V Karlových Varech žije od roku 1954, kdy se sem přistěhoval po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze a dvouleté vojenské službě. Poté, co po okupaci v roce 1968 vystavil s básníkem Karlem Fronem u hlavní pošty sochu a které sám Lokvenc říká Rozpolcený, měl v normalizačních letech jen velmi omezené možnosti své dílo prezentovat. Především prostřednictvím Díla (prodejní galerie Českého fondu výtvarného umění). Této sochy si ze všech svých děl nejvíce považuje.
Po společenských změnách v listopadu 1989 se stal prvním primátorem Karlových Varů.
Na veřejnosti se s jeho dílem mohou lidé setkávat zejména na Zítkově kolonádě, kde vytvořil reliéfy v orchestřišti, na hlavní poště je pak jím vytvořená hlava T. G. Masaryka, v areálu krajského úřadu je jeho plastika. Nebo mohou zajít do jeho Galerie Modrý dům.
V uplynulých dnech oslavil Václav Lokvenc osmdesátku.
„Měl jsem řadu výstav, které například organizovali lidé, kteří si ode mne odvezli sochy, vystavoval jsem v Díle a na různých místech. Ale v Galerii umění je to moje první výstava od jejího vzniku,“ říká Lokvenc.
Mnoho svých děl jste za ta léta prodal. Co návštěvníci vaší retrospektivní výstavy v karlovarské Galerii umění uvidí?
Budou to věci v podstatě od doby, kdy jsem sem přišel až doteď. Není to ale nějaká reprezentativní výstava, protože vystavuji to, co je dosažitelné. Spousta děl, která jsem udělal, je naprosto nedosažitelných, jsou v soukromých sbírkách v celém světě. Na výstavě budou i sochy a věci, které jsem dělal ve volném čase. Zařadil jsem i jednu hodně starou záležitost, z roku 1950, dal jsem to tam schválně. A bude tam i socha, která byla u pošty – Rozpolcený. Správně se jmenuje Ten, který snímá hříchy světa (varianta provedená ve dřevě z majetku Karlovarského muzea, které ji po roce 1989 koupilo – pozn. aut.) A budou tam věci z galerijních sbírek.
Studoval jste akademii, ale také jste se učil litografem.
Do Prahy jsem přijel v roce 1946. Zkoušky na akademii jsem dělal třikrát, po válce tam byl strašný nápor, protože přes válku byly zavřené školy. Na akademii jsem se dostal v roce 1947. Mezitím jsem se v Praze musel živit a bydlet, takže jsem se začal učit litografem. Na pracáku mi tehdy nabídli, že buď můžu dělat řidiče tramvaje nebo jít na litografii. A protože to byl určitým způsobem příbuzný obor, učil jsem se litografem. Dva roky jsem to dělal souběžně s akademií, ale pak už to bylo tak náročné, že jsem to přerušil a nedoučil se.
Vy jste od počátku studoval sochařství?
Začínal jsem jako malíř. Ale protože už tehdy mě to táhlo k sochařině, chodil jsem současně do školy Karla Pokorného, kde jsem s nimi dělal, on mě korigoval a v podstatě mě považoval za svého žáka. Ale jinak jsem studoval u profesora Vladimíra Sychry malířství. V roce 1955, kdy už jsem byl v Karlových Varech, jsem se zúčastnil celostátní soutěže na sochu Karla Purkyně na náměstí v Praze. Dostal jsem třetí cenu, což byl velký úspěch. A tak jsem se začal sochařině věnovat víc.
Je dílo, které jste prodal a pak vám to bylo líto, protože byste si ho nejraději nechal?
Všechny (smích). Například jedna z nejhezčích věcí, které jsem udělal, je v Japonsku. Objednal si ji tu jeden podnikatel a nechal si to tam poslat. To byla pěkná věc z hadce. Je to samozřejmě nedosažitelné, takových věcí je ovšem spousta. Pro mě to byla prostě celoživotní obživa.
Kde máte ve světě sochu nejdále?
Nevím. Sochu mám ve Spojených státech amerických (v Carlsbadu v Kalifornii socha zakladatele města kapitána Johna Frasiera – pozn. aut.), další v Japonsku. Nevím, co je dál. Ale v šedesátých letech šla jedna socha do Austrálie, to bude asi nejdál.
Jak moc dnes pracujete?
Dělám pořád, to nejde přestat. Dělám tak tři hodiny dopoledne, tři hodiny odpoledne. Skoro každý den. Například pro Asociaci českých kameramanů dělám každoročně tři ceny.
