Nejtenčí dům, Pisa i madona Liebiegů
Vypadali dost zvláštně, když jednoho podzimního večera s metrem v ruce přeměřovali domy za libereckým Sokolovským náměstím. Hledali ten nejtenčí. A taky ho našli. Stojí obrostlý břečťanem v ulici Na Schůdkách a z profilu má čtyři metry a čtyřicet centimetrů.
„Je tak hubený, že se do něj nevešla ani chodba, jen postranní schodiště, a pokoje má za sebou navlečené jako korály,“ říká spisovatel, extajemník libereckého magistrátu a současný tajemník jablonecké radnice Marek Řeháček.
On a jeho spolupoutník, kreslíř, grafik a nakladatel Petr Ferdyš Polda, pátrali měsíce po perličkách z historie Liberce, jeho záhadách i úchylnostech.
„Chtěli jsme upozornit na pozoruhodnosti, které mají lidé u nosu, a přece si jich nevšimnou. Ukázat na místa, do kterých se nedostanou, nebo na věci, které se změnily v čase a mají úžasné příběhy,“ říká Řeháček.
Blázni s pásmem
Na pátrající dvojici lidé často koukali dost divně. „Jako když jsme hledali nejužší dům. Za soumraku a v mlze jsme lezli po zahradách libereckých Stínadel, pásmem obtáčeli baráky a snažili se nepůsobit jako zloději,“ říká Řeháček.
Kniha, v pořadí již druhá, vypráví necelé tři desítky příběhů, které původně vycházely na pokračování v Kalendáři Liberecka.
Do pikantností v druhém díle zařadili i Vratislavice nad Nisou. Například záhadný erb ve vratislavském kostele, který nepatří k žádné známé šlechtě, nebo vodárenskou a zauhlovací věž v bývalém Bytexu.
„Vypadá jako prapravnučka té v Pise: stejný tvar, stejná dispozice pater, stejné oblouky, jen stojí rovně a je o tři čtvrtiny tisíciletí mladší,“ líčí Řeháček.
Madona Liebiegová
V zajímavostech najdou čtenáři například povídání o madoně nad vchodem do Liebiegova zámečku v Jablonecké ulici. Madona to je a není. Má totiž dvě děti. Sochař ji možná vytvořil podle živé předlohy. Paní Marie Idy Liebiegové, manželky továrníka a stavitele vily Theodora Liebiega. „Madona je nápadně podobná jeho paní a v době, kdy socha vznikala, měla zrovna dvě děti. K nim pak přibyly tři další,“ upřesňuje Řeháček.
Kniha vypráví i příběhy starých lázní a kašny u radnice. „Nikdy nezapomenu, jak jsme hledali místo, kde by měla stát. Chlapi z údržby stloukli dřevěný rám a běhali s ním po náměstí. Na balkoně stáli radní a volali: kus doleva, dopředu, doprava. Nakonec se dohodli, ale předtím to trvalo deset let,“ poznamenal Řeháček.
Každý příběh doprovází kresba Petra Poldy. „S jednou jsem ho ale vyhodil. To když chtěl, abych překreslil desku ze starých lázní se jmény všech, kdo se ke stavbě přichomýtli. Byla by to práce na několik týdnů a já na ni měl pár dnů,“ vzpomíná Polda.
Červenou mramorovou desku v lázních Franze Josefa I. objevil Řeháček náhodou. Byla zamalovaná a nahozená štukem. „Když lázně koupilo město, všiml jsem si bílé desky v chodbě. Zavolal jsem jednoho z party vyklízečů a poslal ho, ať do ní rýpne. Pan Džobák rýpl a objevil se kus nápisu. Očistil ho a vyloupla se nádherná mramorová deska s věnováním císaři Františku Josefovi a všem, kdo se na výstavbě lázní podíleli. Takže vlastně největší zásluhu má pan Džobák,“ doplnil Řeháček.
Liberecké zajímavosti vycházejí v Kalendáři dál. A už se rýsuje kniha třetí. „A protože na prvním dílu je vitráž Paní Liberec ze schodů na radnici, na druhém okno z Radničního sklípku, bude na obalu třetí knihy zase vitráž. Tentokrát z obřadní síně staré radnice,“ dodal Řeháček.
