Cestovatel, etnograf a nejvydávanější český spisovatel na světě. Doktor filozofie a práv. Čestný náčelník severoamerického indiánského kmene Kikapú, který mu dal jméno Okima – Ten, který vede. Člověk, jenž ve sto jedenapadesáti cizích zemích strávil téměř dvacet let života. Autor jedenačtyřiceti knih, které ve světě vyšly ve dvě stě devětatřiceti vydáních v celkovém nákladu bezmála sedmnáct milionů výtisků.
A karlovarský patriot.
Tím vším je Miloslav Stingl, který v posledních šesti letech navštívil třikrát Tourfilm. Letos zde kromě čestného občanství dostal také cenu Czechtourismu za propagaci České republiky.
Jaký je váš vztah ke Karlovým Varům, kde jste od roku 1945 prožil mnoho let? Karlovy Vary považuji za svůj domov, i když nejsou mým rodištěm. Prožil jsem tu nejkrásnější léta. Strávil jsem tady sedmnáct let, a kdybych neodešel pracovat do Akademie věd, myslím, že bych tu žil dodnes. Považuji se za karlovarského patriota v tom nejlepším slova smyslu. Tady v republice píšu knihy o cizích zemích, které jsem navštívil, a v zahraničí se naopak snažím vydávat knihy o našich místech. Vydal jsem knížku vysloveně o Karlových Varech, která vyšla několikrát v Německu. Kniha se jmenuje Západočeské lázně, píšu v ní trochu i o Františkových a Mariánských Lázních. Kde můžu, snažím se v cizině dělat Varům ohlas. Nedávno vyšla kniha z podnětu Evropské unie, jmenuje se Kde je v Evropě nejkrásněji. Z každé země Unie byl vybrán jeden autor, který napsal o místě, které ze své země považuje za nejkrásnější, a já jsem napsal opět o Karlových Varech. Jak můžu, tak se do Varů vracím a jdu se podívat na místa, kde jsem bydlel a pracoval, snažím se jet do okrajových částí města. A zavedl jsem, nebo jsem se o to snažil, jméno Karlových Varů do míst, kam by se jinak nedostalo. Jeden ostrov v Mikronésii neměl žádné jméno, žila na něm větší skupina domorodců. A já jsem jim navrhl, ať ho pojmenují Nové Karlovy Vary. Jestli to udělali, to nevím.
Je na zemi místo, kam jste neměl nikdy namířeno? A proč? Snažil jsem se dostat všude, ale nebyl jsem tam, kde nežijí lidé. Pro mě jako etnologa taková místa nejsou vlastně důležitá. A to je tedy Antarktida. Třeba v severní Arktidě jsem ale u Eskymáků byl.
Na svých cestách jste natočil přes pět set hodin obrazového materiálu, který byl ale použitý jen částečně. Například německá veřejnoprávní televize připravila třiatřicetidílný seriál Kolem světa s Miloslavem Stinglem, který pak u nás vysílala Česká televize, pro Slovenskou televizi jste připravil seriál o indiánech, nazvaný Předkové a potomci Vinetua. Větší část obrazových materiálů ale nebyla dosud použita a leží v sejfu. Co s tím materiálem bude? Myslíte, že ho někdy někdo zpracuje?
Materiál existuje, je natočený profesionálním způsobem a profesionální technikou. Byl bych velice rád, kdyby se ho ujal někdo z profesionálů, nějaký režisér nebo střihač. Ten materiál má velkou výhodu – člověk pro něj nemusí nikam jet ani minutu. Stačí ho jen vzít ze sejfu a použít. Je mi líto, že materiál je k dispozici a nikdo ho nevyužije. Doufám, že se to někdy stane. Já sám nemám technické možnosti k jeho zpracování.
Vy jste si z cest nevozil materiální vzpomínky v podobě různých domorodých předmětů nebo oblečení, ale sbíral jste vždy folklor, pohádky, náboženské představy, filozofii a sociální vztahy jednotlivých kmenů. Myslíte, že jsou kmeny, které dnes už neexistují a svědectví o nich je zachyceno už jen ve vašich knihách? To si opravdu myslím. Já jsem navštívil několik kmenů, které už přestaly fyzicky existovat. Ale to, co po nich zůstane a co bude trvalou hodnotou, jsou právě ony záznamy, pohádky, folklor. Je to kulturní dědictví a zůstane tu zaznamenané zásluhou cestovatelů, kteří k tomu mají vztah. Napsal jsem kdysi velkou práci o náboženství a duchovní kultuře aurakánských indiánů, kteří si sami říkají Mapučové. Žijí v Chile a Argentině. V práci jsem soustředil věci, které dneska už Mapučové sami „nepěstují“, protože jsou vlastně katolíci. Jednou pro ně moje práce bude zdrojem poznání jejich vlastní kultury. Já se teď velice soustřeďuji na domorodá náboženství. Připravuji o nich velkou knihu.
Viděl jste se ještě s indiány Kikapú nebo jste s nimi v nějakém kontaktu? V užším, i když zprostředkovaném kontaktu s nimi jsem, je to moje rodina. To, že si mne zvolili náčelníkem, považuji za obrovské vyznamenání. Dosáhl jsem v životě různých ocenění, ale ničeho si tak nevážím jako toho, že nějaký kmen mě považoval za člověka, který si zaslouží být jejich náčelníkem. Chci za nimi vyrazit příští rok, ale jednak jsou tyto cesty finančně náročné – já jsem nikdy neměl žádného sponzora – a také jsou fyzicky náročné. A mně léta jdou… Jsem ale v kontaktu i s řadou jiných indiánských kmenů a s řadou obyvatel Oceánie. Je to moje celoživotní láska, povolání a řekl bych, že i poslání.
Co nejcennějšího vám cestování dalo? Dá se to nějak shrnout? Pochopení, že všichni lidé jsme stejní. Stejně dobří, stejně špatní. Cestovatelství mě dovedlo k přesvědčení, že se nedělíme na různé národy, ale že jsme všichni jeden národ zeměkoule. Existuje nějaký slovník poučení a tam se mě ptali, jestli mám nějaké heslo nebo motto. Já jsem si od původních Havajců přivezl takovou moudrost – Nade všechny národy je lidství. A to je to moje životní přesvědčení.
