Nebýt muziky, dělal bych dneska ředitele fabriky

Ve víru zkoušení a turné s novou kapelou je zpěvák Vlasta Redl, který po několika letech ukončil pauzu a s ní i čekání fanoušků na pořádnou smršť na pódiu. „Držel jsem smutek, ale s tím je teď konec,“ tvrdí písničkář, který ve čtvrtek 19. května vystoupí v olomouckém U-klubu.

Těšíte se do Olomouce?
Určitě. Měl jsem a mám tam kamarády. Kdysi jsem dokonce dost často jezdíval do Skrbně a do Křelova za partou lidí, kterou zajímala stejně jako mě hlavně muzika. Mě v té době ještě nikdo neznal. Zažil jsem tam i nějaké citové záležitosti.

Jak takové výpravy na Hanou vypadaly?
Vždycky jsem přijel na víkend. Poslouchali jsme muziku nebo chodili po bigbítech a různých akcích. Jezdil jsem tam rád. Lidé na Hané jsou jiní než Valaši, věci se tam tak nehrotí. Nezažil jsem tam třeba nevraživost mezi starší a mladší generací. To my jsme si na Valašsku se starými partyzány užili. Dávali nám sežrat všechno, ať už vlasy, muziku, nebo bigbít.

S kapelou vstoupíte na olomoucké pódium po několika letech. Proč ta pauza?
Čtyři a půl roku jsem držel smutek. Nejsem člověk, který by po rozpadu kapely pokračoval, jako by se nic nestalo. Měl jsem s ní spjatou nejen muziku, ale i život. A bylo mi jasné, že skupina, ve které jsem hrál tolik let, dosáhla souhry, kterou můžou překonat jenom elitní muzikanti. Chtěl jsem dát dohromady formaci, která bude hrát ještě o něco líp než ta předchozí. Jinak by to nemělo cenu.

Kdo tedy s vámi do Olomouce přijede?
Domluvil jsem se s Martinem Gašparem a Marcelem Buntajem, což jsou prvotřídní hráči. Buntaj třeba čtrnáct dní zaskakoval se Stingem. Na dechy bude hrát Michal Žáček.

To je sestava velmi podobná skupině Jany Kirschner nebo Petera Lipy… Ano, Jana Kirschner má teď mateřské povinnosti, takže nehraje. Muzikanti jsou na sebe zvyklí, takže nemá cenu nic vymýšlet. Lidská složka v kapele musí fungovat. Bude s námi jezdit i Luboš Javůrek a další kluci, se kterými už jsem spolupracoval.

Budete hrát jen staré pecky, nebo i nové skladby? Poslední deska vám vyšla už před několika lety. Samozřejmě musíme začít s tím repertoárem, který od nás lidé vyžadují. Jakmile se dostaneme na určitou úroveň, kterou považuji za základní metu, pak můžeme dělat nové věci. Určitě to přijde. Vždycky je to o setkávání s lidmi a vzájemné inspiraci. Já jsem se ale teď několik let soustředil na psaní knížky, která je už hotová a teď vychází. Psaní textů nebo básní je trošku jiná disciplína než psaní prózy. Nejsem člověk, který je schopen dělat u psaní ještě desku.

O čem knížka je?
O letitém přátelství se Slávkem Janouškem a Samsonem Lenkem a našich společných výpravách do dalekých krajů nebo třeba na Šumavu. Je to takový cestopis po našem přátelství. Domluvili jsme se, že každý napíše svůj vlastní díl. Všechny se budou jmenovat stejně, jen autor se bude lišit.

Máte vůbec v tom mumraji zkoušení a koncertů čas na jiné věci?
Jak kdy. Vždycky když je mistrovství světa v hokeji a my máme zrovna šňůru, vozíme si obvykle televizory s sebou, ale někdy se to prostě stihnout nedá. Třeba poslední koncert jsme dohráli někdy s koncem první třetiny. Ale když jsme letos hráli s Lotyšskem, měl jsem zrovna jediný volný večer. Tak jsem se před osmou hodinou sebral a odjel do Bratislavy. Byl to úžasný zážitek. Bratislava je vyzdobená a připravená na cizince, kterých tam bylo plno. Zažil jsem úžasná setkání s hloučky Lotyšů, Kanaďanů a Finů.

Vaše maminka je Slovenka. Neměl jste v utkání s východními sousedy dilema, komu fandit?
Neměl. Já si ty zápasy jakožto Čechoslovák v podstatě užívám. Ať vyhraje, kdo vyhraje, já z toho dokážu mít radost. Kdysi jste se zmínil, že se kamarádíte s hokejistou Ujčíkem. Jezdí za vámi ještě?
Nejenom Ujčík, ale i jeho švagr Kucharčik. Taky mistr světa z pětaosmdesátého roku Olda Válek nebo třeba brankář Altrichter, který vychytal Zlínu titul, ten u mě byl mockrát. Známe se s různými sportovci, což je docela normální. Řekl bych, že většina špičkových muzikantů má za sebou i nějakou sportovní minulost. V obou branžích se prosadí spíše soutěživé typy. Člověk musí mít něco v povaze, dá tomu více času a učí se zarputileji. Nemluvě o tom, že musí něco umět. No a ze sportu se člověk učí, že prohry patří k věci. Právě prohry dají často v životě člověku mnohem víc, než výhry.

Která prohra pomohla vám?
Když mě kdysi vyhodili ze školy. Kdyby se to nestalo, dostudoval bych a dneska bych dělal třeba ředitele nějaké chemické továrny jako většina mých spolužáků. Já mám tak konzervativní povahu, že bych nikdy nenašel odvahu odejít ze zajištěné práce do nejistoty uměleckého života. A možná by mi stačilo zahrát si jen tak v partičce s klukama po tancovačkách. Jenomže takhle jsem měl před sebou život u lopaty.

A právě to vás „nakoplo“ k tomu věnovat se muzice naplno?
Když měl za komanče člověk punc, že ho z nějakých důvodů odněkud vyloučili, nebylo to jednoduché. Pár let pak střídá dělnické profese. Nakládá pytle nebo valí sudy a říká si, toto budu dělat celý život? I proto jsem si začal víc hledět muziky. Cítil jsem v ní jedinou šanci, jak život neprožít naštvaně, zakysle a ukřivděně. Člověk tyhle věci považuje za osudovou ránu. Po letech ale nakonec zjistí, že to byl ten největší dar z nebes.