Tomáš Vlachopulos, Olga Petrová, Lucie Andělová a Eva Šeinerová. Karvinští učitelé, které žáci obdivovali a obdivují dodnes. Kvůli jejich dovednostem, ale také vystupování, srandičkám či nezapomenutelným gestům a hláškám.
Nenudit, nementorovat
Tomáš Vlachopulos (na levém snímku) je ředitelem Základní školy U Lesa. O tom, že se stane učitelem, rozhodly až jeho vzory na střední škole. „Původně jsem chtěl být popelářem nebo závodníkem, ale ani jedno mi nevyšlo,“ žertuje Vlachopulos. Vtipem a přátelskostí je proslulý.
„Byl to nejlepší učitel, jakého jsem kdy měl. Prostě třída. Choval se k nám hezky, přesto měl ve třídě respekt. Nezapomenu na hodiny tělocviku. I tady nás dokázal vyhecovat k co nejlepšímu výkonu. Koše v basketu pak padaly skoro samy,“ popisuje výuku Vlachopulosův žák Luboš Matejčík. Heslem Tomáše Vlachopulose je nenudit, nementorovat, vcítit se co nejvíce do žákových pocitů. A to se mu zřejmě vyplácí. Dodnes za ním chodí desítky bývalých studentů. Popovídat, jak jde život po základní škole. Také on má na co vzpomínat.
„Nezapomenutelné jsou vzpomínky na zimní krosy ve sněhu s činkami. Dodnes se skláním nad houževnatostí ‚svých‘ chlapců, kteří si vydřeli výjimečné postavení ve sportu jak ve městě, tak v celém kraji,“ říká pyšně Vlachopulos.
Chlapce dokázal vyhecovat, k holkám byl milý. „Nemusel na nás zvyšovat hlas, uměl prostě zaujmout. I nezáživnou látku vysvětloval, jako by to byl nějaký strašně zajímavý příběh,“ líčí bývalá žákyně Lenka Rychlíková, která na vysoké škole také studuje učitelství.
Trpělivost, pohodovou mysl. To by Vlachopulos poradil začínajícím kantorům. „Buďte nároční, ale přístupní. Nedělejte to pro peníze, ale srdcem. Když se vám to podaří, můžete říci, že jste dobrý kantor,“ vzkazuje Vlachopulos.
„Ani do šatny!“
Ná Základní škole Dělnická vyučuje český jazyk a hudební výchovu Olga Petrová (na snímku na levé tabuli). Na gesta a hlavně průpovídky, které léta před žáky vedla, si moc dobře vzpomíná a směje se. „V hodinách byla moc příjemná a uměla naučit různými metodami. Některá její slova mi v hlavě znějí dodnes. Když chtěla, abychom si uvědomily, že základní škola není konec vzdělání, pronesla: ‚Vy byste chtěli na střední školu? Ani do šatny!‘“ vzpomíná Zuzana Škarková. I učitelka Petrová se nad tím směje. Učitelé totiž své opakující se hlášky většinou dobře znají. Petrová k tomu dodává ještě jedno úsloví. „Vždycky, když písemná práce nedopadla dobře, přísným tónem jsem pronesla tato slova: ‚Národ degeneruje.‘ Po čase už jsem věděla, že na mě budou mnozí vzpomínat právě kvůli této větě. Když jsem totiž řekla opět rozhořčená slovo národ, tak to druhé slovo, degeneruje, pronesla celá třída jednohlasně za mě,“ směje se Olga Petrová. U žáků je oblíbená dodnes. Umí zaujmout, ale také si zjednat kázeň.
Sbormistryně
Další učitelkou, která se dostala do podvědomí karvinských žáků, je Eva Šeinerová (na druhém snímku zprava). Do Karviné se přistěhovala ze Zlína a začala učit na základní škole. Založila pěvecký soubor Permoník, který vede dodnes. Se svými svěřenci zažila nejeden zájezd, soutěž a soustředění. „Je to velká spousta vzpomínek. Třeba na úplně první cestu do Japonska, na které se jedna studentka, dnes už paní profesorka na střední škole, pořádně spálila od slunce,“ vzpomíná Šeinerová. Spousta jejích bývalých žáků se stala jejími kolegy a kolegyněmi. „Právě ona mě dovedla k profesi sbormistryně a učitelky hudby. Zpívat u ní ve sboru je nejen velká muzikantská škola, ale i velký dar pro každého, kdo se tam s ní může setkat. Není totiž jenom skvělou sbormistryní, ale hlavně moudrým člověkem,“ popisuje svou nyní už kolegyni Daniela Zuková. Mnoho společných zážitků mají její bývalí žáci ze zahraničních zájezdů. „Když jsme byli před lety v Japonsku, vždy, když jsme naši sbormistryni vyzvedávali z hotelu, tipovali jsme, co bude mít na sobě. Vždy nosila krásné elegantní kostýmy. Jednou ale překvapila. Opět elegantní, ale snad poprvé jsem ji viděla v kalhotech. Celý autobus se smál a já nezapomenu, jak nastoupila a nevěděla, co je příčinou toho smíchu,“ vypráví Miroslava Seberová. Eva Šeinerová učila děti, které jsou dnes světově uznávanými dirigenty, instrumentalisty, učiteli i manažery. Psali o ní i diplomové práce nebo třeba slohové práce ve škole.
Zlatá Ámoska
Jednu z karvinských učitelek dokonce její žáci přihlásili do soutěže o nejoblíbenějšího učitele s názvem Zlatý Ámos. Lucie Andělová (na fotografii zcela vpravo) ji minulý rok vyhrála.
„Necítím se být výjimečným učitelem. Tenkrát to byl neskutečný elán dětí, které se mě rozhodly v soutěži podpořit. Nabily mě svou energií, díky čemuž jsme do naší školy Komenského přivezli žezlo a korunu Zlatého Ámose. Klenoty jsme vystavili ve vestibulu školy a patřily nám všem. Jsme fajn parta,“ říká o svých žácích a spolupracovnících učitelka Andělová.
Její žáci o ní napsali pár krásných vět přímo do přihlášky na Ámose. „Naše nejoblíbenější paní učitelka Andělová je opravdu jako anděl s dlouhými vlnitými vlasy, nemá je však zlaté, ale černé. Proč ji máme rádi? Umí držet tajemství, proto se jí můžeme svěřit. Také nás potěší, když se naopak ona svěří se svými starostmi nám. Často jsme opravdu zlobiví žáci a ona má s námi strašnou trpělivost. Mnohem větší, než naše maminky,“ napsali tehdy společně žáci Základní školy Komenského.
Žáci připravili Lucii Andělové nejednu vtipnou situaci. „Ptám se takhle deváťáků: Znáte jméno Marie Poledňáková? ‚To je moje sousedkááá,‘ vykřikuje Jana. ‚Myslím režisérku,‘ pronesu. Hrobové ticho. ‚Děcka, vy neznáte Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny?‘ Opět ticho, jen Martin se žvýkačkou za uchem vrže židlí. ‚A Jak se krotí krokodýli?‘ zoufale a už pořádně nahlas se ptám, což vzbudilo Robina. ‚Paní učitelko, na co chcete vědět takovou blbost? Vy jedete do Afriky? No, vemte si provaz a svažte mu tlamu,‘ řekl suverénně,“ vypráví Lucie Andělová jednu z příhod, které jí utkvěly v paměti.
