Všichni politici jsou dnes influenceři jako já. Kouzlo se vytratilo, končím, říká autor Fabulace Jana Špačka
Jan Špaček dokázal dostat desítky politiků do situace, kdy ztratili jistotu a projevili se takoví, jací opravdu jsou. Teď, na vrcholu sledovanosti svého pořadu Fabulace Jana Špačka, ohlašuje konec působení v politické satiře a ve veřejném vystupování. Tajemstvím zůstává, co je opravdová povaha politologa v šusťákovce a co už herecké nadání, o kterém tvrdí, že žádné nemá.
Václava Klause by do svého pořadu nikdy nepozval, před Mirkem Topolánkem se jako před jediným politikem cítil trapně a přál by si, aby ho Miloš Zeman naučil kouřit cigarety. „Myslím si, že kouření pravých cigaret začíná být opět v módě a rád bych se to naučil přímo od nejzkušenějšího,“ poznamenává, když popisuje svůj vztah k výrazným postavám české politiky. Cítíte se teď v rozpacích? Tak to je namístě, bavíme se s tvůrcem satirického pořadu i předvolebních debat, politologem a youtuberem Janem Špačkem.
S filmem to nevyšlo, s politiky až moc
„Můj život je boj už od prvních minut,“ řekne bez náznaku úsměvu a popisuje ten zápas na každodenním příkladu. Nesnáší snídaně, ráno mu nesvědčí kofein, vstávání je pro něj malou osobní válkou. „Nikdy jsem se nepopasoval se vstáváním na osmou do školy. Mrzí mě to, rád bych se to naučil, ale nejde mi to,“ přiznává.
Dny tohoto kroměřížského, ani ne třicetiletého politického youtubera a influencera se řídí nepravidelným rytmem a říká, že mít pravidelnou pracovní dobu je jeho sen. Popisuje, že vedle natáčení a nově i moderování mívá období klidu, takové dny však střídají šichty, v nichž se mu do čtrnácti dnů nahromadí sedm až osm natáčecích dnů. V předvolebních měsících se tato křivka vždy vyhoupne dramaticky vysoko. „Někdy je to úplně nabité energií, jindy je to úplně zabité,“ shrnuje se svým typickým nečitelným výrazem ve tváři.
Špaček dříve balancoval mezi politologií, v níž získal bakalářský titul na Masarykově univerzitě v Brně, a filmem. Na režii a scenáristiku ve Zlíně se sice dostal, ale vydržel jen čtyři týdny. V tu dobu už začínal růst jeho kanál a bylo jasné, že sedět na dvou židlích nepůjde. „Musel jsem si vybrat, ale nelituju,“ říká.
Něco z nadání, které chtěl uplatnit jako filmař, nicméně ve své tvorbě rozvíjí, a sice cit pro scénu a načasování, pro práci s obrazem, a hlavně smysl pro improvizaci. „Většinou mám jako první v hlavě nějakou scénu, ne otázku,“ popisuje mechanismus, který jeho videa odlišil od ostatních tvůrců. Jak sám říká, cílem je konkrétní úderný moment. Všechno ostatní je někdy plánovaná, někdy spontánní cesta, jež do toho cíle dovede diváka i politika, aniž by si toho všimli.
Možná se mi to celé jenom zdá
Pro svůj pořad na začátku zvažoval zcela jiný název. „Původně se to mělo jmenovat Otvor. Kamera vstupuje do nových ‚otvorů‘ a ukazuje, co se děje,“ směje se. Nakonec však název změnil, jak se říká za pět minut dvanáct. V Řecku na dovolené ho uprostřed moře napadl titul Fabulace. „Je to krásné slovo. Nechává lidi na pochybách, a dokonce jsem zjistil, že mnozí ani nevědí, co to slovo znamená,“ podivuje se Špaček. Kromě ikonického názvu je stejně ikonická i „uniforma“ hlavního protagonisty – bílá košile, barevná kravata evokující 90. léta a někdy fialová šusťákovka. „Jakmile si obleču kravatu, něco se změní. Nevím co, ale prostě je to jinak,“ říká.
