Nauru objevil v roce 1798 britský kapitán John Fearn, lovec velryb, který jej nazval „Příjemný ostrov“. Později si toto území zabralo Německo a po první světové válce se dostalo po správu Austrálie, Velká Británie a Nového Zélandu. V průběhu druhé světové války okupovali Nauru Japonci. Nezávislá Naurská republika vznikla v roce 1968. Nauru je co do velikosti malým státem, nicméně se těší zvláštní pozornosti ze strany Tchaj-wanu. Hlavním důvodem je fakt, že ostrovní republika je jednou z 23 zemí světa, které s ním mají momentálně uzavřeny oficiální diplomatické vztahy.
„Tchaj-wanci radí našim lidem ohledně technik rybolovu a také jak správně pěstovat ovoce a zeleninu. Přímo na ostrově působí tchaj-wanský technický tým. Pomáhají nám i v oblasti zdravotnictví a školství,“ říká Kaelyn Theresa Dekarube působící v naurské televizi (NTV). Do Tchaj-peje přijela na dvoutýdenní mezinárodní odborný seminář. Jak dodává, její otec kdysi pěstoval na Nauru citronovníky, nicméně dnes se o bývalé sady nikdo z rodiny nestará.
Kolem ostrova za půl hodiny
Na území Nauru byly postaveny dva hotely, dvě nemocnice a jedna střední škola. Ostrov lemují dvě silnice a díky nim trvá kompletní objížďka pouhých třicet minut. „V případě rychlé jízdy to lze stihnout i za patnáct,“ říká šestadvacetiletá Kaelyn. V čele ostrova stojí prezident Sprent Dabwido vykonávající zároveň i funkci premiéra. Loni v listopadu jej zvolil osmnáctičlenný parlament. Vláda má obvykle pět až šest ministrů.
Kaelyn, která studovala v Austrálii a na Fidži, všechny své domácí kolegy zná. Na ostrově pracuje třicet novinářů. Jejich zaměstnavatelem je stát. „Výhodou je, že nemáme konkurenci. Mezi nevýhody lze zařadit zdejší prach, kvůli němuž musíme čas od času posílat vyčistit kamery do Austrálie. Než se vrátí, uplyne i několik týdnů. Musíme si však poradit i bez nich,“ usmívá se, když vyjmenovává úskalí novinářské práce na ostrově.
Vyčerpaný poklad ptačího trusu
Nauru nemá vlastní armádu a jako měnu používá australský dolar. Ostrov je dnes závislý z velké míry na pomoci ze zahraničí. Není žádným tajemstvím, že Tchaj-wan mu přispívá výrazně i finančně. Nemá zájem na tom, aby se opakovala situace z roku 2002, kdy tehdejší vedení země podlehlo slibům Čínské lidové republiky o výrazné valutové injekci výměnou za navázání diplomatických vztahů s Pekingem. Nicméně v roce 2005 Nauru opět uznalo oficiálně Tchaj-wan.
Tchaj-wan však dnes není jediný, kdo ostrovu pomáhá. Finanční podpory a další technické a odborné asistence se mu dostává i ze strany Austrálie anebo UNESCO. Přitom to není tak dávno, co Nauru patřil mezi nejbohatší země světa v přepočtu na obyvatele. Velká část území ostrova byla dříve pokryta silnou vrstvou fosfátu vytvořeného z ptačích exkrementů. Tato masa, známa jako guáno je považována za jedno z nejlepších přírodních hnojiv.
Zahraniční společnosti zahájily těžbu fosfátu na Nauru kolem roku 1900. V průběhu dalších desetiletí produkce stoupala, prudký rozvoj odstartovalo zestátnění těžby, k němuž došlo v roce 1970. Ostrov a s ním i jeho obyvatelé se topili v penězích. Ovšem pouze dočasně. Nekontrolovaná těžba, ale hlavně špatná finanční rozhodnutí místních politiků přivedly Nauru na pokraj bankrotu.
Nelichotivé prvenství – ve výskytu cukrovky
Jedním z důsledků dřívějšího blahobytu a nekontrolované výživy je například i obezita. Přes 90 procent ostrovanů má nebezpečnou nadváhu, ani Kaelyn není výjimkou. Jedním z přímých důsledků tohoto faktu je i nejvyšší výskyt cukrovky druhého typu na světě, na kterou trpí přes 40 procent obyvatel Nauru. Dnes se tamní obyvatelé dožívají v průměru pouhých 59,7 let.
I v tomto směru se Tchaj-wan snaží místním obyvatelům pomáhat. Nedávno poslal na Nauru 92 zbrusu nových kol. Jak uvedl naurský ministr zdravotnictví Kieren Keke, vláda má v úmyslu přidělit několik kusů centru veřejného zdraví a zbytek rozdá pilným studentům, z nichž většina také trpí nadváhou.
Těžba fosfátu velkou část ostrova ekologicky zdevastovala. Nauru však ohrožuje i zvedající se hladina oceánu. V posledních letech se dokonce objevily úvahy o přesídlení veškerých obyvatel na jeden z ostrůvků u severoaustralského pobřeží. „Vedení naší republiky to odmítlo,“ říká Kaelyn Dekarube. „Přestěhuji se pouze tehdy, když budu muset. Je to přece můj domov,“ dodává.
Od naší zpravodajky
