Na světě není moc míst, kde můžete spatřit takové kontrasty, jako právě tady. Od nejvyšších písečných dun světa přes drsné pobřeží Koster omývané divokým Atlantikem až po oči oslepující bělost solné pánve Etoša. Najdete tu divokou buš, vodopády nebo kaňony, nad jejichž stářím a hloubkou se tají dech. Specifickou kapitolou jsou zdejší obyvatelé. A zapomenout nesmíme ani na zvířata. Namibie má pro cestovatele navíc ještě jednu obrovskou výhodu: dá se totiž docela bezpečně prozkoumat na vlastní pěst. Stačí k tomu řidičák, dobře naplánovaná trasa a kousek zdravého rozumu. Pokud se jím člověk řídí, nemusí mít z „téhle Afriky“ strach.
Namibijská republika je dnes jednou z nejmodernějších a nejstabilnějších zemí Afriky, a to i přes svou pohnutou minulost a nemalé problémy, se kterými se potýká v současnosti. Patří k nim především pandemie AIDS, vysoká nezaměstnanost a také propastný rozdíl mezi bohatou bílou menšinou a domorodým obyvatelstvem. Pokud jde o neblahou historii země, tak na té se podepsali především němečtí kolonizátoři, kteří tuto oblast obsadili koncem devatenáctého století, a nejednali tehdy zrovna v rukavičkách. Stupňující se útlak nakonec vyprovokoval některé kmeny, zejména Herery a Namaquy k povstání, které ale mělo jen jepičí život. V roce 1904 ho rozprášila německá armáda v bitvě u Waterbergu a zahnala povstalce do pouště Kalahari. Ani to ale vítězům nestačilo.
Kolébka rasové teorie
„Chci dnes doznat, že německé koloniální síly spáchaly násilí na vašich předcích, zvláště na Hererech a Namaquech. Krutosti, vraždy a další zločiny té doby bychom dnes nazvali genocidou,“ pronesla před časem ke shromáždění u příležitosti výročí bitvy u Waterbergu německá ministryně pro rozvojovou pomoc Heidemarie Wieczoreková-Zeulová.
Bohužel nezbývá, než s ní souhlasit. Systematické vyhlazování domorodých obyvatel po prohrané bitvě u Waterbergu trvalo přinejmenším čtyři roky. Když byly v zemi v roce 1908 konečně zavřeny poslední koncentrační tábory, byly už tou dobou vyvražděny tři čtvrtiny původní populace Hererů a polovina Namaquů. V roce 1915 pak území dnešní Namibie obsadila Jihoafrická unie a správa této oblasti byla řízena vládou v Pretorii. Vlastní samostatnost pak země získala až v roce 1990, ale dodnes zůstává hospodářsky silně provázaná s Jihoafrickou republikou. Svědčí o tom i skutečnost, že v Namibii se dá i dnes běžně platit jihoafrickým randem, jehož kurz je vůči namibijskému dolaru jedna ku jedné.
Zacházení s Herery a Namaquy mělo totiž ještě jeden závažný aspekt. Masové průmyslové zabíjení v Osvětimi bylo ještě daleko, ale myšlenka lidi izolovat a co nejrychleji zabít se zrodila zřejmě už tady, v tehdejší Německé Jihozápadní Africe. O lebky zajatých Namaquů a Hererů se už v roce 1904 zajímalo několik německých univerzit, které přímo do „terénu“ vyslaly tým genetika Eugena Fischera. Jeho hlavním úkolem bylo dokázat nadřazenost bílé rasy a Fischer se tohoto úkolu zhostil s pravou německou důsledností. Je prokázáno, že osobně prozkoumal nejméně 750 hlav mrtvých domorodých vězňů. Z jeho výzkumů se pak zrodila zrůdná teorie o nadřazenosti ras, která inspirovala německou druhou, ale zejména pak třetí říši. Lebky zajatců ale nezkoumal jen Fischer. V krabicích a ve velkém putovaly také na váženou německou akademickou půdu. Dokládají to mimo jiné i dobové pohlednice, na kterých němečtí vojáci balí lidské hlavy určené k „vědeckým“ účelům.