Špaček zůstává tajemným ohledně toho, nakolik je jeho veřejné vystupování hra a nakolik to myslí vážně. „To máte tak. Třeba i Karel Gott byl jak Gottem, tak Matějíčkem,“ připomíná pseudonym, který zpěvák použil na začátku své kariéry. „Já sám opravdu nevím, kdo jsem. Občas se v tom už začínám ztrácet,“ odpovídá Špaček. Ke Karlu Gottovi dodává, že je mu velkou inspirací, obzvláště obdivuje jeho mistrovství v práci s vlastní imagí. Kromě toho se Špaček zmiňuje o Sachovi Baronu Cohenovi, k němuž se ale vůbec nechce přirovnávat. „On je brilantní herec, pokaždé hraje jinou postavu. Já hrát neumím. Jsem mizerný herec. To, co dělám, není herectví, ale spíš zvláštní směs improvizace a mojí vlastní povahy,“ objasňuje Špaček a s dávkou tajemného humoru dodává, že mnohdy sám ani neví, kým je.
Vypráví historku, kdy jel jednou za babičkou po okresních silnicích. Kvůli nebezpečné situaci, do které se jeho auto dostalo, minul protijedoucí vůz jen o pár centimetrů. „Možná to už ani ty centimetry nebyly, třeba jsem měl tragickou nehodu, jsem v kómatu a celé se mi to zdá…“ dodává Špaček.
Chtěl jsem narušit ty stále stejné otázky a odpovědi
Klíčovým momentem ve Špačkových rozhovorech s politiky byl střet mladého obyčejného studenta a politiků, často ve věku šedesáti let a více. Téměř z každého takového výstupu obrazně řečeno létaly jiskry, i proto že česká politická scéna nebyla na takový typ rozhovoru zvyklá. Vysvětluje, že původně byl podstatou jeho rozhovorů právě kontrast mezi ním a politiky, který se ale postupem času začal vytrácet. „Dneska jsou ti politici moji kolegové. Všichni jsou influenceři, někdy mají víc sledujících než já, a ten kontrast zmizel,“ ohlíží se. I to je jeden z důvodů, proč teď Špaček ohlásil konec svého politického působení na internetu. „Pokud zmizela základní dramatická osa, je fér posunout se dál,“ dodává.
Špaček nikdy neplánoval pokládat náhodné otázky. Snažil se ve veřejném prostoru přerušit řetězec stále stejných otázek a odpovědí mezi novináři a politiky. V prezidentské kampani v letech 2022 a 2023 to vyhřezlo naplno. „Sledoval jsem stovky interview, ve kterých se neustále opakovalo přibližně čtyřicet stejných otázek. Chápu, je jich prostě omezený počet. Ale říkal jsem si, že musíme ukázat charakter, ne jen program,“ vzpomíná. „Ostatně programy bývají podobné, rozhoduje osobnost,“ dodává.
Povedené scény a pocit trapnosti ze setkání s Topolánkem
Jedním z dílů, na něž asi nikdy nezapomene, bylo natáčení s Janou Maláčovou v době, kdy ještě neexistovalo hnutí Stačilo!, ve kterém se sociální demokracie spojila s komunisty. Špaček měl od začátku v hlavě jasný plán, a sice proměnu vlastní identity v přímém přenosu. Začínal jako stylizovaný příznivec vlády Petra Fialy, postupně „přestoupil“ k sociální demokracii a na konci se z něj stal příznivec komunistů. Tím vrcholem byla závěrečná scéna, kdy oznámil, že i sociální demokracie je pro jeho levicové cítění málo, odešel ze scény s knihou od Marxe a Engelse a nechal Maláčovou reagovat jen výrazem tváře. „To byl silný moment,“ říká Špaček. „Ne otázka, ale scéna, která ukázala, že politika není jen program, ale i emoce a limity,“ dodává.
Špaček vzpomíná i na díl s hejtmanem Jihomoravského kraje Janem Grolichem z KDU-ČSL. Se svým týmem získal možnost vstoupit přímo do volebního štábu, do zákulisí, kde se řeší strategické kroky kampaně. Celý den se Špaček stylizoval do role „šéfa kampaně“, poučoval tým, rozdával úkoly a nakonec vyhazoval lidi. Pointa přišla na závěrečné tiskovce, kde měl připraveného herce, který se před novináři začal hroutit a omdlévat, aby mu hejtman mohl před zraky kamer poskytnout první pomoc a Špačkův pořad mohl získat virální scénu s politikem jako hrdinou. „Strašně jsem chtěl udělat fiktivní virální moment politika a od toho se odvíjelo všechno ostatní,“ říká a dodává, že se Grolich tehdy zachoval velmi pohotově a z celé situace vyšel pozitivně.
