Za dobu, co slouží u hodonínských hasičů, pomohl Jiří Šebesta zachránit desítky lidských životů. Přitom sám několikrát riskoval ten svůj. „Když jsme hasili v rodinném domku v Dubňanech, začala se kolem nás ozývat střelba. Až potom jsme zjistili, že půda byla plná munice,“ vzpomíná Šebesta, který je další osobností seriálu Generace 77.
Nebezpečí mu hrozilo také při požáru v břeclavském Gumotexu, když na něj ze stropu začala padat omítka. Do práce proto nosí talisman, který ho ochraňuje. Je to křížek, který dostal od své tchyně. „Sice bych ho v práci nosit neměl, ale z krku ho nikdy nesundávám. Přináší mi štěstí,“ říká Šebesta.
Určitá míra strachu je ale podle něj dobrá. „Kdo říká, že se nikdy nebojí, není normální a tuhle práci by neměl vůbec dělat. Strach a stres nás totiž motivuje k lepším výkonům,“ myslí si hasič z Hodonína.
Kromě nebezpečných situací, ve kterých šlo Jiřímu Šebestovi o život, se mu do paměti nesmazatelně vryly i další nepříjemné zážitky. Nemůže třeba zapomenout na dopravní nehodu, která se stala už před deseti lety. „Přijeli jsme k bouračce, při které se na auto převrátil kamion. První, co jsem uviděl, byla prázdná dětská autosedačka. Celou tu dobu, co jsme auto vyprošťovali, jsem nevěděl, jestli to dítě neuvidím někde ležet mrtvé. Naštěstí se ukázalo, že jeho matka cestovala v autě sama,“ vypráví Šebesta.
Černý humor jako lék
Setkávat se každý den se smrtí už je pro něj přirozenou součástí života. „Nevnímám to tolik osobně, jako kdybych ty lidi znal. Dopravní nehody mi nevadí, ale nerad jezdím k někomu, kdo se utopil. To už totiž všichni víme, že tomu člověku nemůžete pomoct. U bouračky jde sice o vteřiny a pracujeme ve velkém stresu, ale aspoň můžeme ještě někoho zachránit,“ popisuje svoje pocity.
Na silnicích často vidí skutečně nepříjemné věci. „Řešíme to s kluky černým humorem. Je to určitě lepší způsob, než to dusit v sobě. To nám potvrdil i náš psycholog,“ říká Šebesta.
Práce u hasičů ho poznamenala i jinak. „Jsem určitě opatrnější, než jsem býval předtím. Když víte, co všechno se může stát, dáváte si mnohem větší pozor,“ říká Šebesta.
Velitel hodonínských hasičů Martin Červenka Šebestovu práci chválí. Popisuje ho jako pracovitého člověka s přirozenou autoritou. „Má velmi dobré organizační schopnosti a také vztahy s nadřízenými a dalšími kolegy. Směna pod jeho vedením pravidelně dosahuje velmi dobrých výsledků. Vždycky dbá o perfektní reprezentaci sboru a je pevnou oporou i pro nově nastupující hasiče,“ popisuje jeho práci Červenka.
Hasiče chtěl Šebesta dělat už jako malý kluk. „Máme to v rodině. Požáry hasil už můj otec, který u téhle profese vydržel třicet let. U hasičů pracuje i můj strýc. A tak jsem nad tím moc dlouho nepřemýšlel. Už na střední škole jsem měl ve výběru povolání jasno,“ tvrdí hodonínský hasič.
A jeho práce se líbí i jeho manželce Lucii, i když z trochu jiného důvodu. „Pro manželovu uniformu mám slabost. Je v ní prostě sexy. Vždycky se mi líbili muži v uniformě a teď mám jednoho doma,“ říká žena, která ale uznává, že se o manžela občas bojí.
Jejího muže na jeho práci spíš než uniforma láká to, že se v ní vyhne stereotypu. „Nemám rád jednotvárnou práci a u hasičů je každý den jiný. Někdy toho máme hodně a jindy se ven ani nedostaneme. Jako rekord jsem zažil jedenáct výjezdů za směnu. Bylo to v době povodní a k tomu se ještě přidaly požáry. V šest hodin jsem si dal kafe do mikrovlnky a vytáhl ho až v jednu hodinu v noci. Do té doby jsem na něj prostě neměl čas,“ vzpomíná Šebesta.
K popisu jeho práce patří kromě hašení požárů a zásahů u dopravních nehod také řešení nejrůznějších havárií a úniků vody nebo plynu. „Děláme ale i jednodušší věci, jako je třeba shazování sněhu ze střech nebo likvidace agresivních včel nebo vos,“ vyjmenovává část ze svých pracovních povinností.
Práce na laně
Součástí jeho zaměstnání je ale i to, že pracuje jako instruktor lezecké techniky.
„Protože je všude kolem rovina, zásahy s lezeckou výbavou skoro neděláme. Jednou jsme pomocí lana sundávali mrtvého člověka, který zkolaboval na půdě. Častější jsou spíš případy, kdy někoho na laně vytahujeme ze studny.“ Lezení po skalách se dříve věnoval ve volném čase, teď už mu na to ale nezbývá čas. Na práci hasiče je podle něj nejtěžší to, že je náročná fyzicky i psychicky. Často se mění technické postupy, používané přístroje i materiály, a tak je pořád v čem se zdokonalovat.
Ve volném čase se věnuje hlavně své rodině. Kromě dobrých filmů a muziky relaxuje také sportem.
„Baví mě hlavně turistika, squash nebo jízda na kole,“ vyjmenovává otec dvou dětí svoje záliby. Kristova léta, která oslaví už letos v listopadu, jsou pro něj jenom číslo, které stejně nemůže nijak ovlivnit. „Narozeniny oslavím s rodinou, ale nijak zvlášť je asi prožívat nebudu,“ uzavírá Šebesta.
