To, jak se s handicapem vypořádal, a co jako mladý invalida dokázal, je přinejmenším obdivuhodné. Na druhou stranu se s osudem poprat musel tak, či onak. A pere se s ním dodnes. Z jeho vyprávění mám dobrý pocit, když mluví o tom, jak společnost pokročila v přístupu k invalidům - závodí na profesionální úrovni, studuje doma i v zahraničí, má slušnou práci. Noční můrou pro mě ale bylo vyprávění o tom, jak se oním invalidou stal.
Představte si sami sebe, že přijdete večer domů, utahaní z práce. Nemáte chuť na nic jiného, než si jít lehnout. Vyčistíte si zuby, umyjete se, převléknete se do pyžama, zalezete do peřin a usnete jako nemluvňata. Když se probudíte, zjistíte, že nejste doma v posteli, ale na nemocničním lůžku. Jste pohmoždění, polámaní, ale hlavně, ochrnutí na spodní část těla.
Vůbec si nedovedu představit, co v tu chvíli musí člověku proběhnout hlavou. Nejspíš, že je to strašně zlý sen, ze kterého se chce okamžitě probudit!Ne, bohužel je to realita, kterou musíte začít přijímat. Přijmout fakt, že vás našli rozpláclého na chodníku, jen pár hodin po tom, co jste usnuli. Otázka v tu chvíli zní, jak jsem se dostal z postele ve třetím patře na chodník před barákem? Po pár týdnech lékařských testů vám doktoři oznámí, „jste náměsíčný“.
Ano, přesně tak se to může přihodit a Davidovi Drahonínskému se to tak opravdu stalo. V sedmnácti letech! Ironií osudu je, že chtěl být slavným sportovcem. Dnes opravdu slavným sportovcem je, ale… Více se o Davidu Drahonínském dočtete v rubrice publicistika.
