Nejstarší škola pro psy, kteří jso u lepší než detektor

Než začali pátrat po pohřešované devítileté Anně Janatkové z pražské Troje, školili se někteří z policejních psů v Býchorech. Zanedlouho se do vesnice na dohled od Kolína vrátí: dvoutýdenní až dvacetitýdenní kurzy totiž služební psi musejí absolvovat pravidelně, v některých případech po roce, v jiných po dvou letech.
Býchory jsou jedním ze čtyř výcvikových středisek služebních psů v Česku. „Z celého kvarteta jsme nejstarším členem,“ říká vedoucí, major Jaroslav Labuta. Historie na člověka dýchne už u vstupu do areálu. Pohled příchozích upoutá kamenný památník, který připomíná „věrnou službu psa člověku“, jak se píše v oficiálních materiálech střediska. Obelisk stojí v Býchorech od roku 1958 – šest let před tím středisko v obci vzniklo.
„Naše kapacita je čtyřicet lůžek a pětačtyřicet kotců pro služební psy,“ říká Labuta. „V současné době je tady ubytovaných šestatřicet psovodů.“
Psi, nejčastěji němečtí a belgičtí ovčáci, se u Kolína učí zvládat základní dovednosti. A také „nadstavbu“. Existují čtyřnozí pracanti pro hlídkovou a pátrací službu, experti na vyhledávání výbušnin, drog, zbraní, osob, mrtvol a stop těkavých látek na místě požáru – tak se určuje, jestli někdo oheň založil úmyslně. Podle toho se psi dělí do jednotlivých kurzů. V Býchorech jich provozují celkem dvaadvacet typů, ročně se tady vyškolí dvě stě padesát psovodů se psy. A to nejen pro státní policii, ale také pro armádu, vězeňskou službu, vojenskou policii a městskou policii.
Adepti na služební psy vycházejí z chovných stanic, které jsou v Česku pro policii dvě – v Prackovicích nad Labem a v Domažlicích. „Například na vyhledávání drog se využívají vášniví aportéři. Pracuje se s nimi tak, že míček dostane pach drogy. Tím se psovi obě věci spojí: když najde drogu, může si hrát. Je to pro něj odměna jako pro nás peníze,“ přibližuje Labuta. To, že by se pes mohl stát na opiátu závislý, je podle něj nesmysl. „Jde jen o pach, nic nešňupe. A hlavně – on chce ten míček, ne drogu,“ doplňuje nadpraporčík Jaromír Vácha, velmi úspěšný psovod a v Býchorech Labutův zástupce.
„Podobně jako s míčkem se to praktikuje se žrádlem. Extrémně žraví psi se hodí hlavně na pátrání po výbušninách, tam jsou potřeba především klidné typy zvířat,“ říká Labuta. „Psovod musí mít vyvinutý cit, aby všechno tohle posoudil a správně rozhodl,“ upozorňuje Vácha. Kurzy v terénu se odehrávají takřka na jakémkoli místě, které člověka napadne: na letištích, vrakovištích, v lesích, na lodích, v místnostech… „Pes musí znát co nejvíc prostředí, aby ho nic nepřekvapilo,“ říkají Labuta s Váchou.
Každý pes za den zvládne jiný počet jednotlivých cvičení, záleží také na tom, jak dlouho to které trvá. K tomu, aby byl čtyřnohý „policista“ či „voják“ úspěšný, je důležitá i jeho souhra s psovodem. „Musejí si takzvaně sednout,“ líčí Vácha. A říká, že s chytrými psy se paradoxně nepracuje nejlépe. „Nenechají se přelstít, naopak se snaží obejít on vás.“

Pes objevil tisícileté pohřebiště

I proto bývá podle odborníků televizní zpracování práce policejních psů mnohdy přitažené za vlasy, jako například v případě populárního seriálu Komisař Rex. „Pes totiž nemůže sám uvažovat, protože – na rozdíl od člověka – nemá druhou signální soustavu. Ale chápu, že tohle scénáristé neřeší,“ říká Labuta. Dispozice k práci však mají psi obrovské. „Mají mnohonásobně lepší čich než člověk. Pro příklad: hodil jsem psovi granuli a on ji z pěti metrů ucítil,“ říká Vácha. A to je jen „slabý odvar“ schopností špičkových služebních psů. „V jednom z testů pes porazil detektor na výbušniny. Zatímco on nepatrnou částečku ucítil, přístroj ji nezaregistroval,“ vypráví Labuta.
O psech pro vyhledávání mrtvol, kteří jsou v Česku jen tři, je zase známé, že nebožtíka cítí léta po smrti. „Americké lektorce našel pes tři tisíce let staré pohřebiště,“ říká Labuta.
Psí specialisty v akci může kromě profesionálů sledovat i laická veřejnost. „Ročně děláme dvacet až třicet ukázek. Například při dětských dnech,“ uvádí Labuta.