Nábytek do veřejného prostoru neboli městský mobiliář představuje něco, s čím se každodenně setkáváme. Tak jako doma usedáme do křesla, procházíme kolem knihovny, překračujeme prahy nebo odhazujeme drobky do koše, na ulici šlapeme po ozdobných mřížích kolem stromů, uchylujeme se pod přístřešky zastávek, parkujeme bicykly do stojanů. Na rozhraní, zda se ještě jedná o mobiliář, či už stacionář, stojí veřejné osvětlení, přesněji řečeno sloupy s osvětlovacími tělesy. V každém případě rozhodnutí, jakým mobiliářem bude veřejný prostor vybaven, leží na vlastníkovi takového místa.
Jeho formálním vlastníkem bývá většinou stát, město nebo obec, řidčeji soukromá společnost nebo dokonce jednotlivec. Ovšem vlastníkem vizuálním, obyvatelem veřejných prostranství, zákoutí, ulic a nábřeží je každý občan. Jedná se tedy o společné duševní vlastnictví sdíleného místa. Jde o spokojenost, pocit, sounáležitost. Historii, estetiku, kvalitu. Proto má ten, kdo rozhoduje o vybavení příbytku pod širým nebem čili „krajiny s nábytkem“ (vypůjčímeli si název Smyczkova filmu), poměrně značnou odpovědnost. Častěji se danému tématu věnujeme v obcích a ve městech, hustota obydlení a funkce veřejného prostoru se zde setkávají v požadavku na řešení mobiliáře neodkladně.
#####Urbanista, developer, architekt
Městské části vycházejí při výběru městského mobiliáře z daných kontextů – především jedná-li se o historické centrum nebo moderní zástavbu, o rekonstrukci či jen doplnění místa. V ideálním případě taková činnost navazuje na urbanistický plán, který rozvíjí danou oblast přesně vymezeným způsobem. Své někdy poměrně vehementně řeknou památkáři. V úzké vazbě na rozvoj či změny části obce nebo města se ocitá i developer a architekt. Skutečně rozumný developer se neorientuje jen na maximální vytěžení místa, ale na vybudování prostředí. Kydnout nabobtnalou hroudu hmoty do prostoru, který vyžaduje křehký přístup, umí každý laik. (Nalezli bychom spoustu sporných příkladů, za aktuální může sloužit právě rozestavěný dům na nároží ulic Zelená a Na Santince, v těsné blízkosti takových počinů, jako je Národní technická knihovna od studia Projektil architekti a nová budova Fakulty architektury ČVUT od týmu Aleny Šrámkové v Praze 6.) Naopak vytvořit oduševnělý prostor zařízený odpovídajícím exteriérovým nábytkem je umění, které si zaslouží péči. Je tedy zřejmé, že správně zvolený městský mobiliář je odpovědí na souhru všech dotčených osob a orgánů – radních, developerů, architektů a v neposlední řadě výrobců.
Dokumentovat různé výsledky téhož lze na třech případech, které si v praxi vyzkoušel dnes již bývalý (a relativně úspěšný) ateliér HŠH architekti. Architektům se podařilo mezi lety 1995–2003 zvítězit v soutěžích na rekonstrukci tří velmi důležitých městských oblastí. Jednalo se o Horní náměstí v Olomouci, Jiřské náměstí na Pražském hradě a náměstí Republiky v Praze 1. Ve všech případech se architekti snažili vytvořit specifický mobiliář šitý na míru danému prostoru i zvolenému konceptu. V Olomouci architekti navrhli kromě výdlažby i ostatní mobiliář včetně veřejného osvětlení. Památkáři, ale nakonec i samotné město se zaleklo designově výrazných lamp, takže se před jejich schválením, respektive odmítnutím zaštítilo jakousi anketou určenou veřejnosti. Na základě takto složitého procesu měli nakonec rozhodující slovo památkáři, kteří moderní lampu v historickém prostředí nepovolili. Od původního řešení, které tvořilo ucelený návrh, se tedy bohužel ustoupilo.
Naopak na Pražském hradě se podařilo umístit lavičky podle záměru architektů. Ocelové lavičky podle návrhu Jana Šépky, které čerpají inspiraci z gotických dřevěných křesel, vyrobila zámečnická firma Bayer. Platí snad, že pod svícnem bývá největší tma? Tohle poněkud otřepané klišé však jako by potvrzoval výsledek realizace vítězného návrhu v podhradí, na již zmíněném náměstí Republiky – nebyl vůbec realizován. Praha 1 ve spolupráci s investorem přestavby bývalých historických kasáren (dnes Shopping Mall Palladium) upřednostnila utilitární řešení a kolektivně tak investovali do společného prostoru méně.
Opačnou cestou vykročilo mnoho mnohdy menších měst a městeček. Za všechny jmenujme již legendární Litomyšl nebo malé Slavonice. Obě slavonická historická náměstí zrekonstruovala radnice podle návrhu Romana Kouckého včetně poklopu na uliční studni. Během let se zde ovšem začaly objevovat dodatečně vložené prvky mobiliáře v podobě tří různých typů stojanů na kola. Samostatnou kapitolou a přízrakem všech historických náměstí jsou zkrášlovací truhlíky na květiny, které leckdy spíchnou kluci z údržby na dvorku radnice a holky z péče o zeleň je natřou hnědou barvou.
#####Výrobci, výrobky, design
[file:12950:small:right]
Vkus je hodnota složitá. Odráží dobu a myšlení nejen jeho zvěstovatelů, ale i spotřebitelů. Tedy designérů, architektů, úředníků a občanů. Lze si představit různorodější společnost? Většinou panuje představa, že do historického prostředí patří historický mobiliář. Nicméně dnes vyrobený „jakoby starý“ mobiliář není historický, jen se tak tváří. Proč tedy nepřihlédnout k současnosti a prostor uměřeně nevybavit jednoduchými moderními prvky? Navíc se skutečně jedná o nábytek, který lze po čase obměnit. Je tedy chyba se obávat, že bychom moderním mobiliářem pošpinili historickou hodnotu místa.
„Lidé se stále obávají moderních prvků ve svém okolí, což nám ztěžuje práci. Nejprve tedy musíme lidi přesvědčit, že daný výrobek potřebují, a když ho potřebují, musí mít kvalitní design. Dobrý design musí být funkční, ekonomicky zasazený do reality a musí mít tvar s kulturním obsahem. Uživateli by neměl být lhostejný, ale současně by design neměl nezdravě přitahovat pozornost. Navíc – oproti nábytku – musí dobře vypadat nejen z bezprostřední blízkosti, ale i z několika desítek metrů,“ vysvětluje Radek Hegmon.
Důležité je volit skutečnou estetickou kvalitu. Dalším z měřítek dobrého městského mobiliáře je též kvalita ekonomická. Trendem i snahou dobrého výrobce je doplnit estetickou a funkční úroveň o přijatelnou vstupní cenu. A samozřejmě volit takové materiály, které by nezvyšovaly náklady složitou nebo drahou údržbou. V našich končinách se musí přihlédnout i ke klimatickým podmínkám. Pokud se podaří všechno skloubit, pak už nezbývá než v krajině s nábytkem žít.
