Lidé ji potkávají jako organizátorku hudebních akcí, nebo obklopenou romskými dětmi. Vždy se širokým úsměvem. Pavla Kohelová předává viry dobré nálady v komunitním centru Cheiron T, mezi kolegy ve sdružení SLUNOWRAT Tábor a hlavně v rodině. Času stráveného s ní si velmi cení. „Uvědomuju, že každodenní maličkosti mohou být jednou nenahraditelným střípkem minulosti, pro který jsme nedokázali v pravou chvíli žít,“ říká.
Právě máte za sebou organizaci už čtvrtého ročníku romského festivalu Kerekate v Táboře. Přibližte atmosféru těm, kteří na něm nebyli. Lidé hráli a tančili nejen na podiu, ale také v hledišti, na lavičkách, mezi stromy. Moc mě potěšilo setkání s Máriem Biháry a jeho kapelou Bachtale Apsa. Potvrdilo se mi, že Bohem nadaní jedinci jsou také často bez předsudků se vstřícným projevem k druhým. Ale to celé by nebylo bez ochotných a schopných lidí z našeho sdružení, kteří se mnou do Kerekate každý rok znovu jdou. Potěšilo mě, že přišlo i plno návštěvníků z neromského prostředí.
S Romy pracujete už čtyři roky. Co vás u práce v centru Cheiron T drží?
Vyjádřila bych to slovem achaĺipen – porozumění ve smyslu dvou odlišných kultur, zvyků, způsobu myšlení, které se ale mohou setkat a vzájemně inspirovat.
V práci, kterou děláte často dochází k vyhoření, ztrátě motivace, nedostatku zpětné vazby. Jak se vyrovnáváte s tím, že ne vždy je vidět pokrok?
Ty kroky jsou někdy malé, ale pro mě zásadní. Vidím je hlavně v odpolední školičce pro děti ze sociálně slabých rodin, nebo naposledy v iniciativě dvou romských tátů. Ti se rozhodli pohnout vlastním životem a přišli za námi, abychom je podpořili. Některé věci najednou dozrály. Dnešní doba je zběsilá, zaměřená na výkon. O to víc potřebuju vnímat i malé změny, malý pokrok.
Vaše jméno je v Táboře spojené s hudebními akcemi různých žánrů. Co posloucháte nejradši?
Zuzanu Navarovou, Stevieho Wondera, Yvonne Sanchez, Phila Collinse, Dire Straits, Dvořáka, Mahlera, Mariána Vargu, Jarret, ZVA 12-28 band. Vlastní představy realizuju s kapelou Spadané listí a Babylon. Píšu písně a zpívám. Musím říct, že hudba je pro mě radost nad radost. Táta je profesionální violoncellista, muzika doma zněla od rána do večera, vždy překračovala žánry a nedala se chytit do pastičky jednoznačných vymezení. Láska k hudbě je nejlepší dědictví, jakého se mi mohlo od táty dostat.
A jaké dědictví vám předala maminka? Kromě hudby nás vybavila jedinečnou knihovnou. Jiné děti usínaly při pohádkách. Já chodila spát s Iljou Muromcem a rytíři staré Francie. Když měl uspávací povinnost táta, tak s Erbenovým Vodníkem. Mám ráda ruskou literaturu, skvosty poezie od Mariny Cvetajevové. Zaujala mě kniha Radky Dennemarkové Smrt, nebudeš se báti. Teď čtu povídky romské spisovatelky Eleny Lackové. Stále aktuální je pro mne Hrubínova Romance pro křídlovku. Z lásky ke knihám se ráda zatoulám do antikvariátu.
Hudba, knihy, sociální práce. Co ještě zajímá renesanční Pavlu Kohelovou?
Gabréta. To je starý název pro Šumavu. Vracím se tam i do jiných částí Sudet. Zajímají mě zpřetrhaná vlákna minulosti, příběhy lidí, kteří odešli, kteří zůstali i těch, kteří se vrací, aby v krajině obnovili život. Malá vítězství a prohry na pozadí světových událostí. Příroda je pro mě jedinečná lékarna bez receptů na předpis. V ní se člověk bezprostředně setkává tváří tvář s druhým člověkem, ale také sám se sebou.
Pokud vím, chystáte se zapojit i do politiky. Co vás k tomu vede?
Předně to, postavit se k věcem, na které v hospodě nadáváme, čelem. A potom také odhodlání dalších lidí, kterých si vážím a kteří se i přes svou časovou vytíženost rozhodli kandidovat za volební sdružení Jinak! Jak pronesl Tomáš Garrigue Masaryk při svém návratu do Československa v roce 1918 „Tábor je náš program a tomu programu zůstaneme věrni“. Je potřeba mnohé dnešní věci změnit a předvolebním programům dostát.
