Napsal knihu o sportu. A v šestasedmdesáti hraje za nároďák | E15.cz

Napsal knihu o sportu. A v šestasedmdesáti hraje za nároďák

Kateřina Wegnerová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Luboš Zahradníček je zkušeným žurnalistou. Vydal knihu o historii sportu na Karlovarsku.

Téměř dva roky jezdil Luboš Zahradníček po návštěvách, lezl po půdách, lovil pod postelemi. Sbíral výstřižky a zažloutlé fotografie, pak začal psát. Za další rok byla na světě knížka - Sport na Karlovarsku. Ještě křest na Zámecké věži, se kterým pomohl legendární hokejista i fotbalista Jiří Feureisl společně s cestovatelem Miloslavem Stinglem, a mohla putovat mezi čtenáře. „Chci ji předat všem, kteří mi s informacemi pomohli,“ říká Zahradníček.

Proč jste se do takové práce, vyžadující spoustu času a trpělivosti, pustil?

V Karlových Varech se stále drží čtyři nebo pět sportů. Jsou tady od začátku. O nich lidé vědí a znají jejich historii. Golf, tenis, fotbal, hokej. Pořád je tady ale spousta sportů, o kterých téměř nikdo neví, že tu vůbec byly. Například prvním oddílem Slavie byla česká házená. Pár děvčat sice hrálo jen dva roky, ale nikdo jim to prvenství upřít nemůže.

Co váš basketbal?

Tady jsme byli první my, muži. Ale chtěli jsme v Lokomotivě samozřejmě i ženy. Nesháněli jsme je ale přes rodiče, kteří byli dlouzí. Dnes, když nemá táta kolem dvou metrů, tak se jeho děckem v basketbalovém klubu pomalu ani nezabývají. Tehdy nám stačilo, aby to byly hezké holky, aby se nám líbily, takové manekýnky. Basketbal jsme je pak naučili.

Jako třeba manekýnku Reginu Kowalskou.

Když později utekla, měla ohromné úspěchy v Paříži. Nedávno jsem od ní dostal dopis, že se jí dostaly do rukou noviny, ve kterých o ní píšu. Prý ji to strašně potěšilo. Pod tím byl ale dovětek, že si na mě už vůbec nevzpomíná, asi jsem ztratil glanc. Nebyla to ale jen Kowalská. Lída Ludáková, která pak od nás odešla do Sparty, byla na mistrovství světa v Riu de Janeiro zvolená za miss šampionátu.

Drží se v Lokomotivě stále tahle tradice?

Samozřejmě. Jedna hezčí než druhá. To by jinak ani nešlo.

Je vidět, že se sportovci jste byl a jste stále v blízkém kontaktu.

S Elemerem Szederkenyim jsem dokonce bydlel v jednom baráku. To byl borec, který jezdil na jedné motorce plochou dráhu, silnici i motokros. V pátek si podle disciplíny upravil mašinu, odjel na ní na závody, tam to ještě nějak vylepšil a po závodech se na stejném stroji zase vrátil domů. A když se v zimě nemohl věnovat motorkám, skákal na lyžích. Na stolní tenis moc nejsem, potřebuju adrenalin, vysvětloval mi.

Kde stával v Karlových Varech skokanský můstek?

Cestou na Hůrky, v takové stráni. Nebyl to žádný prcek, Elemer na něm skákal třicet metrů.

Na motorkách už teď nejezdí?

Ale ano. K sedmdesátinám si koupil novou a s tou naleštěnou hondou jezdil každý týden na hřbitov do Pily. Byl takový střízlík, takže měl občas problémy na semaforech. Když stál na červené, musel dávat pozor, aby se na něj stroj nesvalil.

Věnujete se i mladým sportům, třeba skateboardu nebo plážovému volejbalu.

Skateboard v Karlových Varech zakládal Jan Horník, tehdy mu bylo nějakých třiadvacet let. Jezdilo se na náměstí Doktorky Milady Horákové. Nebyl tady žádný park, celá plocha byla vyasfaltovaná a svažovala se z kopce mírně dolů. Z dnešního pohledu to byly podivné disciplíny, slalom, skok do výšky. Do dálky se skákalo přes krabice od banánů. Za plážovým volejbalem tady v počátcích stál Mirek Pažďura. Pořád něco vymýšlel, nejen ve sportu. Naproti letnímu kinu vybudoval dva kurty. To mu ale nestačilo. V Březové koupil starý mlýn, zrekonstruoval ho a na louce před ním začal hrát kroket. V Evropě je už snad na třicátém místě a navíc se z něj stal mezinárodní funkcionář. Jen čekám, co si vymyslí příště.

Hodně lidí vzpomíná na karlovarský box.

Nikdy to nebylo na titul, skoro pokaždé se oddíl pohyboval ve středu tabulky. Zápasy byly v Národním domě, v hale Lokomotivy, dokonce v Puppu. V oddíle bývalo hodně Romů a spousta se jich taky chodila na box dívat.

Kus historie ve vaší knize zachycují i fotky. Na některých vám sportovci dokonce pózují, třeba krasobruslařka Věra Suchánková-Hamplová.

Slavila životní jubileum a její manžel sezval všechny lidi z jejího okolí, ze Švýcarska přijel i její partner z dob největší slávy Zdeněk Doležal. Tahle dvojice přišla poprvé s figurou Spirála smrti, a tak mě napadlo, jestli mi ji nepředvedou. Vždyť byli ve sportovních dvojicích mistři Evropy. Spirálu sice nevystřihli, ale stále byli na ledě velmi elegantní.

Píšete o spoustě sportů. Jako sportovec jste byl také tak všestranný?

Hrál jsem vždycky jen basketbal. Od dvanácti let to byly jen tréninky, zápasy a turnaje. Neumím ani volejbal, na lyže se nepostavím. Když jsem jel se školou na hory, tak to byl kabaret. Lyže jsem měl půjčené, poslepované z kousků a spojené plechem.

Basketbal vám ale vydržel dodnes, hrajete i v šestasedmdesáti letech.

To je dost zázrak. Je to ale tím, že jsem nikdy nepřestal. Zaplaťpámbu jsem nikdy nebyl ani zraněný, jen jednou jsem měl výron, to když jsem si v kabince zkoušel džínsy a upadl jsem. Za veterány hraju v kategorii šedesát pět a víc. Mohl bych být sice v kategorii, kde jsou o deset let starší hráči, ale takové mužstvo už není. Na mistrovství světa v Praze jsme skončili šestí, a to přijela i Brazílie a Argentina. V pětce jsem hrál s nejlepším basketbalistou minulého století „Andrejem“ Zídkem. Už nemohl běhat, pod košem byl ale platný. Tak jsme mu řekli, nevracej se, jen střílej. Letos jsme mohli letět na šampionát do Brazílie, to by ale stálo spoustu peněz.

Autor: Kateřina Wegnerová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video