O to podivněji pak působí zarážející dluh, který má Namibie vůči své vlastní historii. Nikde tu totiž nenajdete památník obětem genocidy, zato pomníky z dob koloniální války se staly národními monumenty. Například německá socha symbolizující vítězství v bitvě u Waterbergu se v hlavním městě Windhoeku dodnes tyčí přímo na místě bývalého koncentračního tábora…
Šmírák v Himba Landu
Jinak tomuhle kraji, který se rozkládá kolem města Opuwo a táhne se na sever až k angolské hranici, pomalu nikdo neřekne. Správný název tohoto regionu je Kunene a dříve se používal i název Kaokoland, ale zdejší obyvatelé vtiskli tomuto kraji natolik specifický charakter, že je tenhle kus vyprahlé země spojován právě s nimi. Himbové jsou pastevci a historicky jsou totožní s Herery, i když to tak na první pohled nevypadá. Rozdíl je nejen v tom, že každé etnikum obývá jinou část Namibie, ale zejména v jejich odlišné ochotě přijímat diktát moderního světa. I když i v tomhle směru se časy postupně mění…
Opuwo je posledním místem, kde můžete před cestou k angolské hranici bezpečně natankovat. Těch pár nádrží tvářících se jako čerpací stanice, které uvidíte cestou dál na sever, má totiž prabídnou pověst spojenou s údajným ředěním prodávaného paliva. Opuwo je také posledním místem, kde můžete doplnit zásoby potravin a vody. Právě proto se tu vydáváme do moderního supermarketu. Náhle se zpoza regálu vynoří polonahá himbská krasavice tlačící plný nákupní vozík. V prostoru nabitém zbožím světových značek působí její rudá nahota jako pěst na oko. Zdá se, že „shoppingu“ postupně propadají i dosud tradičně žijící Himbové.
Na Himbech je nápadné hlavně jejich odívání, nebo spíše jeho absence. Muži sice tradici odhalené horní poloviny těla postupně opouštějí a častěji je zastihnete v tričku, ale ženy se drží starých zvyků. Hlavním a jediným kouskem jejich oděvu je suknice z kozí nebo hovězí kůže. Navíc si Himbové potírají celé tělo směsicí načervenalé hlíny, tuku a bylin, která slouží jako ochrana před sluncem a hmyzem. Největší důraz kladou na ozdoby a úpravu vlasů, které mají ženy spleteny do silných copů obalených tlustou vrstvou rudé směsky. Ozdoby jsou většinou z kůže a kovu, včetně třeba rozklepaných kovových matic.
Právě tyhle originální šperky zaujmou Vaška natolik, že se během fotografování v jedné z himbských vesnic soustředí právě na ně. Náhle sebou plácne na zem, aby z podhledu zvěčnil ozdoby na nohou jedné z Himbek - a je zle. Žena spustí pokřik a obviňuje Vaška, že jí fotí intimní místa pod suknicí. Kravál na celou vesnici. Nakonec Vašek snímky Himbům předvede na displeji svého fotoaparátu a je tak zproštěn nálepky šmíráka.
Pes jménem „Blbče, tam nelez“
Je ještě tma, když se Vašek vysouká ze stanu na střeše expedičního vozu. Než si ale připraví fotografické nádobíčko a dojde k vodopádům, bude tak akorát svítat. Vodopády Epupa leží na řece Kunene, která kopíruje namibijsko-angolskou hranici, a patří k nejkrásnějším místům, která můžete v Namibii navštívit. Řeka, jejíž stav vody v průběhu roku kolísá, vytváří ve vyprahlé krajině zelenou oázu a soustavu kaskád, které se v oblacích vodní tříště řítí do chřtánu úzkého kaňonu.
V roce 1992 se namibijská a angolská vláda dohodly na stavbě přehrady a elektrárny, která měla Namibii, která až 60 procent elektřiny importuje z Jihoafrické republiky, přinést energetickou soběstačnost. Stavba ovšem měla zaplavit právě vodopády Epupa, které jsou nejen turistickou atrakcí a místem setkávání himbských rodin, ale v jejichž okolí se nacházejí i významná himbská pohřebiště. Z plánu se tehdy nakonec ustoupilo, ale v současné době se připravuje další projekt - stavba čtyřicetikilometrové vodní nádrže v pohoří Baynes. Ta má zasáhnout až k vodopádům a může podstatně ovlivnit nejen místní ekosystém, ale ohrozit i tradiční himbskou kulturu, protože v souvislosti s její stavbou se do této oblasti má nastěhovat až několik tisíc lidí.
Vodopády ale zatím ještě šumí, a když Vašek ve tmě naslepo šátrá po stativu, otře se mu o nohy chlupatá koule, olízne jej a stejně jako každé ráno ho následuje. Černobílá fenka Jack Russel teriéra patří majiteli zdejšího kempu a Vaška si zkrátka vybrala. Kamkoli se pohne, má ji pořád za sebou. Trpělivě čeká, než v ranním úsvitu najde nad vodopády to správné místo, a dokonce stojí i modelem. Jak se jmenuje, nikdo pořádně neví. Slyší ale na jméno Pes nebo na „Blbče, tam nelez“. Tak ji totiž Vašek tituluje, když jako odvážná akrobatka balancuje na římse skály, pod kterou se otevírá propast končící v prudkém vodním víru.
