Jihočeška Eva Kearney se provdala na Nový Zéland za střihače ovcí. Možná i díky obrazu, který jí utkvěl v paměti: v takzvaném shearing shedu neboli obrovské stodole z vlnitého plechu byly nacpány tisíce ovcí, jedna vedle druhé. „Vládlo tam pekelné dusno a do nosu mě praštil příšerný zápach. Ale pak do toho nastoupila parta čtyř svalnatých chlapů a věci nabraly rychlý spád.“
„Střihači pak obsadili svá stands (střihačská místa), do jedné ruky popadl každý pečlivě nabroušenou osobní mašinu, kterou nasadil na elektrický stroj s rotační tyčí zabudovaný na každém místě. Do druhé ruky chytil nacvičeným chvatem za pomoci stisku mezi svými koleny ovci a neuvěřitelně efektivní lidská manufaktura se rozjela na plné obrátky.“ Každý z borců zbavil ten den vlny asi 350 ovcí tempem zhruba jedna za minutu. Placeni byli od kusu.
Kolotoč pracovních sekvencí spojených se stříháním ovšem zahrnuje daleko víc činností: sbírání vlny, zametání, třídění, lisování a samozřejmě také doplňování ovcí do ohrady. „Vše je do detailu zorganizované, každý pracovník má svoji přesně vymezenou činnost a za ni přebírá plnou zodpovědnost,“ říká Eva Kearney. Počítá se každá vteřina, a tak je velice důležitý zejména dokonalý postup stříhání jednotlivých částí ovčího těla s různými druhy vlny v návaznosti s jejím bleskovým tříděním.“
Nejlepší vlna je na zádech
„Správné stříhání ovcí je celkem věda, a tak se vyučuje ve škole,“ popisuje Eva. První se stříhají nožičky (krátká vlna z nich není příliš kvalitní), stranou se dává i krátká elastičtější vlna z bříška a teprve nakonec přichází to hlavní: takzvaná deka (fleece), vážící okolo tří kilogramů. To je vlna z těla ovce, stříhaná předepsaným postupem z jednoho boku přes hřbet na druhý bok. Deka drží pohromadě, jelikož vlákna mají takzvanou paměť. Zůstane ležet od každého střihače ve stejné poloze. „To je důležité, jelikož pomocník deku zvedne a opatrně rozloží na trhací stůl, kde se vlna kontroluje a oddělují se krátká vlákna a nečistoty.“
Celý tento postup, prověřený mnoha generacemi, má zásadní význam pro tržní hodnotu vlny. Každý druh vlny se zvlášť zalisuje do obrovských pytlů. Za kvalitu vlny odpovídá classer najatý farmářem společně se střihači a díky vytříděné vlně může chovatel usilovat o co nejlepší cenu na aukci, kam ji odvážejí brokeři. Zatímco nejlacinější obyčejná vlna se používá na koberce či stavební izolace, zdaleka nejcennější je vlna z ovcí merino, používaná na zřejmě nejdokonalejší dostupné funkční oblečení. „Ovšem má to háček: nesmí se v ní nalézat byť jen jediné černé vlákno,“ upozorňuje Eva Kearney. V takovém případě je celá úroda takřka bezcenná, jelikož zpracovatelé mají potíže s barvením takové vlny. Proto se ovce s tmavými skvrnami důsledně vyřazují z chovů.
Krávy místo ovcí
Jakkoli Nový Zéland působí dojmem ovčácké země, ve skutečnosti by se zde dnes už jen málokdo pustil do farmaření s tím, že jej uživí pouze ovce. Nejvíc se zde momentálně bohatne z mléka. „Z kravského mléka. To je poměrně drahé (stejně jako výrobky z něj) nejen v novozélandských obchodech, ale z velké části se produkty zdejších mléčných farem úspěšně vyvážejí,“ vysvětluje Eva Kearney.
