Nezastavovat pás! říká povel z továrny na Merkur. Malí i velcí v Česku už sto let šroubují

Při prvním zdvihu vyrazit dírky, při druhém vystřihnout obvod, při třetím sešrotovat zbytek. Lis, který požírá dvoumetrové plechy, burácí stejným kovově znějícím beatem, jakým v téhle hale duněl už někdy v polovině minulého století. Jen na některých místech výrobny stavebnice Merkur v Polici nad Metují zabzučí nové CNC zařízení nebo automat na rozdělování malých součástek. A nešlo by to bez lidí, místních, kteří si předávají z generace na generaci návod, jak s těmi ocelovými mašinami s patinou otlučené zelené barvy pracovat.

Tady vznikají kovové dílky slavné české stavebnice, jež letos slaví sto let od vynálezu svého ikonického šroubového systému. Ten v roce 1925 nahradil původní háčky stavebnice Inventor a odstartoval novou éru, z níž se o pět let později zrodil Merkur. Na trh ho uvedl tehdejší majitel značky Inventor Jaroslav Vancl. Na oslavu století šroubování jsme přijeli zjistit, zda legenda přetrvává i v době 3D tiskáren, robotů a všeprostupující automatizace.

Nezastavovat pás!

Hned za vstupem do výroby visí archaické píchací hodiny s papírovými kartami na příchody a odchody. Nejedná se o muzejní exponát, tady se podle nich opravdu dochází. „Máme asi třicet lidí a na píchačkách vidíte, kdo je v práci,“ říká náš průvodce Jan Pohl, konstruktér, který se čtvrtým rokem dívá na Merkur zevnitř. Vede nás halami, kde dvoumetrové tabule plechu putují do strojů, jež do nich nejprve vyrazí dírky, pak vystřihnou obvod stavebnicových dílů a nakonec slisují zbytkový materiál. „Na těch prvních krocích stojí výsledná přesnost,“ vysvětluje Pohl a ukazuje rovnací stroj s vyraženými nápisy v azbuce.

Pak přichází na řadu lakovna, tedy místo, které dává stavebnici Merkur její typický vzhled. Po lanovce u stropu se sune nekonečný had drobných koleček, jež se houpou na háčcích. Vjíždějí dovnitř bez barvy, vyjíždějí zářivě červená. „Lakování je to, co nás odlišuje od čínské konkurence,“ říká Pohl. „Je to krásné i drahé. Čínské stavebnice bývají pozinkované nebo nerezové, my práškujeme a pečeme dvacet minut v peci. A z principu ručního věšení má každý dílek na místě háčku malou vadu, u nás tomu říkáme prasátko.“ Na zdi na nástěnce visí přišpendlená pravidla: „Směnu předávat za plynulého provozu. Nezastavovat pás!“

V další místnosti bubny opracovávají hrany, jinde se ohýbá. Nejmodernější prostor je obráběcí centrum s CNC strojem, který firma pořídila až poté, co poslední dva původní mistři odešli do důchodu. „Několik archaic­kých strojů zde umějí obsluhovat skutečně už jen lidé, co tu pracují odnepaměti,“ dodává Pohl. O pár kroků dál se bude instalovat automat na sypané součástky, aby už prsty nemusely dokola počítat šroubky po desítkách.

Tok materiálu končí u velkého stolu, kde tři ženy skládají jednotlivé komponenty do krabic. „Do každé stavebnice přidáváme pár menších dílků navíc, při šroubování se totiž často poztrácejí,“ prozrazuje Pohl s tím, že se stavitelé nemusejí obávat, když jim vedle hotového modelu pár součástek zbude. Mezi námi proběhne jedna z pracovnic s obědem a rychle přisedá ke kolegyním k pracovnímu stolu. U východu z továrny se zastavujeme u krabic s plonkovými dílky a cedulkou: Naberte si pár do kapsy.

Hučící Ocelové město a Pérák

Pár desítek metrů od výrobny stojí budova muzea Merkuru. U vchodu nás zastavuje majitel firmy Richard Hrbáč, který Merkur koupil před pěti lety. Ukazuje nám šedou, zatím nedostavěnou konstrukci ve tvaru roury, zárodek rakety Ariane 6, jež tu má vyrůst do výšky 6,3 metru a jednou poletí na Merkur, jak významně poznamenává Hrbáč. „Bude ji stavět veřejnost, kousek po kousku,“ vysvětluje projekt, při kterém si návštěvníci kupují žetony a přispívají na další segment Ariane. Myšlenka komunitní stavby nejvyššího modelu z Merkuru na světě zní stejně odvážně jako hravě.

