Nebát se a nekrást. Nebo nakrást?

Vystavte mi fakturu, já vám ji nezaplatím. V mém účetnictví ji stejně mezi závazky nenajdete, už jsem si ji stihla proplatit. Na pokladní doklad za vás přidat nohu muří a razítko z vaší faktury okopírovat přes barevnou tiskárničku. Co mi můžete? Takových jako vy je spousta a dřív nebo později zaniknou. Sežerou je vlastní faktury. Oni totiž za své pohledávky naivně platili. Tomu se říká podnikatelské riziko.

Že mě zažalujete? Než se proderete přes první kolo k soudu, už mám jinou firmu. Ta jde založit rychleji. Už jsem si stihla za skvělou cenu prodat všechen majetek a na vás tak bude zívat leda nápis: společnost s ručením omezeným. Chápete? Omezeným. Už se těším, až půjde založit eseróčko za korunu, jak navrhuje náš pan premiér. Pak nepřijdu ani o groš.

Nebo jinak. Mám stavební firmu se sto lidmi, těžké stroje na leasing, na tržbách jsme ze sedmdesáti procent závislí na veřejných zakázkách. Vím to a tlačím cenu, co to jde, rentabilita vlastního kapitálu je na samé hranici investičního rizika. Jenže mi to není nic platné. Chtěla jsem sice dělat, jak se říká, za naftu. Ale našel se někdo další, kdo šel s cenou ještě níž a navrch má lepší reference, které o výsledku před odbornou komisí rozhodovaly jako prvořadé. Proč ne? Takový je zákon. Můžu si leda drbat hlavu. Den za dnem, měsíc za měsícem. Než zavřu krám. Utěšovat se můžu jen tím, že jsem nakonec dělala jen za tu naftu. Jako subdodavatel velké firmy, která si své peníze nakonec pokaždé vydělala na vícepracích. Aby se do nich mohly schovat všechny ty dárečky pro stavební dozor a přející radní, kteří tak rádi vystavují faktury za čepice.

Jenže i na ně dojde. Až tady nebudou firmy, nebude práce a nebudou ani voliči, nebude pak pro koho vystavovat falešné faktury.