„Novinářem jsem chtěl být už jako dítě“

Luboš Dostál si splnil přání, které měl odmala. Stal se z něj televizní reportér. Sedmička jeho příběh líčí v dalším dílu seriálu Generace 77.

Jeho obličej zná ve Zlíně snad každý, kdo sleduje televizní zpravodajství. Luboš Dostál jako redaktor České televize nechybí u žádné zásadní události, která se ve městě a jeho okolí děje.

„Možná to bude znít jako klišé, ale tuto práci jsem chtěl dělat vždycky. Když jsme psali v občanské nauce na základce, čím chceme být, měl jsem na lístečku novinář,“ popisuje Dostál. Je další osobností seriálu Sedmičky, který popisuje osudy úspěšných lidí ze Zlína narozených v roce 1977.

Noční začátky v éteru

Cestu k práci reportéra neměl Dostál snadnou. „Začala v jednom ze zlínských rádií, kde mě nechali v noci, kdy téměř nikdo neposlouchá, doprovázet hudbu mluveným slovem. Měl jsem improvizovat a vysílání trochu odlehčit. Mám ale spíše umírněný projev, takže když se uvolnilo místo hlasatele zpráv, rád jsem přijal. Mému naturelu to bylo o hodně bližší,“ líčí Dostál, který později velmi přivítal nabídku soukromé televize, aby poprvé vyzkoušel práci s mikrofonem před kamerou.

Znamením, že práci regionálního zpravodaje nedělal špatně, pak byla pozvánka šéfredaktora brněnského studia České televize, zda by nechtěl vyzkoušet práci u nich. „Zřejmě tam sehrálo roli doporučení mého současného kolegy Josefa Kvasničky. Jel jsem do Brna, vzal tam nějaká dévédéčka s mými příspěvky a uspěl jsem,“ říká Dostál.

Původně dětský sen získal reálnou podobu a Luboš Dostál začal denně brázdit krajem a s různými lidmi točit příspěvky na všechna možná témata. „To mě na této práci baví nejvíce, je neskutečně pestrá, člověk nedělá stejnou práci nikdy dva dny po sobě. Žádné nudné sezení v kanceláři. Kontakt s lidmi mě baví a doufám, že v této profesi zůstanu,“ dodává.

Za pět let v České televizi potkal nespočet výjimečných lidí, jejichž osudy přinášel lidem do obývacích pokojů. „Unikátním zážitkem pro mě byl asi dvacetiminutový rozhovor s Tomášem Baťou. Měl jsem trochu obavy, přece jen už měl svá léta, nedoslýchal, ale překvapil mě. Byl brilantní a pro mě bylo povídání s ním nezapomenutelný zážitek,“ líčí Dostál.

Mezi velmi příjemná řadí také setkání s cestovatelskou legendou Miroslavem Zikmundem nebo princem Charlesem. „Mám Anglii hodně rád a v Londýně mám přátele. Návštěva prince Charlese byla o to zajímavější, že organizační štáb měl všechno hodně sešněrované. Přestože to některým novinářům a lidem připadalo podivné, chápal jsem, že to prostě k němu patří,“ popisuje Dostál.

Jsou ale také události, které reportér netočí rád. „Vždycky je složité dělat havárie, nehody nebo třeba popisovat tragické příběhy ze soudních síní. To ale k naší práci bohužel patří. Spousta lidí bere novináře za cyniky, tak to ale většinou není. Pracuji s kolegou Pepou Kvasničkou, který i po dlouhých letech s mikrofonem rozhodně dokáže být empatický a cynismus je mu hodně vzdálený. Snažím se o totéž a snad je to na mé práci vidět,“ věří redaktor, který si zároveň cení i profesionality obou dlouholetých zlínských kameramanů.

Zločinec s mikrofonem

V posledních letech zažil několik složitějších natáčení například s bývalým premiérem Mirkem Topolánkem. „Když měl přijet do Zlínského kraje a my dostali zadání udělat s ním rozhovor, bylo napětí ve štábu vždycky větší. Neměl daleko k vulgaritám, jednou nás dokonce slovně shodil před sálem plným lidí. Trochu složitější je to někdy také s některými soudci, ne všichni berou medializaci případů dobře. Někdy jsem si kladl otázku, jestli se víc provinil obžalovaný nebo my tím, že o tom natáčíme,“ se smíchem popisuje Dostál.

S mikrofonem v ruce se neobjevuje pouze před kamerou, patří také ke koloritu hudební školy Václava Hudečka v Luhačovicích, kde působí jako moderátor koncertů a doprovodných akcí. „To mě nabíjí neskutečně pozitivní energií. Mladí lidé, které si Václav Hudeček do svých kurzů vybírá, nejsou žádné cvičené opice. Je radost je sledovat, jak žijí hudbou a jak je muzika naplňuje,“ říká Dostál.

Ve Zlíně chce zůstat

Nad tím, zda by se rád posunul v televizi na nějaké prestižnější místo, příliš nepřemýšlí. „Například v Praze se obvykle reportér specializuje na jednu oblast. Mně naopak vyhovuje pestrost a také znalost okresu a kraje. Navíc bych asi jen těžko přetrhával vazby s kamarády,“ vysvětluje Dostál.

Na to, že práce v televizi je časově hodně náročná a nevyzpytatelná, si už on i jeho rodina zvykli. „Manželka věděla, do čeho jde, takže s tím problém nemá. Je fakt, že člověk musí být v pohotovosti pořád. Občas se stává, že z některých pořadů mi volají i ráno do postele se žádostí o podrobnosti k jednotlivým příspěvkům, ale klady hodně převažují,“ uzavírá třiatřicetiletý redaktor.