Most / Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček. Bez zaváhání tento jazykolam vychrlí doktor medicíny Fathee Alnaggar i jeho kolega Grigorij Timofeev.
Přestože jejich přízvuk je slyšet hodně, tuhle českou raritu a tvrdý oříšek pro cizince, písmeno ř, zvládají lépe než řada rodilých Čechů.
„Když jsem po gymnáziu získal stipendium, přijel jsem nejprve do Mariánských Lázní na rok do jazykové školy. Bál jsem se, že češtinu nezvládnu. Ale když žijete mezi samými Čechy a sledujete televizi, pochopíte jazyk lépe. Přesto jsme na konci uspěli z Jemenu jen dva, zbylá pětice musela odjet domů. Česká gramatika je opravdu moc těžká,“ říká Fathee Alnaggar.
Do Čech přijel mladý student z jihu Jemenu v srpnu 1989, tedy chvíli před sametovou revolucí. „Bylo krásně, a dokonce jsem byl překvapený, jak je tu dlouhý den. Pak přišel podzim a to už bylo horší. Nemám rád studený vítr a sychravé počasí, kdy je vám pocitově chladněji, než v zimě,“ vysvětluje lékař, jenž vyrůstal u moře.
„Když jsem byl malý, učil jsem se, že rok má čtyři roční období, ale nevěřil jsem tomu. Pochopil jsem až tady. A v momentě, kdy jsem poprvé viděl sníh, jsem měl pusu otevřenou dokořán. Mám rád pěknou zimu, když jsou lidé zachumlaní v krásném oblečení, svítí slunce a všude se třpytí bílý sníh,“ představuje si Alnaggar. Se svými dětmi chodí sáňkovat na svah za dům.
Po roční jazykové škole zamířil student ze západních Čech na Moravu, do Brna na Masarykovu univerzitu.
„Lidi na Moravě si nemůžu vynachválit. Jsou příjemní. Dodnes vidím ten rozdíl mezi Moravou a severem Čech. Komunikace tady hrozně vázne, lidé jsou uzavření. Myslím, že je to tím, že tu nikdo nemá hluboké kořeny jako na Moravě. Všichni se sem přistěhovali, nemají tradice. A bude trvat dlouho, než se to změní. Protože mladí odsud odcházejí kvůli práci,“ uvažuje specialista na choroby trávicího ústrojí, který žije v Česku už jedenadvacet let.
Za tu dobu se setkal jen s minimem narážek na svůj původ. „Teď zrovna 11. září. Byl jsem s rodinou na Benediktu, kolem šla skupinka extremistů, prohodili něco o muslimech, když nás viděli,“ vypráví Alnaggar.
Práce rozhodla
Přestože má na Moravu jen nejlepší vzpomínky, rodinu založil v Mostě a i jeho syn a dcera se narodili v mostecké porodnici. Je vděčný, že si zde mohl udělat vysněnou atestaci a má tu specializované pracoviště.
„Svoji ženu jsem si vzal v Jemenu. Známe se od dětství. Netušil jsem, že z nás jednou budou manželé. Když začala studovat medicínu v Jemenu, začali jsme si víc psát, potkávali se, když jsem jezdil domů na prázdniny. Od roku 2000 jsme si mohli začít dopisovat po internetu. Po svatbě jsme se pak rozhodovali, kde budeme žít. Chtěl jsem se dál vzdělávat, takže jsme se rozhodli, že pojedeme oba do Čech. Mám tu práci, zázemí. České zdravotnictví je, na rozdíl od jemenského zdarma, což oceníte hlavně, když máte děti,“ podotýká Alnaggar.
Jako muslim dodržuje Alnaggar s rodinou všechna pravidla a zvyky. Nejí vepřové maso, ale zamiloval si hovězí guláš. „Mí přátelé vědí, že vepřové nesmím, a v restauraci je velký výběr. Co mám ale nejraději, je štrúdl. Kamarádi mi ho na koleji nosili každou neděli,“ vzpomíná Alnaggar.
Naopak ho neoslovil vánoční kapr. „V Jemenu jsou ryby základem jídelníčku, ale kapr mi nechutná. Je moc tučný,“ vysvětluje lékař.
Přestože jeho rodina Vánoce neslaví, kvůli dětem kupují několik dárků, aby se děti mezi ostatními necítily odstrčené. „Oslavy si navíc užívají ve školce,“ dodává Alnaggar.
Mezinárodní svátky
Různé svátky si díky pobytu v Česku užívá i Grigorij Timofeev. Před sedmadvaceti lety se narodil v uzbekistánském Taškentu. „Mé vyznání je pravoslavné. Jezdím kvůli tomu buď do Prahy nebo Karlových Varů. Už se moc těším, až tu postaví pravoslavný kostel,“ říká Timofeev.
K českým svátkům nemá daleko. Vánoce mají pravoslavní také, jenže je oslavují v lednu.
„Takže je tu slavím dvakrát. Mám v Praze moc dobrého kamaráda, který mi ukazuje všechny české tradice. Dal mi cukroví, na Velikonoce upletl pomlázku. Vajíčka zdobíme také, ale jinou technikou, zato nepečeme beránka. Občas slavím i čínský Nový rok díky kamarádům, které jsem měl v Taškentu. A tím, že se nám posunul kalendář, slavíme Nový rok dvakrát, původní datum mi totiž zůstalo v paměti. Čím více svátků, tím lépe,“ směje se mladý lékař.
Do Čech přiletěl po studiu na taškentské medicínské akademii. „Chtěl jsem poznat svět. A protože čeština je nejbližší k ruštině i práce je tu podobná, přijel jsem do Prahy. Vůbec jsem tehdy netušil, jak hluboko zakořeněný odpor mají někteří vůči bývalým zemím Sovětského svazu. Většina lidí se ke mně ale chová příjemně,“ vypozoroval během dvou let Timofeev.
Rok si musel vyřizovat papíry, než mu uznali diplom. „Všechno tu funguje úplně jinak než u nás. Je to tu hektické. Ještě, že mám hodně práce a nemám čas, aby se mi tolik stýskalo,“ vysvětluje Timofeev. Přesto mu rodina velmi chybí.
Od příjezdu do Čech nebyl doma. „Možná tam pojedu konečně na Silvestra,“ těší se.
Chybí mu i tradiční jídlo. „Třeba šašliky. I když je tu seženete, jsou jiné. Ale moc si tu pochutnávám na pivu a mase. Ať si dám jakékoliv, je výborné. Když jsem přijel poprvé do Prahy, šli jsme do hospody a já objednal jídlo, aniž bych věděl, že je to porce pro víc lidí. Jedl jsem to celý večer a spořádal všechno. Lidé okolo na mě koukali a říkali, kdo to přijel do Čech tak hladový,“ směje se při vzpomínce.
Úsměv mu naopak zamrzl na ústech, když ochutnal utopence s cibulí. Čekal, že to bude něco na způsob šašliků. Netušil, že jsou tak kyselé.
Jestli zůstane Timofeev v Česku po zbytek života, ještě netuší. „Když si tu najdu manželku, tak ano. Zatím jsem si ale pořídil z útulku jen psa, protože se mi stýskalo po tom mém, který zůstal v Uzbekistánu,“ vysvětluje lékař.
