Novodobí ostrostřelci z Chomutova. Jako za dob c. k. mocnářství

Chomutov / Parádní uniformy z dob mocnářství, nakroucené kníry, vypucované zbraně i polobotky. Oberleutnant Miroslav Vyhnis tasí nablýskanou šavli a velí: „K poctěéé zbraň!“ Les rukou letí k bradě, vztyčené pušky k rameni. Tak jak to před sto lety dělali jejich předchůdci – chomutovští ostrostřelci.

V uniformě způsobně

Muzejník, policista, důchodce, modelář, zaměstnanec elektrárny, ošetřovatelé v nemocnici, zámečník, sochař a učitelé. Svedla je společná záliba. Ve zbraních a historii. Když po práci obléknou dobové uniformy, jsou z nich jiní lidé.

Snaží se držet tradici z časů Rakouska-Uherska. Mají své stanovy i kodex cti. Naplňují je ale po svém. Spojuje je totiž ještě jedno. Smysl pro humor. Anton Špelec, ostrostřelec, toho když to popadne, poručí si liguére, a to špatně dopadne. Krále komiků Vlastu Buriana v roli ostrostřelce zná asi každý.

Ve filmu se Špelec v uniformě opíjí. „To by si podle našeho kodexu cti nemohl dovolit,“ zdvihá káravě prst ceremoniář chomutovského sboru, oberjäger Jiří Šlajsna. Pravidla jsou nesmlouvavá. Žádný uniformovaný ostrostřelec se podle nich nikdy nesmí objevit mezi lidmi v nezpůsobilém stavu. „Jinak řečeno ožralý. Když člověk cítí, že by z toho mohly být veselé zážitky, platí jednoduchá zásada. Ostrostřelec odloží čepici a blůzu uniformy, a v tu chvíli se z něj stává civilista,“ vysvětluje Šlajsna.
Nemůže se pak stát to, co se odehrálo na plese ostrostřelců v Rakovníku. „Jakýsi obveselený ostrostřelec v uniformě se ve tři ráno rozhodl řídit dopravu na nejrušnější křižovatce ve městě,“ směje se Šlajsna.

Žertovné terče

Chomutovskou ostrostřeleckou společnost založilo v roce 2006 sedm nadšenců. Teď má sbor čtrnáct členů a dva čekatele. Každý z nich si musel pořídit vlastní napodobeninu uniformy z let 1900 až 1913, a také zbraň. „Uniformy nám šije švadlena, historickou zbraň nebo repliku máme z burz nebo specializovaných obchodů,“ říká oberjäger Štěpán Bílek. Jako sochař vyrobil pro sbor řetěz, který má právo nosit vítěz Královských střeleb, i pamětní medaile.

Je také autorem několika dřevěných terčů, které ostrostřelci používají. „Maluji císaře, vojáka na hlídce, historické bitvy. Ale není to podmínka. Další členové zas kreslí novější témata,“ dodává Bílek. Kdysi ostrostřelci dělili terče na slavnostní a žertovné. Ti dnešní je míchají dohromady. „Třeba před sto lety by na Královských střelbách nikdo nepoužil žertovný terč. Ostrostřelci je brali naprosto vážně. V Praze je pro ně maloval i Josef Mánes a Mikoláš Aleš,“ upozorňuje muzejník Šlajsna.
Pořádání střeleckých soutěží s historickými zbraněmi je i dnes hlavním posláním spolku.

Střelba ku ptáku

Dvakrát do roka se konají sborové střelby. V květnu královské, v říjnu mistrovské. Jejich tradiční součástí je disciplína zvaná Střelba ku ptáku. Na figuru ptáka, zavěšenou na dlouhém bidle, střílí soutěžící šípy z luku. „Původní bratrstva, měšťané, kteří se učili střílet, aby ubránili svá města, nepálili hned do terčů. Zasahovali lukem či kuší dřevěného ptáka. Zvyk pochází z Nizozemí a přes Německo se rozšířil do Čech,“ poučuje Šlajsna. V Teplicích vydržela Střelba ku ptáku až do druhé světové války. „Dnes máme ptáka na polystyrenové desce. A vůbec není lehké ho trefit. Tím začínáme Královské střelby,“ dodává jejich loňský vítěz Štěpán Bílek.

Veselá „chasa“

Ostrostřelci bývali vždycky veselá společnost. Když zrovna nebylo počasí na střelby, bavili se palbou v místnosti ze sálové terčovnice. „Tuhle pušku ve sboru nemáme, ale dá se nahradit vzduchovkou. Stříleli jsme s ní loni na našem prvním ostrostřeleckém bále v Černovicích. Vítěz vyhrál kance. „S prasetem byla velká sranda, protože před tím bylo v mrazáku a po čtyřech hodinách stání na sále rozmrzlo a začalo si klekat,“ vybavuje si jediná žena ve sboru, schützen Jana Krotilová. A přidává historku z konce plesu. „Když chtěli kluci zpívat píseň z filmu Anton Špelec, ostrostřelec, měli před sebou český text. Z reproduktorů se ale ozvala její polská verze. Svým zmateným zpěvem pobavili sto padesát lidí v sále,“ podotýká Krotilová.

Veselo bylo i minulý měsíc na svatbě chomutovského místostarosty Jana Řeháka. „Chtěli jsme u sloupu Nejsvětější trojice slavnostně vystřelit z děla, ale provlhnul nám doutnák a rána nakonec nevyšla. Rozesmáli jsme tím celé náměstí,“ vzpomíná Štěpán Bílek.

Ostrostřelci se snaží, aby cvičení se zbraní odpovídalo dané době. „Občas nám z toho ale vyjde kačaba. To je náš termín pro opožděnou ránu,“ osvětluje Bílek. Třeba, když někomu selže zbraň při hromadném výstřelu. „Používal jsem křesadlovou pušku, která má vteřinové zpoždění. Takže jsem byl permanentní kačaba,“ krčí rameny Šlajsna.

Přiznává, že sbor má problémy s některými důstojníky, kteří při velení nedovedou řvát tak, aby je bylo slyšet. „Pak se stává, že když jsme na setkání s ostatními sbory, reagujeme na cizí povely. Takhle jsem dal omylem k poctě zbraň na rozkaz rakovnického setníka,“ doplňuje s úsměvem Šlajsna.

Záslužná činnost

Sbor schraňuje informace a dobové fotografie chomutovských ostrostřelců z konce 19. století. Před dvěma lety otvíral výstavu Chomutov a velká válka. Loni se podílel na putovní výstavě „Novodobé ostrostřelecké společnosti a jejich malované terče“, která se letos přemístila do Kadaně. Chomutovští ostrostřelci se pravidelně zúčastňují kadaňského c. k. masopustu, otevírání lázeňské sezony v Klášterci nad Ohří či Muzejní noci v Chomutově.

Nyní působí v Česku jedenáct spolků, z nichž sedm se sjednotilo ve sdružení Ostrostřelci zemí Koruny české. Chomutov hostil jejich první společné střelby v roce 2008.