Na Zemi existuje skutečně obrovské množství organismů. Základním předpokladem každého z nich je rozmnožování a svým způsobem nesmrtelnost v podobě předávání genetické informace o své stavbě.
Neustálé soupeření v rámci jedinců jednoho druhu je tak pochopitelné, stejně tak konkurence mezi různými druhy, boj o energii či prostor. Pokud se ale přesuneme do mikroskopických velikostí, narazíme na zvláštní typ nebuněčného organismu, který se nedokáže sám rozmnožovat a na první pohled se zdá, že je tak rovnou odsouzen k zániku: viry.
Co však může být pro jednoho problém, může být pro druhého smyslem života. To platí právě u virů.
Využití hostitelské technologie
I když se viry nedokážou samy rozmnožovat, tedy kopírovat informaci RNA/DNA o své struktuře dál do původně „neživé“ hmoty, disponují technikou, která jim rozmnožování zajistí. Viry napadají běžné buňky, které mají „továrnu“ na výrobu sebe sama, a převezmou nad tímto výrobním procesem vládu.
Tím viry získají neomezený přístup k rozmnožování, samozřejmě na úkor hostitelských buněk.
Imunitní systém člověka zná způsoby, jak tyto cizí a nebezpečné objekty detekovat a ničit. Jakmile se však jejich počet dostane na vysokou hranici nebo se jedná o neznámý virus, může to znamenat velké problémy. V případě nejzákeřnějších virů i velmi rychlou smrt.
Jak technika rozmnožování virů funguje, si můžete prohlédnout na animovaném videu. Uvidíte i velmi snadný přenos prostřednictvím jedné kapky z kýchnutí infikovaného jedince.
Počítačový virus na stejném principu
Počítačové viry fungují stejně. Platformou jen nejsou organismy a jejich buňky, ale počítače se svým softwarem, který zajišťuje využívání zdrojů pro dané úkoly.
Stejně jako některé viry napadají pouze určité organismy, také i počítačové viry neútočí na všechny počítače. U obou případů jde totiž o specializaci na konkrétní systém, v počítačovém světě na operační.
Jedna z prvních forem uměle vytvořených počítačových virů, Creeper, byla vytvořena již v roce 1971. Jednalo se o jednoduchý program, který se dokázal rozmnožovat v tehdejším operačním systému TENEX. Přenositelným kanálem byla počítačová síť ARPANET (Advanced Research Projects Agency Network), která spojovala počítače a předcházela internetu.
Kdo se nepřizpůsobí, zahyne
S příchodem internetu, který se stal ideálním a velmi rychlým kanálem pro dosažení hostitele a případnou infekci, se počet virů rychle zvyšuje. Viry už jsou také velmi pokročilé, podobně jako ty, které se zaměřují na organismus. Autoři je programují tak, aby se byly schopné měnit a byly s každou kopií trochu jiné. Tím lze snadněji obejít bezpečnostní programy, které fungují na principu imunitního systému – sledují, zda se v systému nevyskytuje známý druh viru.
Virovou databázi je nutné stále aktualizovat, denně se totiž objeví několik desítek tisíc nových virů. Podobně jako náš imunitní systém, i tyto antivirové systémy se musí neustále přizpůsobovat a částečně umět detekovat i některé druhy virů, které ještě nejsou v databázi.
Útok počítačových virů na člověka
Počítačové viry samozřejmě nemohou útočit na člověka, jedná se přece o zcela jinou platformu. V budoucnu ale možná bude tato hranice tenčí, než si dokážete představit. Dostali jsme se totiž do stádia nanometrových technologií, ve kterých budeme tvořit jednoduché nanoroboty – tedy zařízení, která jsou řízená určitým druhem počítačového systému.
Nanotechnologie bude v oblasti medicíny hrát velkou roli a přes počáteční jednoduché úlohy mohou být tato miniaturní zařízení velmi komplexní a sofistikovaná. Případný léčivý program, který má například za úkol najít a zneškodnit určitý typ nebezpečných buněk, tak může být v budoucnu změněn a způsobit problémy či dokonce smrt jedince. A jak je vidět v současnosti i v minulosti, zcela bezpečný systém nelze nikdy vytvořit.
Stačí se podívat na elektronické přístroje, které mnoho lidí udržují při životě. Zatímco dříve se jednalo o velká zařízení, dnes je jich spousta i v kapesní velikosti a lidé je neustále nosí s sebou. Zatím nejsou připojena k žádnému kanálu, přes který by se mohl případný škodlivý vir šířit, ale v budoucnu se jistě dočkáme i připojení k internetu, například pro neškodné statistiky a rychlý přenos dat k našemu lékaři.
S rozvojem umělé inteligence se učící se systémy dostanou i do oblasti počítačových virů. Náznaky tohoto směru jsou patrné již dnes. Viry zkrátka budou stále chytřejší, vynalézavější a učenlivější, i s možností mutace.
Síly a technologie se vyrovnávají. Touhy po moci, energii a zdrojích se tak svým způsobem objevují i v oblasti strojů. Zatím jsme jako druh boj s viry neprohráli a dokážeme s nejrůznějšími druhy infekcí bojovat. Zda to tak ale bude i v oblasti strojů, se přesvědčíme během dalších desítek let.
