Herec Divadla Lampion Drahomír Mráz se se světem za oponou poprvé setkal v rodném Červeném Kostelci. Ovšem největší věhlas získal až v kladenském divadelním světě.
„V Lampionu jsem zažil už dvanáct sezon. Kdysi mě nevzali na konzervatoř, a zhruba v té době se mi dostal do rukou inzerát, jehož prostřednictvím jisté pražské divadlo shánělo herce. Vyhrál jsem konkurz a začal poprvé v životě profesionálně hrát. Pak, zhruba po třech letech, jsem se dozvěděl, že chybí herec kladenskému Lampionu, a tak jsem přestoupil do jeho souboru,“ připomíná Mráz své začátky v divadelní branži.
Raději prkna než kameru
Až v Divadle Lampion ho prý naučili, kterak se správně pohybovat na jevišti a jak se v divadle chovat.
„Hlavně mi ukázali, jak zacházet s loutkami. Byla to pro mě velká škola. Vzpomínám si, že se tehdejší režisér Karel Brožka zhlédl v hudebních představeních. Například na reprodukovanou hudbu z opery
Čert a Káča nebo Faust jsme hráli s loutkami,“ říká Mráz s tím, že to mělo velký úspěch.
„Ale nemusí to být jen loutka. U nás v Lampionu hrají i předměty. Klidně propůjčím svůj hlas hračce,“ vysvětluje loutkoherec, který ztvárnil i několik filmových postav. Tou první byl pomocník kata v britském akčním snímku Plunkett & Macleane z roku 1999. Pak následovaly menší role v seriálu Rodinná pouta či v německém sci-fi filmu.
„Ani nevím, jak se to jmenovalo. Bylo to něco ve stylu Akta X. Natáčení filmů příliš nemusím. Lépe se cítím na divadelních prknech než před kamerou,“ říká Mráz, držitel ocenění nejoblíbenější herec Divadla Lampion za rok 2009.
„Co pro mě znamená, když se řekne Kristova léta? Že toho budu zase o něco míň stíhat. Na všechno je najednou méně času. Před deseti lety jsem ho měl mnohem víc, aspoň mi to tak připadalo, všechno jsem v pohodě zvládal,“ vysvětluje Mráz.
Nic dalšího omezujícího mu na třiatřiceti letech nepřipadá. „Stále se cítím na třicet. Tuhle mi však kolegové před mými třiatřicátými narozeninami připomněli, že opravdu třicetiny slavit nebudu. Nestíhám si čas ani uvědomit, práce mám až nad hlavu,“ říká herec, který kromě hraní a zkoušení v Lampionu provozuje ještě amatérské divadlo. „Takže mi nezbývá čas na to přemýšlet nad tím, co bude,“ podotýká Mráz.
S herečkou Eva Čechovou objíždějí Česko pod uměleckým názvem Mráz po zádech s úspěšnou pohádkou Anastazius Kočkorád.
„Tato dáma mně pomohla naučit se na jevišti improvizovat a důvěřovat kolegovi. Děláme autorské věci převážně postavené na loutkách a komunikaci,“ říká Mráz.
Ve dvaceti si prý říkal, že jestli se dožije třicítky či Kristových let, mohl by už být třeba slavným hercem. „Jenže co je sláva? Že mě lidé na ulici poznávají, že se bavíme o tom, co v divadle viděli? Nevím,“ zamýšlí se herec.
Neoženil se možná proto, že vztahy mu ve dvaceti připadaly jednodušší. Teď už ví, jak složité dokážou být. „Čím je člověk starší, tím jsou vztahy zamotanější a těžší. Když se ohlédnu zpět, rozčarovaný nejsem z ničeho. Spíše mírně rezignuji,“ podotýká Mráz.
A zlom v životě? „Když jsme s maminkou zůstali z naší rodiny už jen my dva. To se stalo před třemi lety. A co se mi v životě vyloženě nepovedlo? Nedokážu se naučit cizí jazyk. Nemám na to hlavu,“ říká loutkoherec.
Čtyřicítka je v nedohlednu
Na otázku, jak dlouho vydrží loutkové divadlo ještě dělat, nemá jednoznačnou odpověď. „Možná nastane doba, kdy si řeknu dost. Ale jestli to bude ve čtyřiceti, v padesáti, nebo ještě později… Kdo ví?“ říká Mráz.
Chtěl by v Lampionu zůstat alespoň příštích pět let. „To je pro mě budoucnost, kam nyní dokážu dohlédnout. Třeba čtyřicítka je z mého pohledu hodně vzdálená, to ani do svých plánů nezahrnuju,“ dodává loutkoherec.
