Po štěrkové cestě plné děr chodí každý den domů Marie a Antonín Jurášovi. Když prší, překračují velké kaluže. Když je sucho, denně doma z nábytku utírají vrstvy prachu. Dům si postavili v zástavbě nových domků v Malých Hošticích. Dva roky už spolu se sousedy usilují o asfaltovou cestu.
„Nejhorší je ten prach. Už si ze mě všichni dělají legraci, když myju okna dvakrát do měsíce,“ líčí život vedle cesty z udusaného štěrku Jurášová. Už si zvykla na to, že okna do ulice nesmí otvírat.
„Když za deště vyjdeme ven, jsme okamžitě po kolena mokří. Voda z kaluží stříká sousedům na ploty,“ doplňuje Juráš s tím, že už několikrát neúspěšně oslovili místní radnici. Ulice je jedinou neasfaltovou plochou v obci.
Obec chce problém řešit, ale nemá na to peníze. „Na rekonstrukci této cesty bychom potřebovali tři miliony. Snažíme se je získat, ale máme jen malý rozpočet,“ krčí rameny starosta Malých Hoštic Stanislav Kubesa.
Podobně, bez cest, ale třeba i bez zastávky a pouličních lamp žijí i lidé z novostaveb v dalších částech Opavy.
S kotoptvemi a zajíci
Postavit nový dům znamená výdaje i starosti. Ani pak si noví majitelé neoddechnou. Jezdí po nezpevněných cestách, za tmy se musí obejít bez veřejného osvětlení a na zastávku hromadné dopravy chodí i kilometr. Čekají i roky, než dostaví domy všichni okolo a může se začít s infrastrukturou.
„Nastěhovali jsme se před Vánocemi. Bydleli jsme tu jen dvě rodiny. Nikde nebyly pouliční lampy. V noci byla úplná tma. Běhali tu okolo koroptve a zajíci,“ popisuje první měsíce v domku v Kylešovicích Jarmila Ivancová (na snímku vlevo).
Ivancovi se přestěhovali z paneláku v Kateřinkách. „Byla jsem zvyklá na spoustu sousedů, takže jsem ze začátku měla strach. Když jsem byla sama doma, svítila jsem si i v noci,“ líčí Ivancová. Lamp se dočkala až po více než půl roce.
Chybí zastávka
Bez veřejného osvětlení žijí i obyvatelé opavské části Na Prachovníku. Stojí tam jednadvacet zkolaudovaných domů a v nich zatím bydlí čtyřiapadesát lidí. Čtvrť se však stále rozrůstá a vybudování cest a osvělení závisí i na dokončení dalších staveb.
„Zvlášť v zimě to je problém. Už v pět hodin je všude tma jako v pytli. Svítí jen okna sousedů,“ říká Jarmila Stošková, zatímco kráčí po štěrkové cestě k autu. Je po dešti a cesta plná výmolů je posetá kalužemi. Lidé Na Prachovníku zatím jezdí a chodí po udusaném štěrku. Někteří už téměř tři roky. V částech, kde nové domky teprve vznikají, jsou cesty na blátě. Kde budou v noci svítit lampy, zatím ukazují jen kabely trčící ze země.
„Už to je ale všechno nachystané a připravené. Osvětlení bychom měli mít ještě letos,“ těší se Renáta Šafránová. Na Prachovníku bydlí už přes rok. „Zatím si svítí každý sám, světly před domem,“ povídá Šafránová.
Nejvíce však trápí místní obyvatele autobusová zastávka. Tu nejbližší mají téměř kilometr. V zimě v podvečer je cesta k ní doslova strastiplná. Za tmy musí dojít až ke staré zástavbě a už za svitu lamp kolem ní, pak po úzkém chodníku, který se v zimě neudržuje, po mostě přes Moravici.
„O zastávku tady bojujeme už dva roky. Bez ní je to hodně těžké. Děti jezdí na tréninky, do školy a rodiče je musí vozit autem,“ líčí Šafránová.
Na zastávce se musí místní domluvit s radnicí. „Jsme připraveni okamžitě zastávku vybudovat. Ale všechny pozemky jsou soukromé. Je potřeba, aby vlastníci část pozemku městu dali. Je to otázkou jejich domluvy,“ uvedl mluvčí radnice Jan Šindler.
Prach je všude
Ve slepé části ulice Na Pastrníku v Malých Hošticích jsou sousedé zajedno. Chtějí před svými domy asfaltovou cestu. Dosavadní štěrková cesta je samá díra.
Manželé Marie a Antonín Jurášovi (na snímku vpravo) v ulici bydlí dva roky, postavili si dům jako poslední. A dva roky na cestu čekají. „Když jsme začali stavět, říkali nám, že se čeká jen na to, až postavíme. Dům stojí už dva roky a nic,“ říká Juráš a ukazuje výmoly, po několika deštivých dnech plné vody.
Díry v cestě mají i několik centimetrů. Některé čtyři, některé i osm.
„Po přívalových deštích jsou tu obrovské kaluže, které auto projede jen s velkými potížemi,“ vysvětluje Jurášová.
Vadí jí i velká prašnost. „Po roce jsme měli v koupelně opravu a místo znovu malovali stejnou barvou. Zjistili jsme, že za ten rok máme stěny tak zaprášené, že barva je úplně jíná. Museli jsme vymalovat celou koupelnu,“ vzpomíná Jurášová.
Podle souseda Jiřího Rehbeina stojí péče o zaprášený dům tisíce navíc. „Plot, střecha, fasáda. Ročně tak patnáct tisíc,“ uvádí Rehbein.
Na rozdíl od Prachovníku, kde po kolaudaci všech domů cesty staví investor, v Malých Hošticích je cesta obecní. „Je to otázka peněz, ale také priorit. Je důležité i kolik lidí na ulici bydlí a podobně,“ přibližuje praxi oprav místostarosta Günter Hollesch.
Chtěli byste bydlet v satelitním městečku?
