Napsal ... a bude hůř. Teď je mu lépe | E15.cz

Napsal ... a bude hůř. Teď je mu lépe

Spisovatel Jan Pelc jezdí do Břeclavi za rodinou své manželky. Táhne ho sem i příroda, kterou rád fotografuje.

Pro několik generací studentů je spisovatel Jan Pelc legenda. Jeho kniha … a bude hůř je kultovní výpovědí o českém undergroundu sedmdesátých let. Autor románu plného alkoholu, sexu a drog, který čtenáře fascinuje svou otevřeností a popisem bezvýchodnosti života za socialismu, v poslední době tráví stále více času na jižní Moravě. Jeho manželka totiž pochází z Břeclavi.

„Jezdíme sem pravidelně, už tady mám některé kamarády. Z čeho jsem opravdu nadšený, to je okolní příroda. Rád fotím makrodetaily brouků a motýlů. A těch je tady opravdu hodně. Každý kopec nebo stráň jsou tu jiné. Focení je pro mě obrovská relaxace,“ popisuje Pelc, čím ho Břeclavsko uchvátilo.

Popularita undergroundového spisovatele vzrostla před třemi lety, když režisér Petr Nikolaev jeho stěžejní román … a bude hůř převedl na filmové plátno. Pelcovo líčení života v normalizaci dokáže i dnes nadchnout. ,,Asi se mi podařilo vystihnout vkus čtenářů, náladu a dobu, kterou chtějí lidé poznat,“ říká spisovatel o své knize, která vyšla v polovině osmdesátých let v exilu.

S vydáním knihy Pelcovi pomohl Pavel Tigrid. Několik let u něj pracoval v časopise Svědectví, když emigroval do Francie. „Jednou jsem si v kanceláři rukopis tajně kopíroval pro svoje kamarády. Pavel Tigrid si v práci zapomněl klíče, vracel se pro ně a nachytal mě tam se stohem papíru. Vzal si jeden výtisk k sobě domů a dva dny potom nepřišel do práce. Třetí den mi na stole nechal vzkaz, že knížku vydáme, i když tím přijde o část svých katolických čtenářů,“ vzpomíná spisovatel, který si po sobě své texty ze zásady nečte.
Nedávno vyšla jeho zatím poslední kniha Kauai, ve které vypráví o své vysněné cestě do Tichomoří. „Když jsem byl představit film … a bude hůř na festivalu v Chicagu, dostal jsem honorář, za který jsme si s manželkou koupili zájezd na Havaj. Byl to vždycky můj sen. Byl jsem z toho tak unešený, že jsem v noci ani nemohl spát. Tak jsem psal a nakonec z toho vznikla další knížka,“ líčí Pelc, jak zásadní roli v jeho životě hrají náhody.

Život mezi bezdomovci

Už Pelcovo setkání s bojovníkem proti komunismu Tigridem bylo hodně náhodné. „Chodil jsem si v Paříži číst do veřejné čítárny časopisu Svědectví. Bylo tam teplo a dostal jsem se ke knížkám, o kterých se mi nikdy ani nesnilo. A ještě mi uvařili kafe. Po dvou měsících se tam uvolnilo místo, a tak mi ho nabídli. Díky tomu jsem se seznámil s Tigridem,“ vypráví.¨

Ve Francii žil přes deset let. Do Čech se vrátil až v třiadevadesátém roce, když přestal vycházet čtvrtletník Svědectví. „Jako spisovatel bych se ve Francii neuživil. Nikdy jsem se nenaučil francouzštinu tak dobře, abych v ní mohl psát. V Čechách si dokážu psaním vydělat. Jsem spokojený,“ vysvětluje Pelc.

Po návratu do vlasti ho čekalo hned několik nepříjemných překvapení. „Zjistil jsem třeba, že můj nejlepší kamarád, s kterým jsem v Paříži chodil třikrát týdně na pivo, byl vysoký důstojník Státní bezpečnosti. Na úřadech jsem měl zase problémy s tím, že vlastně neexistuju. Všechny záznamy o mně zničili. Nebyl jsem ani v evidenci obyvatel,“ vzpomíná Pelc.

Stalo se mu i to, že ho na ulici zastavil luxusně oblečený muž v mercedesu. „Pozval mě na pivo. Pořád jsem nevěděl, kam ho mám zařadit. Nakonec z něho vypadlo, že na mě byl nasazený, aby mě sledoval. Věděl o mně všechno. I to, že můj táta chodil rád na ryby. Pořád mi říkal, že mě rád vidí a že vlastně nikdy žádným komunistou nebyl. Potom nasedl do auta a odjel. Oblečený byl tak za milion. Asi něco zrovna zprivatizoval,“ usmívá se Pelc nad paradoxy minulosti.

Životem v minulém režimu se zabýval skoro ve všech svých knížkách. Možná i proto se v poslední době zaměřil na sci-fi, aby si od svého stěžejního tématu odpočinul. „Když píšu nějakou knihu, téma, které souvisí s určitou dobou, mě v podstatě omezuje. Ve sci-fi mám skoro neomezené možnosti, můžu se vydat jiným směrem,“ pochvaluje si Pelc.

Svoboda nade vše

Pelc si dodnes váží svobody a toho, že má možnost přečíst si kdykoliv jakékoliv autory. „I když současná společnost není zrovna ideální, všechno je lepší než to, co se dělo v sedmdesátých letech,“ myslí si.
Když začala v Československu vládnout normalizace, Pelc zrovna dospíval. „Bylo mi sedmnáct let a z knihoven se tehdy vyhazovaly knížky. Chodil jsem tam často a jednou jsem místo oblíbeného Kafky našel sebrané Gottwaldovy spisy,“ přibližuje spisovatel.

Na druhou stranu existovala komunita lidí, kteří byli proti. „Všichni jsme se mezi sebou znali. První dva díly … a bude hůř jsou vlastně sesbírané z historek, které se staly mně nebo mým kamarádům. A třetí díl, kdy Olin emigruje, je čistá autobiografie,“ dodává Pelc.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!