Vystoupali jsme do expozice, ale hned skoro utekli. Ocelové město, obří model sběratele a merkurového konstruktéra Jiřího Mládka zaplňující celou jednu místnost, se totiž zničehonic zapnul. V místnosti jezdí vlaky, rozsvěcují se návěstidla, hučí sirény. Stojíme u osm metrů širokého, přes dvě a půl tuny vážícího organismu, složeného z více než 400 tisíc šroubků a matiček, který hučí a hvízdá tak naléhavě, že musíme odejít, abychom vůbec mohli nahrát rozhovor.

Hrbáč se směje i trochu omlouvá. Na přímou otázku, jestli si hraje s Merkurem, rozhodí rukama. „Na to se mě neptejte. Upřímně, moc neskládám.“ Využije toho, že kolem nás prochází muž, kterého nám hned doporučí, jak sám říká, jako zajímavějšího respondenta k rozhovoru. Karel Folprecht, stavitel z Merkuru, nás vede podél vlastních modelů a pyšně nám představuje Jawu Péráka – motorka ze standardních červených a ocelově stříbrných dílků je tak přesvědčivá, až byste čekali, že každou chvíli nastartuje.

Vedle stojí Eiffelova věž, Vítězný oblouk i čerstvá novinka: funkční pražský orloj, který Folprecht přivezl jen pár dnů před zahájením oslav výročí stavebnice. „Odvážil jsem na něj tisíc šroubků, došly před půlkou, tak bych řekl, že jich celkově spotřeboval dva a půl tisíce,“ směje se. Dodá, že stavět už nikdy nic nebude a v zápětí to zpochybňuje: „To říkám už popadesáté a zatím jsem neskončil.“

Liberator a dospělí, kteří si chtějí hrát

V parku se na stáncích servíruje firemní menu dne, řízek s bramborovým salátem, a u stolů sedí fanoušci Merkuru. Mnozí si jednou rukou pevně k tělu tisknou nově zakoupenou stavebnici a v druhé ruce drží pivo. To jediné odlišuje dospělé fandy od přítomných dětí.

Na pódiu se křtí limitovaná edice nové stavebnice letounu Liberator B-24. Ta v sobě nese dvě historické připomínky: sto let šroubování a poctu Františku Švejdarovi, rodáku z Police nad Metují, který bojoval ve 311. československé bombardovací peruti RAF. Na pódiu jsou proto i zástupci armády. A pak přichází moment, kdy pochopíte sílu sběratelství: první vyrobený kus této stavebnice se vydraží za padesát tisíc korun, dvacetinásobek své ceny.

S ředitelem muzea Pavlem Frydrychem se po dražbě bavíme o jeho knize Já, Merkur, která se tu dnes také křtí. Autor nám vypráví o letech práce v archivech i o tom, jak se kovová stavebnice a dějiny města navzájem proplétají. Jako kluk s kamarády přeskakoval plot do továrny a v kontejneru lovil vyřazené dílky. „Stavěl jsem z nich praky, o které mě otec pokaždé rychle připravil,“ vzpomíná s úsměvem. Teď vede muzeum, plánuje rozšíření expozice o dalších sto metrů čtverečních, bude tu i koutek, kde si Merkur postavíte ve virtuální realitě.

O tom, co se v Merkuru změnilo za posledních šest let, během nichž má firma nové vedení, mluví Richard Hrbáč. Změny zahrnují nové obaly, digitální návody krok za krokem, větší přístupnost pro menší děti i dívky. V nabídce jsou dnes zvířátka, domečky nebo oblíbená kolekce broučci. Merkur se také vyrábí na zakázku pro firmy, barvy už nejsou svázané tradicí – traktor může být klidně celý červený, ročně vzniká několik novinek a řada speciálů. Export po odchodu z ruského trhu kvůli agresi na Ukrajině sílí v Polsku, Izraeli či v Kanadě, ale majoritní odběr přesto zůstává v Česku.

Pro ty, kteří už vědí, jak se šroubuje

Podle výrobního ředitele Merkuru Radka Jelínka se za posledních pět let zečtyřnásobil objem výroby na sto tisíc kusů stavebnice každý rok. „Naše tržby se pohybují kolem třiceti milionů ročně,“ popisuje Jelínek razantní růst firmy. V nejbližší budoucnosti by fabrika měla zůstat na svém místě v Polici nad Metují, ale je možné, že se jednou přesune do nedalekých Velkých Petrovic. „Existuje více variant. Buď se výroba přestěhuje celá, nebo jen částečně, anebo třeba vůbec. Ale to budeme řešit nejdříve za pět až deset let,“ dodává Jelínek.

My si z Police nad Metují odvážíme skromnou upomínku – stavebnici Mini Slon. Obtížnost 2 z 5 znamená „pro všechny, kteří už vědí, jak se šroubuje“ a výrobce ji doporučuje dětem starším pěti let. Večer doma rozložím dílky na stůl a skoro dvě hodiny u nich zůstanu. Z menší krabičky vzejde zvíře velké tak deset na pět centimetrů a zaslouženě putuje na poličku.