Před Mirkem Topolánkem se Špaček cítil nepatřičně, až trapně a dosud se mu nepodařilo celý rozhovor vstřebat. „Natáčení probíhalo korektně, ale měl jsem pocit, že zkrátka nejsem ve své kůži. Byla to až moc velká historická figura,“ přiznává Špaček s tím, že se vedle něj cítil nesebevědomě. Tento díl nakonec ani nestříhal on sám, protože se s trapným pocitem nedokázal vyrovnat a nechtěl se na záběry dívat. Přitom nešlo o konkrétní selhání či trapný moment, spíš o neviditelné napětí z přirozené autority bývalého premiéra. „Trochu to bylo jako s Václavem Klausem. Ta jejich historická váha na mě působí víc než u politiků dneška,“ dodává.
Václava Klause by ale do svého pořadu nikdy nepozval. Kromě toho, že o něm psal bakalářskou práci, vnímá ho jako velmi důležitou postavu dějin a nepřipadá mu vhodné, aby se taková osobnost účastnila jeho pořadu. „Vůbec tady nejde o žádné sympatie, ale o nějaký přirozený respekt, který jsem například u Jiřího Paroubka nikdy příliš necítil,“ prozrazuje Špaček.
Konečná před kamerou překvapila, STAN si udělal ostudu
Zajímavou zkušeností byl díl s Kateřinou Konečnou, jež pozvání do pořadu přijala, což Špačka překvapilo. „Zajímavé je, že účast v mém pořadu odmítli někteří, pro které by mohl být naopak přínosný kvůli cílové skupině, jež můj kanál sleduje. O to víc mě mile překvapila účast Kateřiny Konečné, která šla do velkého risku,“ říká Špaček. Přestože z hlediska dat nemá Kateřina Konečná příliš mladých voličů, reakce Špačkových diváků na její vystoupení byly velmi pozitivní. „Vyplývá z toho jediné – někdy se vyplatí přijít i tam, kde si nejste jistí výsledkem,“ dodává Špaček.
Naopak nečekaně negativní reakce se Špaček dočkal u hnutí STAN. Když se pokusil dostat na sněm STAN, čekal běžnou novinářskou akreditaci a pár rozhovorů z chodby. Mluvčí ho ale odmítla vpustit a začala tvrdit, že akreditace už není k dispozici. Z drobné obstrukce se stala scéna. Kameraman všechno natočil a vzniklo video, jež se okamžitě stalo nejsledovanějším výstupem z celého sněmu. „Video, které je o tom, že mě tam nechtějí pustit, mělo desítky tisíc zhlédnutí a extrémně ostré reakce, přitom úplně zbytečně,“ říká. Stovky lidí reagovaly v komentářích, kde často psali, že kvůli téhle trapnosti už STAN nikdy volit nebudou. Z pohledu marketingu šlo o ukázkovou nepromyšlenou hloupost, jež straně zbytečně ublížila.
Špaček je chvíli puntičkář, chvíli hazardér
Na začátku Špačkova pořadu, tedy před čtyřmi lety, to pro něj byla jen volnočasová nahodilá aktivita. Vystačil si s kamarádem, který natáčel na iPhone, a s vesměs náhodnými lokacemi. Dnes na Fabulaci pracuje stabilní, byť úzký tým. „Jsme v podstatě tříčlenný tým. Já dělám to, co je vidět, tedy scénář a asi osmdesát procent střihu. Pak je tu náš kameraman, který se podílí i dramaturgicky, a produkční, která drží pohromadě složitější organizační věci, hlavně debaty. A pak máme pět až šest dalších kolegů na záskoky,“ počítá.