V písečném hrobě
Řidiči džípů, se kterými se z přístavu Walvis Bay můžete vydat do chráněné oblasti Sandwich Harbour, jsou drsní frajeři. V popisu práce mají divokou jízdu po písečných dunách, během které návštěvníkům odhalují krásu jednoho z nejdrsnějších koutů Afriky. Sandwich Harbour leží na pobřeží Koster a je součástí národního parku Namib-Naukluft. Kdysi toto místo sloužilo jako komerční rybářský a obchodní přístav a těžilo se zde ptačí guano a produkoval velrybí olej. Dnes je tu ale úplná divočina. Svůj název místo získalo asi po anglické velrybářské lodi Sandwich, která zde operovala kolem roku 1780. Další z teorií praví, že název může pocházet ze zkomoleniny německého výrazu pro druh žraloka, který se vyskytuje ve zdejších vodách a jemuž místní říkají sandfische.
Je časné ráno a písečné duny strmě padající kamsi do hloubky se halí do přízračné mlhy. Pouze šumění moře prozrazuje, že kdesi hluboko dole se povalují vlny Atlantského oceánu. Divoká jízda po dunách připomíná horskou dráhu. Zlomek vteřiny předtím, než se auto spustí z vrcholu, se vám zatají dech a při prudkém sešupu to nepříjemně lechtá kolem žaludku.
Kromě písečných dun jsou tu i rozsáhlé mokřady, domov mnoha druhů ptáků, zejména plameňáků a pelikánů. Kam se autem dostanete, záleží na silném přílivu a na pohybu písku. Nic pro nezkušené, a proto je tu pohyb vlastními vozy zakázán. Příliv je rychlý a snadno se ocitnete v jeho zajetí. Silné větry navíc neustále mění strukturu dun a odhalují i různá neblahá tajemství. Většinou jde o kosterní pozůstatky zvířat, zejména velryb, podle jejichž koster a také podle vraků lodí, které tu ztroskotaly, nese tato drsná krajina své jméno.
Na růžích ustláno nemají ani lachtani, kteří se hluboko pod námi povalují na pláži. Mezi dunami se proplétá šakal, který hledá něco k snědku. Dospělý lachtan je pro něj příliš velké sousto, ale mládě má ty pravé rozměry a navíc je právě teď díky nepřítomnosti své matky zcela bezbranné. Zbytek už je dílem okamžiku. Trvá jen chvilku, než šakal svou oběť odvleče za jeden z písečných přesypů, kde se nám ztratí z dohledu. V drsné krajině neumírají jen zvířata. O kus dál narazíme na kompletní lidskou kostru včetně zachovalé lebky. Zřejmě ztracený poutník, kterého tato drsná krajina kdysi udolala a jehož pozůstatky na chvíli odhalil vítr. Nebude trvat dlouho, a až se vítr zase změní, zmizí opět, třeba i na dlouhé roky, ve svém písečném hrobě.
Bezpečná divočina
- Do Namibie lze cestovat celoročně. Občané ČR potřebují pro vstup do země vízum, které je nutné opatřit si ještě před cestou.
- Namibie je otevřená všem typům cestovatelů. Vydat se sem můžete na klasický zájezd, ale bát se nemusíte ani cesty vlastním pronajatým vozem. Obraťte se na některou ze specializovaných cestovních kanceláří, která vám naplánuje vhodnou trasu.
- Velmi populární je cestování expedičními vozy, které jsou vybaveny střešními stany, nádrží na vodu, vařičem a základním kuchyňským nádobím.
- Země disponuje sítí skvěle vybavených kempů. Na místě vyhrazeném pro táboření často najdete nejen elektrickou přípojku a zdroj užitkové vody, ale také vlastní gril. V některých kempech jsou i obchůdky se základními potravinami, benzinové pumpy, restaurace nebo i bazény.
- V Namibii se jezdí vlevo a země má na africké poměry slušnou síť silnic. Asfalt sice najdete jen na hlavních tazích, ale většina šotolinových cest je v dobrém stavu. Dodržujte na nich povolenou maximální 80km rychlost. Smyk je tu jednou z nejčastějších příčin dopravních nehod.
- Benzinových pump není v řídce osídlené Namibii mnoho. Natankujte proto pokaždé, když některou z nich míjíte.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
