Kariéru Jana Toužimského odstartovala role krále Artuše v muzikálu Excalibur. O dva roky později mu pomohla i do skupiny Arakain. Kdyby ale nebylo vystoupení v pořadu Martina Dejdara, možná by dál koncertoval jen na Táborsku.
Nikde jsem se na vás nedočetl nic špatného. To jste se kritikům tolik zalíbil?
Jediné, co se nedávno propíralo v mediích, byl můj zdravotní stav. Zkolaboval jsem při křtu nového cédéčka Restart. Mohl jsem si za to trošku sám. Měli jsme hodně koncertování, do toho jsem zpíval v muzikálech, k tomu špatná životospráva a málo spánku. Moje hlasivky byly už tak vykřičené, že jsem musel na obstřiky. Jenže na látku v obstřiku jsem byl alergický. Zanítil se mi hrtan, průdušnice, hlasivky, a k tomu přišel silný kašel. Tak jsem si myslel, že mi pro ten večer pomůže steroidní lék Codein, který jsem před několika měsíci na kašel dostal. Jenže nějak jsem to s ním přehnal a místo úlevy přišla neskutečná bolest a já se uprostřed křtu sesunul k zemi.
Myslíte, že jste po Aleši Brichtovi a Petru Kolářovi před fanoušky Arakainu obstál?
V Arakainu jsem pátým rokem, takže fanoušci jsou už vstřícnější. Horší byly začátky. Hodně mě srovnávali, ale to se děje pořád. S tím nikdo nic neudělá.
Kam se Arakain od odchodu Aleše Brichty posouvá?
Měl jsem hrůzu z toho, že bychom měli zamrznout na jednom místě. Kapela je vyprofilovaná, má svůj styl, což se nedá úplně měnit. Snažím se do toho ve zvuku nebo zpěvu vmísit nějakou novotu. Kluci poslouchají, co se hraje ve světě a kam se dnešní muzika naklání, a tak to není až taková potíž. Nejsou tomu ale přístupní úplně všichni, takže všechno je o dohodě a kompromisu.
Jak jste se do Arakainu dostal?
Skupina zrovna dotáčela CD Warning a už se vědělo, že Petr Kolář chce odejít na sólovou dráhu. Tenkrát mi volal Jirka Urban, jestli bych do toho nešel. Tři dny nato už jsem s Petrem zpíval v Lucerně písničku Strom života, která je i na té desce. Vystupoval jsem s ním i na turné. Rád na to vzpomínám. Hlavně na tu improvizaci. Byli jsme dva zpěváci na pódiu. Když se chtěl jeden napít nebo si zakouřit, tak jsme se vystřídali třeba v polovině písničky.
Dokázal jste se vypracovat sám stejně jako třeba váš kolega Kamil Střihavka. Co říkáte hvězdám, které vzejdou ze soutěže Superstar?
Je pravda, že jsem začínal ve zkušebnách po garážích, hrál po těch nejstrašnějších sálech, než jsem se někam dopracoval. Lidi ze Superstar to mohou mít hned, ale mě to nijak neuráží. Právě naopak. Dnešní doba je tak nějak zrychlená, takže proč nezrychlit i to, že když někdo umí, tak se nemusí prohrabávat z úplného dna a je o něm slyšet mnohem dřív. Dobře se znám s Vlastou Horvátem, což je vynikající zpěvák a pokorný člověk, kterému Superstar pomohla v tom, že se dostal víc do povědomí lidí. Smutné ale je, že když se vysílá Superstar, o všechny je zájem, ale když soutěž skončí, tak je hodně lidí považuje za rychlokvašky, včetně pořadatelů. Nejsou si schopni uvědomit jejich kvality. Místo aby koukali, jestli umí opravdu zpívat, tak více hodnotí, z čeho vzešli.
Vy jste dostal velkou šanci v muzikálu Excalibur. Jak k tomu došlo?
Asi deset let jsem křičel po všech končinách na Táborsku s kapelou Simon a Inside. Jednou nás pozvali do televizního pořadu Martina Dejdara. Po jeho odvysílání mě kontaktoval Michal Pavlíček, jestli bych nechtěl přijet na konkurz do Excaliburu.
Měl jste tenkrát trému?
Obrovskou. Stresující byla už moje nepřipravenost. Neuměl jsem totiž ani texty, protože jsme o víkendu hráli s kapelou. Naštěstí jsem si je mohl nechat v ruce. Když se mě potom Michal Pavlíček ptal, jestli si dokážu představit, co je to zpívat dvacet dní v měsíci a jestli chci nastoupit, měl jsem oči navrch hlavy. Těšil jsem se, ale zároveň měl obavy z toho, že nejsem žádný herec a tanečník. Tenkrát tam seděl ještě Kamil Střihavka a pronesl: to tady nejsme nikdo, buď v pohodě. Už tenkrát jsem si ho začal vážit za to, jak si na nic nehrál.
Není to pohádka, když jsou teď vaši kolegové lidi, které jste dřív obdivoval?
Samozřejmě jsou to lidi, ke kterým jsem dřív jenom vzhlížel, ale musel jsem zůstat pokorný. Jsou to profesionálové, přijmou člověka, ať už přijde odkudkoliv, třeba ze Superstar, ale drží si od něj určitý čas odstup. Je tam, protože umí zpívat, ale aby se s nimi přátelil, musí se k tomu chovat úplně normálně a rozhodně nemachrovat.
