Do kina, na výstavu a nebo jen tak posedět. Jenže kam? Sedmička se pokusila zjistit, kam chodili Frýdečané a Místečané před dvaceti lety randit, kam zamířili za zábavou, co se hrálo v kině a kde bývaly nejlepší diskotéky. „Konec osmdesátých let už byl uvolněnější. Na kultuře to bylo znát,“ podotýká současný šéf Muzea Beskyd Miloš Kuliha.
Několik kin na výběr
Na rozdíl ode dneška byl Frýdek-Místek v devětaosmdesátém roce městem kin. Zatímco dnes hraje pouze jedno, tehdy jich bylo na poměrně malém území několik. „Kina ve městě patřila do režie Okresní správy kin. Zhruba do pětaosmdesátého roku. Pak připadla pod Městskou správu kulturních zařízení,“
říká pracovník Muzea Beskyd Jaromír Polášek. „Nejkrásnější bylo kino Slovan, které platilo za premiérový biograf. Hledali byste ho asi tam, kde dnes stojí Rubikova křižovatka. Mělo krásnou dobovou fasádu. Jenže ta neodpovídala komunistickým představám, a tak střechu i čelo srovnali do pravých úhlů a z někdejší chlouby se stala tuctová krabice. Tu v osmdesátém roce zavřeli a brzy nato zbourali úplně,“ vzpomíná Polášek. Před dvaceti lety nabízelo kromě Vlasti a Bezruče pravidelný program i kino ve Skalici, Sviadnově, Staříči a Chlebovicích. Za zmínku stojí také kino Permon vedle Selika, které se po revoluci stalo diskotékou. To ale bylo pořád málo. Další kino mělo vyrůst pod dnešním Zámeckým áměstím u Revoluční třídy. Komunisté z toho zamýšleli udělat středisko pro mládež. Stavělo se do jedenadevadesátého roku a pak radnice výstavbu přerušila. Chybělo okolo sedmnácti milionů na jeho dokončení. Hrubý skelet nakonec nahradil Kaufland.
Bude mi čtrnáct, řekněte mi o Leninovi
Zevlování po slídlišti, flákání a nicnedělání. Tohle se mládeži netrpělo. Především školáky a jejich volný čas usměrňovaly kulturní instituce, které pro ně pořádaly různé kroužky a přednášky. Okresní kulturní středisko zajišťovalo například kulturu pro školy. Další organizace, která se snažila lidem vštěpovat
to správné socialistické smýšlení, byla Socialistická akademie. „Připravovala například přednášky pro mládež. Velký zájem měli lidé o různé cestopisné nebo zdravotnické přednášky. Hodně je zajímalo
taky zahrádkaření,“ vzpomíná si Helena Bonková, která v tehdejší Socialistické akademii pracovala.
Akademie však připravovala i besedy s významnými politiky a nebo pořádala přednášky pro konkrétní věkovou skupinu. „Čtrnáctiletým se vysvětlovalo, jak se chová správný občan Československé
socialistické republiky, kdo byl Lenin a k čemu slouží občanský průkaz,“ popisuje Polášek.
On sám patřil pod Socialistickou akademii jako historik. Jedna z besed se koncem osmdesátých let
vymkla jeho kontrole, jak sám říká, a do revoluce dostal „zaracha“. „Stalo se to na zemědělském učilišti.
Srovnával jsem dobové fotky Frýdku-Místku se současnými a najednou začal jeden student vykřikovat:
„Bijte komunisty!“ Vyšetřovala mě potom krajská komise. Obvinili mě, že jsem nezvládl situaci a připustil
hanobení socialistické společnosti,“ říká Polášek.
Divadlo i výtvarno se začalo rozvolňovat
Současný šéf Muzea Beskyd Miloš Kuliha pracoval v devětaosmdesátém roce v Kulturním domě
Válcoven plechu. „Největší perlička z té doby byla výstava obrazů frýdecko-místeckého výtvarníka Miroslava Tepera a Blanky Bohdanové, která začínala v den generální stávky. Ve sklepě kulturáku jsme
rozsvítili svíčky, a zahájili tak vlastní protestakci. Bylo to velmi emotivní. Výstavu jsme vezli v pohnuté době 21. listopadu z Prahy. Osobně jsem se s paní Bohdanovou setkal a taky s Martou Kubišovou. Zažil
jsem dvakrát Václavák plný lidí a divadelní revoluční večer v Ypsilonce. To bylo nezapomenutelné,“ vzpomíná Kuliha.
