Je kolem poledního a čtyřiačtyřicetiletý Michal Slavík dovádí před chatou se psem. I když je únor, zatím nemusí ani topit. Domek má totiž pečlivě zaizolovaný. V Malém Ratmírově je zatím mrtvo. Ti, kteří v převážně chatové oblasti bydlí, jsou totiž v práci nebo ve městě na nákupech. Jihočechů, kteří se stěhují natrvalo do rekreačních domků, přibývá. To platí i pro lidi z Hradce.
„Je to o sto procent lepší než panelák. V Hradci jsem vystřídal všechna sídliště. Vždycky jsem říkal, že bych z paneláku nešel, ale teď je to naopak,“ směje se Michal Slavík.
Bydlení v chatách má svoje výhody a majitelé na ně nedají dopustit. Po větší část roku tady mají klid a blízkost přírody. Chválí si levnější a příjemnější topení. Přitom ve městě jsou za pár minut. „S malými dětmi je to lepší ve městě, všechno je při ruce, ale my jsme už měli děti velké,“ tvrdí Michal Slavík. Když se stěhovali, dceři bylo patnáct a synovi jedenáct.
Došly peníze a z chaty se stalo trvalé bydlení
Čtyřčlenná rodina Michala Slavíka bydlí v chatce vlastně díky náhodě. V Malém Ratmírově mají rodiče Michala Slavíka starou chalupu, kam jezdili od jara do podzimu. Jenže rodina se rozrůstala o vnoučata, a tak se Michal Slavík s manželkou rozhodli postavit na pozemku za chalupou chatku.
„Když jsme měli obvodové zdi a střechu, tak začaly docházet peníze. Manželka přišla s nápadem prodat byt v paneláku a přestěhovat se sem natrvalo,“ vypráví. Vůbec se nebránil, byt o velikosti čtyři plus jedna prodali a snažili se chatu co nejrychleji dodělat. Teď tu bydlí už šestou zimu. Krbová kamna v přízemí vytopí celý domek, ale pro jistotu má pan Michal v záloze elektrokotel. „To kdyby se mi něco stalo,“ vysvětluje. „Od jara je tu veselo, začnou jezdit chataři, pořádají se turnaje, jsou otevřené hospody a pořád se tu něco děje. V zimě je to horší, ale zase jdeme na běžky a můžeme bez obav pustit psa. Je to pohoda,“ chválí si.
Jedinou nevýhodu vidí Michal Slavík v tom, že bez dvou aut v rodině se v Ratmírově neobejdou. V kolonii zahradních domků naproti mlékárně v Jindřichově Hradci je v zimě ticho a prázdno. Část cesty je ale prohrnutá a na jejím konci stojí dva barevné zahradní domky. Za plotem prvního z nich ostražitě hlídá německý ovčák. Patří jednašedesátiletému Zdeňku Nemeškalovi.
„Barák jsem nechal dceři, a tak jsem si postavil tohle,“ ukazuje na přízemní domek. Původně si chtěl Zdeněk Nemeškal najít nějakou pěknou parcelu, nic se mu ale nezdálo, a tak v dražbě koupil zahradu se zanedbanou patrovou chatkou, kde teď skladuje dřevo.
„Je tu absolutní klid. Do města je to kousek a protažení cesty jsem si taky zařídil. Nic mi tu nechybí,“ tvrdí důchodce, který je tady teprve od července.
Dům, kde bydlel předtím i s rodinou svojí dcery, byl prý příliš velký, a i když je to do Hradce jen pár kilometrů, bydlení v zahrádkářské kolonii je podle něj lepší. „Já jsem Hradečák, bez města nemůžu být, ale v paneláku bych to nevydržel. Spal jsem tam jen jednou a ve čtyři ráno jsem musel utéct,“ vypráví Nemeškal.
Zahradní domek postavil stejně jako dům pro dceru s kamarádem. Jak sám říká, chvíli nevydrží v klidu. „Dcera se mě už teď ptá, co prý budu dělat, když mám všechno postavené,“ směje se.
V chatce u rybníka žije už osmnáct let
Pětasedmdesátiletý Jaroslav Švec ukazuje na trámky složené vedle dřevěné chatky. Až sleze sníh, chce postavit přístřešek, aby se mu sníh příští zimu nedostal tak blízko okna do kuchyně.
Činorodý důchodce je v chatařské kolonii u Ratmírovského rybníku doma pětačtyřicet let. Tehdy si tady s manželkou postavili malou dřevěnou chatku. Bez vody a elektřiny. Natrvalo se sem přestěhoval až po smrti své ženy před osmnácti lety. „Ještě jsem držel v Hradci byt pro vnučku. Ta je ale v Anglii, tak jsem ho pustil,“ říká.
Stejně jako Michal Slavík by se Jaroslav Švec do paneláku nevrátil. Teď už v chatičce nic nechybí. Elektřinu zavedl a pro vodu už také nechodí. „Se studnou mi pomohly děti,“ vysvětluje. Má tady kuchyni, koupelnu i garáž obloženou dřevem. Topí si v kamnech. „Když se nás tady v létě sejde víc, tak se sem vejde i jedenáct lidí. To ale neznamená, že by měl každý svou postel,“ směje se.
Jaroslav Švec si chválí, že k chatičce zajede bez problémů i v zimě. Starost mu nedělá ani popelnice. „Jako důchodce nad sedmdesát nic neplatím. Obec se o nás stará vzorně,“ pochvaluje si. Se sousedy se moc nevídá. Bezpečně ale vyjmenuje ty, kteří si chatu u Ratmírovského rybníku vybrali jako celoroční bydlení.