Na výnosnější kravské farmaření spousta lidí přešla od ovcí i kvůli rostoucí ceně půdy. „To souvisí s přílivem imigrantů poté, co se pohodový Nový Zéland stal magnetem pro lidi hledající únik ze zbrklého životního tempa jiných částí světa.“
Ovčí farmy jsou sice krásné, ale opravdu zřídkakdy soběstačné. A tak nastupuje „přidružená výroba“: vedle mlékárenského „dairy“ farmaření třeba ekologické ubytovací služby pro turisty či organická produkce. Kvalitou bio zde lze označit prakticky cokoli, čistá výroba je ohromnou výhodou novozélandského farmaření. Ať už je to nepříliš rozšířené ovčí mléko a sýry, nebo naopak celosvětově vyhlášené novozélandské jehněčí maso. To je mimochodem považováno za zásadní indikátor kvality života v zemi. Místní říkají, že mají-li se dobře farmáři (= cena vlny a jehněčího je nadprůměrná), pak se má dobře celý Nový Zéland.
Obliba jehněčího spočívá zejména v tom, že zvířata vyrůstají na čistých, farmářskou chemií nedotčených pastvinách, navíc bez jakéhokoli přikrmování granulemi či jinou umělou stravou. „Novozélandská jehněčí pečeně, jež se připravuje za nízké teploty v troubě mnoho hodin, podávaná se zálivkou z výpečků, bramborami, dušenou mrkví a hrachem, patří k vyhledávaným lahůdkám, přestože se maso nijak nekoření. Je totiž lahodné samo o sobě,“ libuje si Eva.
I když ovcí na Novém Zélandu neustále ubývá, stále jsou oblasti, kde zůstávají farmáři na ovce odkázáni. Středem poměrně úzkého Jižního ostrova se táhne masiv Jižních Alp s vrcholem Mt. Cook ve výšce 3754 m jen 100 km od moře, a tak se terén od pobřežních planin celkem prudce zvedá. A právě svahy Alp lze z hlediska zemědělství použít leda k chovu ovcí, který na Zélandu zavedli už první usedlíci z oblastí Skotska a Irska, kde se ovce chovají též hojně.
Jak to chodí na farmě
„Chov ovcí má jednu velkou výhodu: jsou celkem samostatné, přikrmují se pouze v zimě, a tak není nutné kolem nich pravidelně hospodařit od časného rána,“ vybavuje si z let společného života se střihačem ovcí Eva. Přesto je práce na ovčích farmách spousta: sušení sena na zimu, čas od času přehánění obrovských stád z jedné pastviny na druhou či opravování děr v oplocení farem (mnohé turisty na Novém Zélandu zaskočí, jak je jinak divoká země ve farmářských oblastech plná plotů).
Nejzajímavější – a také nejnáročnější – je období, kdy se rodí jehňata (lambing) čili časné novozélandské jaro v září a říjnu. „Tahle část roku rozhoduje o živobytí celé farmy na další období,“ připomíná Eva. Tehdy farmář objíždí na motorce všechny pastviny a dává pozor, jestli některá ovce nepotřebuje pomoc. Přes všechny starosti je to nejkrásnější zážitek, považovaný zas a znovu za jakýsi nový začátek. „Všichni na farmě bývají tou dobou takoví rozněžnělí. Jarní úroda je odměnou za celoroční snažení,“ popisuje Eva Kearney.
Po narození se jehňata nechávají několik týdnů s matkou, než jsou oddělena a roztříděna podle toho, zda se s nimi počítá na chov, nebo na výkrm. To už končí něžné období a nastává opět čas tvrdého hospodaření. Useknou se jim ocásky a naočkují se proti nemocem a parazitům – mimochodem účty za veterináře patří na farmách mezi největší náklady spolu s výdaji na zavlažování pastvin, neustále vysoušených silnými větry. Aby bylo vždy dost trávy pro pastvu, obří pojízdné kropicí systémy „zdobí“ rozlehlá území Nového Zélandu.
Na typické novozélandské farmě pracuje celá rodina, ženy si však čím dál častěji zřizují ještě doplňkovou živnost, jako třeba ubytování či obchodní činnost. „Dílem kvůli seberealizaci, dílem jako další pilíř pro ekonomické zajištění rodiny v případě nenadálých přírodních vlivů na manželovo hospodaření,“ říká Eva Kearney. Na spoustu nárazových prací (vedle stříhání ovcí také třeba sekání trávy, různé opravy a podobně) jsou najímáni sezonní brigádníci, mezi nimiž bývají hojně zastoupeni také Češi.
Text vyšel v měsíčníku Lidé a Země