Ve Špačkovi se pere povaha puntičkáře a hazardéra. Když jde na natáčení před publikem, nasadí svoji oblíbenou kravatu a doslova rozkvete. „Nejlepší atmosféra je v divadle. Všichni vědí, že musejí být výborní na první pokus. I politici, i já. Vždycky to nějak uhrajeme,“ směje se. Jindy ale bojuje s časem. „Málokterý politik je ochotný strávit s námi tolik času, kolik bychom chtěli. Strašně mockrát se stalo, že jsme se k plánovanému momentu nedostali,“ přiznává Špaček. V souvislosti s tím vzpomíná na Andreje Babiše, který mu naopak věnoval celý den. „Tým Andreje Babiše byl velmi pečlivě připravený na vše, byl jsem překvapený. Mohl jsem s ním strávit celý den jako s jedním z mála politiků,“ říká Špaček.
Se stranami má Špaček zkušeností dost. Zmínili jsme obstrukce na sněmu STAN. Piráti naopak Janu Špačkovi otevřeli dveře a dali mu prostor, předseda Pirátů Zdeněk Hřib s ním při zahájení kampaně strávil půlhodinu čistého času. S hnutím ANO je podle Špačka domluva těžká, otevřenost, jakou zažil při Babišově prezidentské kampani, už hnutí neopakuje. „Chápu je, mé publikum pro ně nemusí mít velkou hodnotu,“ připouští střízlivě.
A Tomio Okamura? „Pokoušel jsem se, ale je to takřka nemožné,“ říká. Váží si odvahy těch, kdo přijdou i s rizikem, že to „nebude na potlesk“. Příkladem je Jana Maláčová, která dorazila na živou debatu i poté, co z předchozího rozhovoru se Špačkem nevyšla nejlépe.
Internet: místo svobody i bezmoci
Tím, co Jana Špačka živí, je zčásti působení na sociálních sítích, ale primárně vydělává na platformě HeroHero. „Z videí na YouTube se v Česku neuživíte, pokud netočíte levně a dvakrát týdně,“ říká Špaček, který reprezentuje dražší formát natáčený v terénu. „Na YouTube často nemám ani zaplacené náklady. Kdybych točil týdenní podcast z pokojíčku a měl na každém 100 tisíc views, tak možná ano, jinak to na uživení není,“ dodává.
Přestože si uvědomuje, že bez internetu by nikdy nemohl dělat to, co dělá, youtuber Špaček prozrazuje, že se mu internetový svět vlastně v lecčems nelíbí. Internet pro něj představuje tvůrčí svobodu, ale i tržní nejistotu. Je to podle něj místo, kde jsou lidé vydáni napospas platformám, které mohou tvůrce nebo uživatele kdykoli jedním klikem vypnout a on si nemá kde stěžovat. Proto si cení domácích poskytovatelů a lidí, s nimiž lze mluvit, když něco hoří. „Do Googlu si nezavolám,“ shrnuje Jan Špaček suše.
Za Fabulací napsal Jan Špaček tečku. Co bude za ní?
Možná by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná o další Špačkovo tajemství, vtip, mystifikaci, mnozí by použili termín „prank“. Jan Špaček chce po říjnových volbách s pořadem Fabulace i s veškerým veřejným vystupováním v souvislosti s politikou skončit. „Je to realita, není to žádný trik,“ tvrdí.
V září 2025, kdy spolu mluvíme, uskutečnil čtyři velké předvolební debaty – největší show, jaké kdy jeho tým produkčně zvládl. „Do 4. října mám každý den naplánovaný. Od té doby vůbec netuším,“ říká s tou svou kamennou tváří. „Možná pojedu do Afriky a napíšu cestopis,“ dodá s dávkou humoru – během rozhovoru totiž prozradil, že cestování nemá rád. V každém případě má v plánu nabrat síly a možná se vrátit v roce 2026 s něčím, co zase nabídne ten ztracený kontrast, o kterém v souvislosti se svým pořadem mluví. Rozhodnutí skončit podle něj není útěk, jde o dramaturgii vlastního života. „Když má něco finálnost, teprve potom může jednou přijít něco víc,“ říká.
Hranice a tečka dávají smysl, a to i na internetu, který se tváří nekonečně. Právě to je sdělení Jana Špačka v době nekonečných sérií a nekonečného scrollu.
