Není nad to, řítit se osmdesátkou v trabantu, ve kterém burácí U2

Jezdí auty, která byla chloubami socialistického průmyslu. A rozloučí se s nimi, až když budou zcela na odpis.

Mají více než dvacet let, musí se pravidelně udržovat, seřizovat a možná nikdy nebudou mít výjimečný statut veteránů. Přesto je jejich majitelé milují, jezdí s nimi a doufají, že projdou další technickou

kontrolou. To jsou auta z generace moskvičů, žigulíků, wartburgů, škodovek stopětek či stodvacítek, embéček a trabantů.
Jsou lidé, kteří takové vozy usilovně shání, a jsou za ně ochotni nabídnout i velmi neobvyklou cenu.

S trabantem za Železným

Dva mladí opavští vinaři Tomáš Konečný a Martin Kubík si pořídili trabanta loni na podzim. Stál je tři bedny vína. Mají ho jako pracovní vůz, kterým jezdí po degustacích, rozváží víno či opilé hosty.
„Je z třiaosmdeátého roku a vyměnili jsme ho za bulharský Chateau Karnobat. Tři bedny vína a tisíc čtyři sta korun na stůl,“ říká Tomáš Konečný. Dřívější majitel už v něm nejezdil a nechával ho stát před domem. „Jak jsme zaslechli, že je to kombi v provedení de luxe, s vyhřívaným zadním oknem, tak jsme se nemohli ovládnout. Navíc mělo čerstvou technickou ještě na dva roky,“ pokračuje Konečný. Koupí bakelitového vozu si splnil i malý sen. „S rodiči jsme měli různá auta, ale nikdy ne trabanta. Jsem z vesnice, a to malé auto jsem jako kluk vždycky záviděl agronomům, myslivcům a rybářům, kteří s ním jezdili,“ vysvětluje.
Řídit trabant ale není nic jednoduchého. Řidič si musí zvyknout na to, že řazení je pod volantem. „Trvalo mi asi dva dny, než jsem přišel na to, jak se v tom jezdí. S řadicí pákou se musí různě kvedlat. Když se povysune, je tam jednička, vysune se ještě více, a to je dvojka, a existují další fígle. Člověk přichází do auta, kde si musí pustit benzin, zapnout stěrače, prostě všechno. Nic v něm nepípá. Když nevypne rádio přes zimu, tak auto umře,“ popisuje své zkušenosti další z vinařů Martin Kubík. V autě mají původní výbavu. „Potahy jsou připnuté nějakými podvazkovými pásy nebo jsou to kšandy? Rádio s kazeťákem. Není nad pocit řítit se v trabantu, ve kterém hraje U2,“ doplňuje jej Konečný.
Auto z NDR letos čeká pořádná zatěžkávací zkouška. „Plánujeme v květnu velkou expedici do Mikulova na ochutnávku vín. Budeme se řítit i po dálnici. Chceme trochu podráždit Vladimíra Železného, který si zakládá na tom, že tyhle ochutnávkové akce mají mít zcela ve všem tu nejvyšší úroveň. Občas s ním vedeme spory, protože máme osobitý názor na některá vína. Letos jsme si řekli, že přijedeme osobitým vozem a máme rezervováno místo vedle jeho jaguára nebo jaký že to má vůz,“ vypráví Konečný.
Pokud to jde, auto si opravují sami. „Nevím, kolik motorů se v něm vystřídalo, ale momentálně je tam najeto asi pětadvacet tisíc kilometrů. My sami jsme s ním urazili asi tisíc kilometrů. Co šlo, to jsme si na autě udělali sami. Rozdělovač, svíčky. Na brzdy si netroufáme, to už si necháme seřídit. Když jsme přijeli do jednoho autoservisu, tak personál zkameněl. Nakonec jsme našli bezvadnou zapomenutou dílničku dýchající olejem,“ říká Konečný. Usmívá se, když vzpomíná, že za nové gumy zaplatili víc než za celé auto. Oba vinaři doufají, že jim auto co nejdéle vydrží a nejraději by z něj udělali veterána.

