matyáš Bernard Braun nebo malíř Petr Brandl. Lázně s italskou operou, bengálskými ohni, oborami divoké zvěře, závodištěm, kašnami plněnými vínem a dalšími atrakcemi se v první třetině 18. století staly centrem společenského života smetánky v Čechách