Ještě předtím nabídl kulturní dům v tomtéž roce několik atraktivních divadelních představení.
„Divadlo Semafor tady odehrálo třikrát Doktora Johana Fausta, z toho poslední byla derniéra. Semafor dvakrát přijel i s představením S Pydlou v zádech. Pepa Dvořák, který sem jezdil každý rok, tehdy předvedl úžasný výkon s Janou Paulovou,“ líčí Kuliha. Zmiňuje i hru Sebevrah, s níž přicestovala v červnu pražská Ypsilonka. „Kaiser, Dejdar a Lábus byli jedineční. Představení zahráli dvakrát, ale skončilo to fiaskem. Komunistická vrchnost kritizovala jejich přílišnou otevřenost. Od nespokojených diváků chodily otevřené dopisy na Okresní výbor KSČ a někteřípsali i do Ypsilonky. Prostě ostuda,“ vypráví Kuliha. Zaměstnanci kulturního domu mimoto pravidelně pořádali spolu s odboráři Dolu Staříč
a Mostárny různé soutěžní pořady. „Pamatuji si, jak jsme se právě na jednom večeru dozvěděli, že všichni členové Ústředního výboru KSČ složili své funkce. Byla to opravdu zvláštní atmosféra, když se ta
zpráva šířila sálem,“ líčí Miloš Kuliha.
Do haly za pohybem
i za kulturou
Víceúčelová sportovní hala byla před dvaceti lety nejen sportovním, ale také vyhledávaným kulturním stánkem. Každý měsíc tu vystupovala některá z popových československých hvězd. Kronika haly
tak obsahuje podpisy a pochvalné formulky od Marcely Holanové, Ivety Bartošové, Dalibora Jandy nebo Joža Ráže.
Nebruslit v protisměru,
nehrát na honěnou
„Jedna akce střídala druhou. Hala bývala pravidelně plná lidí,“ vzpomíná Jaroslav Paseka, někdejší zaměstnanec haly. Doslova společenskou událostí bývalo před revolucí bruslení pro veřejnost. „Lidé tady mrzli přede dveřmi, protože museli stát dlouhou frontu, aby se dostali dovnitř. Dnes už je návštěvnost tak poloviční. Nadruhou stranu teď máme oddělené bruslení rodičů s dětmi a dospělých. Je to bezpečnější než dřív. Funguje tu dokonce krasobruslařský kroužek, což kdysi nebývalo,“ srovnává Alena Bačová, která pracuje v hale léta jako rolbařka. Bruslení byla oblíbená kratochvíle nejen pro rodiče s dětmi, ale také pro dospívající, kteří sem chodili randit. „Holky se tu často seznamovaly s
kluky, páry jezdily ruku v ruce, a i když jsme to bedlivě hlídali, občas jsme nějakou dvojici nachytali někde v zákulisí, jak to už trochu přehání,“ přidává perličku někdejší vedoucí provozu Bronislav Harabiš.
Do rytmu bruslařům vyhrával dopoledne Josef Kmošťák. „Ráno chodívali bruslit školáci. Místo tělocviku. Pouštěl jsem jim taneční hudbu z kazety,“ loví ve vzpomínkách Kmošťák. Odpoledne a večer ho přicházel vystřídat kolega Milan Lúčan, který byl v té době v invalidním důchodu. „Pan Lúčan
měl v té době okolo šedesáti let a bral to jako trénink. Krásně jsem se na tom procvičil. Písničky prokládal různými průpovídkami,“ dodává Harabiš. Na jeho hlášení si vzpomenou jistě všichni, kteří bruslení navštěvovali: „Změníme směr bruslení, nikdo nebruslí v protisměru, nikdo nehraje na honěnou.“
Lúčanův hlas návštěvníky přesměroval několikrát za hodinu, aby se jim z neustálého kroužení netočila hlava.
V bufetu čaj a párek s chlebem
Pár minut před koncem každého veřejného bruslení se do šaten nahrnuly desítky bruslařů a sváděly boj o lepší místo ve frontě na výdej svršků. „Trvalo i desítky minut, než jsme je dostali,“ vzpomíná Šárka Hrabovská. V bufetu byl k dostání čaj, rum a také párek s chlebem. „Vnitřek haly se moc od té
doby nezměnil,“ shrnuje Bronislav Harabiš.