Spolehlivé embéčko

Roman Vystrk vdechl nový život bílému embéčku s modrou střechou. Nedá na něj dopustit, protože jej vůz ještě nikdy nezradil. „Dostal jsem ho asi před šesti či sedmi lety od strejdy. Stálo pod stanem na zahradě a bylo zarostlé mechem. Strejda s ním už vůbec nejezdil. Musel jsem jen vyčistit motor, protože dlouho stálo,“ vzpomíná Vystrk.
Zpočátku využíval embéčko jako vůz pro celou rodinu. Ještě jeho strýc s ním byl až v Německu. Teď jej používá jako pracovní vůz nebo na vyjížďku s kamarády. „Na zadním sedadle nejsou pásy, takže v tom nemůžu jezdit s dětmi,“ vysvětluje.
Doufá, že embéčko vydrží co nejdéle. „Zamiloval jsem si ho. Je lepší než západní auto, spravím si na něm všechno sám,“ říká. Líbí se mu, že auto v zimě bez problémů nastartuje a že je zcela spolehlivé. „Ještě jsem s ním nezůstal nikde stát. Jen jednou mi upadl drátek cívky, tak jsem rozebral půl auta, než jsem chybu našel,“ podotkne. Náhradní díly shání na autoburze. „Nabídnou mi je třeba i starší lidé, když parkuju někde u garáží,“ pokračuje. Jedinou výtku směřuje k zadním oknům auta. „Nedají se stáhnout, takže se hůř větrá,“ poznamenává.
„Je fakt, že strávím hodně času údržbou v garáži. Ale je to lepší než sedět na pivu,“ říká.

Elegantní stodvacítka

Vladimír Heiser získal řidičský průkaz v roce 1964. Celých pětadvacet let ale neřídil a za volant si sedl až v devadesátých letech. Dnes jezdí světle hnědou škodovkou stodvacítkou a doufá, že mu vydrží co nejdéle.
„Koupil jsem ji v bazaru před šesti lety. Předtím jsem měl ještě jednu stodvacítku, ale protože už měla děravé podlahy, tak jsem ji musel zrušit,“ říká. Před škodovkami jezdil se žigulíkem, o kterého se staral, když byl jeho syn na vojně. „Škodovky jsou ale lepší. Přeci jen, žigulík byl takový starý ruský vůz,“ podotkne.
Jeho auto má už šestadvacet let, ale stále je spolehlivé. „Nejsem sváteční řidič, i když jezdím střídmě. Používám ho ve městě nebo na zahrádku. Dvakrát za dva měsíce jezdím za kamarádem do Oder. Na to mé ježdění bych si ani jiné auto nekoupil,“ popisuje. Jeho škodovka má poznávací značku, jaká se dnes v Opavě nevidí – značku bruntálského okresu. „Mezi opavskými a bruntálskými řidiči bývala velká rivalita. Značka BR nebyla v Opavě moc vítáná. Ale to už je pryč a já nemám důvod ji měnit. Navíc přechozí majitel se o auto staral a měl ho v šusu,“ vysvětluje.
Údržba škodovky mu starosti nedělá. „Mám kamaráda, se kterým jsem na Minervě hrával kuželky, a je automechanik. Když mám něco s autem, tak se s ním domluvím,“ říká. „Náhradní díly si sháním sám a on mi dá tipy, kde se dají pořídit. Něco jsem získal z vrakovišť, někdy se zeptám lidí, když vidím, že mají škodovku. Taky mám něco z předchozího auta. Ale třeba brzdy, ty jsou samozřejmě nové,“ konstatuje. Jeho stodvacítka není jedinou starou spolehlivou károu v okolí. Asi dvacet metrů od něj parkuje s modrým embéčkem jeho švagr Jan Bouchala.