Nedělní ráno. Letiště Teplice. Na trávníku přistavené motorové rogalo mě a pilota Vladimíra Bärtla za chvíli unese do osmi set metrů. A ještě výš.
„Je to jako na motorce,“ povzbuzuje mě Iva Fraňková, členka Leteckého klubu Teplice. Vladimír Bärtl mi půjčuje kombinézu a helmu svého spoluletce Václava Pejřila. „Nahoře dost fouká,“ upozorňuje. To budu připoutaná jen tím slabým páskem? „Jednou jsem až po přistání zjistil, že jsem nebyl vůbec připoutaný,“ uklidňuje mě Vladimír Bärtl.
Obavy zmizely už po pár metrech nad zemským povrchem. Krásné slunečné ráno není příliš jasné, ale České středohoří zahalené do mlžného oparu je fascinující. Pod námi zřícenina Kostomlaty, před námi Milešovka, královna Českého středohoří, a proti nám zříceniny Házmburk a Košťálov.
V dáli se rýsuje Buková hora, ale pilot stáčí rogalo doleva a míří na Ústí. Z výšky vynikne, jak se klikatí řeka Labe. Ústí z ptačí perspektivy má co do sebe. Tři mosty v těsném sousedství, každý je jedinečný stejně jako skála v centru. Aby z ní něco zbylo, napadne mě při pohledu na kamenolom.
Motorové rogalo letí osmdesátikilometrovou rychlostí v hodině směrem na Teplice. Pod námi se na jezerní hladině Milady odráží slunce. Ještě začátkem osmdesátých let minulého století tu stála obec Vyklice, která musela ustoupit těžbě uhlí. Roudnický kostelík je poslední bod v ústeckém okrese. Doubravka, vpravo Komáří vížka.
„Tak jak?“ ptá se pilot po přistání. „Byla to nádhera!“ Devětapadesát minut ve vzduchu? Ani mi to nepřijde. „Let byl obzvlášť klidný,“ hodnotí.
Letadla a vše, co je spojené se vzduchem, ho začalo zajímat už ve škole. V Liberci jako školák absolvoval modelářský kurz, ale až v dospělém věku složil zkoušky. Koupil si motorové rogalo a začal létat.
„Každý let je pro mě zážitek,“ říká čtyřiasedmdesátiletý pilot, jehož povoláním je kantořina. Vedle létání rád fotí. Svoje snímky vystaví 7. října ve foyer ústeckého domu kultury.
Nad královnou Českého středohoří
Vidět svět z výšky byla pohádka. Trvala devětapadesát minut. Redaktorka se prolétla nad Ústím.
