"Nechtěl jsem, aby kluk ztratil tátu" | E15.cz

"Nechtěl jsem, aby kluk ztratil tátu"

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Lukáš Čech nebyl jediný, kdo pomohl zraněnému na sjezdovce. Byl ale první, kdo zastavil, zatímco jiní projížděli okolo.

Hraje fotbal za Novou Ves v krajském přeboru a pracuje v novoměstské firmě na plasty. A ve volném čase pomáhá zraněným, mohl by si Lukáš Čech napsat do životopisu. Pro čtenáře žďárské Sedmičky je Hrdinou roku 2010. Čtyřiadvacetiletý mladík z Křídel se loni na konci února zasloužil o to, že Vítězslav Opálko z pádu na sjezdovce na Harusově kopci vyšel „jen“ s otřesem mozku. Čech u něj zastavil jako první a s pomocí dalších lidí ho pak už s vytaženým jazykem předal zdravotníkům.

Cítíte se jako hrdina?

Ne, necítím. Abych byl hrdina, musel bych k tomu pánovi přijet, sám mu otevřít čelist, vytáhnout jazyk, on by se postavil na nohy a šli bychom pryč. Jen jsem se zachoval, jak jsem se zachovat měl. Ale dá se říct, že my, co jsme u toho byli, jsme hrdinové. Není to jen moje zásluha, velký dík patří manželům Průdkovým.

Jaké se k vám sbíhaly reakce, když jste se objevil mezi nominovanými na Hrdinu roku 2010?

Já jsem to ani nikomu neříkal. Provalilo se to, až když někdo přišel s novinami. Pak se to rozjelo.

Takže jste si kampaň na svoji podporu neudělal?

Ne, ani sám jsem nehlasoval.

A kdo z ostatních šesti nominovaných vás zaujal?

Hodně zajímavé bylo dopadení vraha taxikáře, na druhou stranu, aniž bych to chtěl snižovat, to má kriminalista jako povolání. Když vezmu v potaz dnešní dobu, tak bych dal hlas paní Kalábové, která našla na ulici balík peněz a odevzdala je. Říkala, že tak byla vychovaná, nevím, jak by to dopadlo, kdyby to našel někdo v mém věku. Myslím, že devět z deseti lidí by to nevrátilo.

Čistě teoreticky, jak byste se zachoval vy, kdybyste našel na ulici sto dvacet tisíc a mohl si za to koupit auto, troje kopačky s Messiho podpisem, nebo novou výbavu na hokej?

No nevím. Je to balík peněz. Měl bych ty peníze pořád na očích, kdybych je utratil, asi bych poznal, že se to stát nemělo.

Vzhlížel jste v dětském věku k nějakému idolu?

Životním vzorem je pro mě táta. Díky tomu, jak zvládal rodinnou situaci, když měla máma roztroušenou sklerózu. Měli jsme to těžké, pomáhali nám prarodiče z obou stran. Úplně jsem si představil tu situaci, v jaké by byl syn toho pána, kdybychom ho nezachránili. Že by jejich rodina nebyla kompletní, měl by třeba nového otce, ale už by nikdy neměl pravého tatínka. To vše mě napadlo v ten moment, když jsem viděl sedět u zraněného malého kluka. Věděl jsem, že to tak skončit nesmí.

Jak často se vám ten únorový zážitek ze sjezdovky odehrává v hlavě?

Vzpomenu si na to vždycky, když jedu kolem sjezdovky nebo když na ní jezdím. Určitě bych si na to vzpomněl častěji, kdyby to mělo špatný konec.

Už před vyhlášením městského kola jste mi říkal, že to nebyla vaše první pomoc. O co tehdy šlo?

Nemůžu říct, že jsem smolař, ale vždycky jsem ve správnou dobu na nesprávném místě. Ve Žďáře u polikliniky jsem pomáhal paní, která uklouzla, přisedla si nohu a zlomila si ji. Tenkrát se mi nechtělo jít do školy, tak jsem šel oklikou. Kdo ví, jak dlouho by tam třeba ležela.

Vadí vám pohled na krev?

Někomu to vadí, mně to přijde normální. Už jsem pár zranění a problémů při sportu viděl. Třeba když ve Velkém Meziříčí kluk dostal míčem ránu do břicha, vypadalo to jako nic, jenže pak se už mimo hru najednou skácel. Pomezní rozhodčí mu stačil strčit praporek mezi čelisti, ještě než se dostala do ještě větší křeče. Pak měl vyhráno.

Napadlo vás někdy po těch vašich zkušenostech, že byste šel dělat záchranáře?

Neříkám, že bych znovu nepomohl. Nejhorší zkušenost bývá ta první. Ale abych to musel řešit každý den, to by pro mě nebylo. Jsem rád za tu práci, jakou mám.

Hrajete za fotbalový klub z Nové Vsi krajský přebor. O útočnících se obvykle říká, že rádi filmují. Co kdyby nastala situace, že by vás soupeř ve vápně nefauloval a vy přitom spadl, aniž byste pád úmyslně přihrál. Šel byste za rozhodčím, že to penalta nebyla, aby ji odvolal?

Jsem zvyklý padat, ale ne ve vápně. Když to není kosa, nespadnu. U autových čar jdu klidně na zem, když ucítím ruce. Ale co se týká vápna, tak mi to každý vyčítá. I rozhodčí občas přijde a řekne: Proč jsi nespadl, byla by to penalta.

Žďárský hrdina roku zachránil záchranáře

Vítězslav Opálko z Klatov si loni na konci února užíval první den dovolené na Vysočině. Chtěl učit desetiletého syna jezdit na snowboardu. Místo toho se ze své první jízdy na Harusově kopci probral až po cestě do nemocnice. I když šlo podle jeho slov o opatrnou seznamovací jízdu, při které si chtěl zlehka projet a zmapovat sjezdovku, spadl tak nešťastně, že jej od úrazu neochránila ani helma.

„Znám to jen z vyprávění, přišel jsem k sobě až v sanitce,“ vzpomíná na pondělí 22. února 2010 třicetiletý muž. „Tři dny jsem se silnějším otřesem mozku strávil v nemocnici, zbytek dovolené jsem proležel na pokoji,“ dodává Opálko.

Jsou to životní paradoxy. Opálko pracuje šestým rokem jako zdravotnický záchranář. Teď on sám potřeboval pomoci. Svého hlavního zachránce Lukáše Čecha navštívil hned po propuštění z nemocnice. Už předtím přišla s díky i Opálkova partnerka.

Není těžké uhádnout, že minimálně jeden z hlasů pro vítěze městského kola soutěže byl z Klatov. „Lukáš je hrdina na svém místě, podpořím ho i v dalším kole. I anketa se mi líbí, připomíná lidi, kteří udělali něco navíc,“ oceňuje Opálko.

O Vánocích si vzájemně popřáli. A hlavně: mladík z Křídel prý najde u Opálků vždycky dveře otevřené.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.