Říká se, že herci v Národním divadle většinou končí. Pavla Beretová je opačný případ. Národní se stalo před třemi lety jejím prvním stálým angažmá.
Jak jste se Vám to podařilo? Je to souhra náhod, vzniklo to samovolně už na škole. Začala jsem tam hostovat a pak jsem dostal nabídku na angažmá. Měla jsem obrovské štěstí.
Hrajete v Čapkově hře Věc Makropulos, o které se mluví jako o události sezony v Národním. Troufám si říct, že je to událost sezony nejenom v Národním. To, že slavný Robert Wilson režíruje v Praze hru českého autora a s českými herci, je obrovská věc. Je to ponoření českého malíčku do velkého světa. Je to pro mě obrovská příležitost a jsem ráda, že u toho mohu být.
Je rozdíl v práci s Robertem Wilsonem a českými režiséry? Je tu trochu jiný přístup k práci, jiný požadavek na profesionalitu. Není jen režisér, je autorem scény i osvětlení. Nikdy jsem nezažila tak intenzivní zkoušení od rána do večera. Klade třeba obrovský důraz na svícení, nechá vás čtyři hodiny stát na jevišti a svítí vám ruku. Musíte tam stát a vydržet. Bylo to v obrovském nádechu výjimečna, byl to svátek.
Hrajete nalíčená a namaskovaná k nepoznání. Je to lehčí? Je to lehčí, stáváte se loutkou, nalíčení vám smaže obličej a namaluje nový. Nejhorší je samotné líčení, které trvá tři hodiny před představením.
Ve hře září operní diva Soňa Červená, jak se vám s ní hraje? Je naprosto úžasná, nikdy jsem neviděla někoho tak intenzivně pracovat, natož dámu v jejích letech. Nikdy jsem ji neviděla unavenou. Zatímco my jsme už únavou usínali v portálech, ona byla vždycky naprosto připravená, soustředěná a šťastná. Ji herectví činí šťastnou, každý, kdo se s ní setká, to musí poznat. Je mimořádnou inspirací, je to velká osobnost, jsem ráda, že jsem ji poznala.
Za tři sezony v Národním jste stihla spoustu rolí. Která vaše role vás nejvíc baví? Mám je ráda skoro všechny, Mahulena v Radúzovi a Mahuleně, Eliševa v hře Mikve je taky nádherná a samozřejmě Kristina ve Věci Makropulos.
Kde se vám hraje lépe, na velkém jevišti Národního nebo malém v Rubínu? Obojí má něco. Národní je jenom jedno, je to zážitek hrát na velkém jevišti. Na malém se cítíte jak v obýváku a lidi vám koukají pod nos. Asi nedokážu říct, které mám radši.
Právě zkoušíte roli Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy, ale nepůsobíte jako zlá žena…
Je to legrační, nedávno jsme začali zkoušet, tak se tím tak drkocáme. Jsme na tu roli dvě, v alternaci s Lucií Žáčkovou. Obě bojujeme a děláme ze sebe zlé Kateřiny.
Co dál chystáte?
Na konci sezony nás čeká hra Konec masopustu v režii J. A. Pitínského. Dostala jsem letos samé hezké divadelní dárečky, hraju samé hezké věci.
Záříte na divadelních prknech, na velkou roli ve filmu ale čekáte… Byla bych hrozně ráda, kdybych mohla natočit něco hezkého. Hrozně bych se to chtěla naučit. Jsem takový zarytý divadelník, ale ráda bych se naučila i filmové herectví, které je trochu jiné než to divadelní.
Co role v seriálu? Začala jsem točit seriál Ulice, chci si to vyzkoušet, podepsala jsem smlouvu a těším se na to.
Pocházíte z Ostravy, jak jste se ocitla v Praze? Skončila jsem gymnázium a nevěděla, co se sebou dál. Chtěla jsem studovat jazyky, a nakonec jsem zkusila i DAMU, to se podařilo a od té doby jsem tady, už je to sedm let.
Kam chodíte v Praze do divadla, chtěla byste si zahrát v některém představení? Mám radost, když vidím představení, které ve mně vzbudí touhu tam s nimi stát na jevišti. Zaujalo mě, co se děje ve Švandově divadle. Přišel tam nový umělecký šéf a představení Merlin je nádherné. V Praze se divadla trochu slévají a je dobře, že se někdo vydal svou cestou, že se chce nějak vymezit.
